S Kateřinou Kornovou při úspěšném představení Sypalovy hry »Zítra to roztočíme, Jaroušku!«

S Jaroslavem Sypalem (ne)silvestrovsky

 

Když jsem posílal náš poslední letošní rozhovor z přílohy Bonus Pro Vás k autorizaci jednomu z nejoriginálnějších komiků, tvůrců a bavičů Jaroslavu Sypalovi, došel mi prakticky záhy zpět nazvaný »Jak neslavím Silvestra«. Nečekejte tak tradiční silvestrovský rozhovor plný bujarých oslav, ale o to možná bude zábavnější. Nezapomenutelný poručík Hrubec z úspěšné série komedií Byl jednou jeden polda naplno popsal, co v poslední době během petardového a alkoholického šílenství prožívá stále více »běžných smrtelníků«. Nezapomněl však připojit PF pro nás v redakci i pro všechny čtenáře. Tak ať je rok 2020 co nejskvělejší a čekání na něj vám může poněkud ukrátit i dnešní rozhovor…

Je tu Silvestr, poslední den v roce. Jak ho budete trávit?

Jednatřicátý prosinec je pro mne všední den, jako každý jiný. Nepatřím mezi ty, kteří když slyší slovo »Silvestr«, se plácají smíchy do stehen a plánují, jak to v tento den pořádně rozjedou! Já to »rozjíždím« po celý rok, takže jsem rád, že si v posledních dnech končícího roku mohu vydechnout. Nemusím se smát už od rána, jen proto, že je Silvestr! Leda, že bych byl svázaný do kozelce a někdo mě lechtal (smích). Vždyť je to postavené tak trochu na hlavu… Co vlastně slavíme? Že jsme o rok starší a máme k cíli naší životní cesty, zas o krůček blíž? A to noční šílenství… Petardy! »Kdo nebouchá petardy, není Čech! Hop, hop, hop!« Chudáci zvířata! Naše zvířecí smečka - pes plus dvě kočky – zaleze pod postel a zoufale mňouká a kňučí, dokud tahle bouchající hrůza neskončí. Že by tímhle způsobem slavila naše zvířátka příchod Nového roku? Já si v tento den především vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už s nimi bohužel nemohu být. Plují na obláčcích věčnosti… Hlavně na své úžasné rodiče a věrné přátele. Možná, že více než jindy si uvědomuji, jak mi strašně chybí.

S manželkou Miškou má Jaroslav Sypal stejný styl humoru.

Na co jste vrozený talent, a na jakou činnost jste naopak, jak se tak krásně česky říká, »úplně levej«?

Po mém skvělém tatínkovi jsem zdědil literární talent – napsal jsem čtyři úspěšné divadelní hry, ale zcela mi chybí orientační smysl. Ztratím se i v parku. A na rozdíl od své ženy nemám technické myšlení. Nebylo mi dáno. Míša sestaví podle plánku jakýkoli nábytek, dovede si s každým technickým problémem hravě poradit. Já jsem rád, když doma zavřu okno a při tom se nezraním. A taky jsem mizerný řidič. Řidičák jsem si dělal až po čtyřicítce. Jezdím pomalu a opatrně. Ze začátku mě běžně předjížděl i kombajn vracející se ze žní. Manuální nešikovnost nahrazuji mravenčí pracovitostí. Moje »včelka Míša« se občas nestačí divit.

Z mého pohledu jste neustálá studnice dobré nálady a humoru. Je to tak, nebo i vy máte chvíle, kdy je tomu přesně naopak?

Mám rád pohodu a vážím si dobrých přátel. Ke štěstí mi stačí moje skvělá žena Míša a naše zvířecí smečka. Nepatříme mezi ty věčné stěžovatele na poměry a finance. Žijeme si svůj pestrý život. Jsme šťastní, že zatím mezi naši výbavu nepatří francouzské hole a gumové pleny. Je důležité, aby se i v tomhle věku mohl člověk neustále na něco těšit. Snažím se vymýšlet nové a nové věci. Mám velké štěstí, že moje žena je naladěna na stejnou vlnu humoru. Nuda v naší domácnosti nemá místo! Pořád se u nás něco děje. Legendární dr. Chocholoušek by z nás měl radost a už by připravoval klícku…

Co vás v letošním roce nejvíce pobavilo?

Vždy mě rozesmějí někteří moji kolegové – říkám jim »věční sociálové«. Pokaždé když je potkám, pláčou, jak se mají špatně, ač mají nabitý diář k prasknutí, rodinné domy a honosné chalupy. Jeden z nich mi nedávno vyprávěl, jak si jeho syn namluvil děvče z velmi bohaté rodiny a chce si ji vzít. Její otec jí prý dokonce koupil vrtulník. »Když jsem se to dozvěděl, večer jsme si s klukem sedli a vyříkali si to. Řekl jsem mu na rovinu, že jim to přeji, ale aby nepočítali s tím, že jim i já něco takovému koupím. Doufám, že to pochopil. Na vrtulníky já fakt bohužel nemám!« Inu, »věčný sociál«…

Zažil jste nějaký trapas, kdy vás v daný moment polilo horko, ale dnes se všemu již jen smějete?

Byl jsem ve druhém ročníku gymnázia a naše třída se chystala na lyžařský výcvik do Krkonoš. Měl jsem lyže, které pamatovaly ještě dětství krále Šumavy. Náhoda tomu chtěla, že ve škole v té době pracovali lakýrníci a můj tatínek s nimi domluvil, že mi lyže nalakují. Tak i učinili a stal se zázrak. Mé lyže byly k nepoznání, postavil jsem si je k posteli a celý večer se kochal jejich novou podobou. Lakýrníci si samozřejmě zasloužili odměnu. Ráno, než jsem vyrazil do školy, mi pro ně tatínek dal velkou láhev rumu. Uložil jsem si ji na dno tašky a vyrazil. První hodinu jsme měli ruštinu. Profesor Perout začal zkoušet a já se v lavici jako vždy tiše modlil, aby mě nevyvolal, protože z jazyků jsem ovládal jen jeden – ten, co jsem měl v puse. Zkoušení se chýlilo ke konci, když vtom se stalo něco zvláštního. Třídou se začala linout nasládlá vůně alkoholu. Studenti, včetně mě, byli zmatení a otáčeli se do všech světových stran, aby našli zdroj. Profesor Perout obcházel lavice a studenti na něj museli dýchnout. Nic… Vtom někdo vykřikl: »Podívejte na tu kaluž!« Oči všech přítomných se upřely pod moje nohy, kde se vytvářel malý rumový rybníček. Došlo mi to. »Ježišmarjá, to je můj rum!« Rychle jsem otevřel tašku a začal z ní vytahovat zbytky rozbité láhve a zároveň si olizovat olepené prsty. Profesor Perout byl v šoku a běhal po třídě jako morče v krabici od bot. Marně jsem mu vysvětloval celou situaci. Další dvojka z chování mě neminula…

Když se mi dnes občas po škole zasteskne, prohlížím stará školní alba, ale přiznám se, že křída mi od té doby už tolik nechutná…

Na kterou komedii koukáte nejraději? Na takovou, co vás dokáže rozesmát i posté, potisící?

Humor je zatraceně těžká disciplína. Vy, kritici komediálního žánru, zkuste si to někdy! Můj guru Jan Werich říkal, že »herec, který umí rozesmát lidi, aniž by si při tom otíral nos židlí, umí všechno«. Podepisuji slova velkého mistra. Dobrý komik zahraje vážnou roli bez problémů, ale naopak je to velký problém. Viděl jsem několik vynikajících herců charakterních rolí, jak se v komedii doslova trápili. Důležitý je přesný timing a taky slovosled. Stačí přehodit jedno slovo a je po pointě. Nemám rád komedie, kde jsou nekonečně dlouhé dialogy a ve kterých je humoru jako šafránu. Moře zbytečných slov, tvářících se geniálně. Když jdu na komedii, tak se chci od srdce zasmát. Nesnáším vatu. Komedie musí mít tempo jako na horské dráze a velký tah na bránu.

Miluji filmové komedie. Za komedii století jednoznačně považuji Jáchyme, hoď ho do stroje! V kině v Kaplici jsem ji viděl pětkrát. Fascinovaně jsem tenkrát hleděl na představitele hlavní role Luďka Sobotu. Famózní herecký výkon! Tenkrát jsem ještě netušil, že jednou bude můj švagr.

Jaký vtip vás v poslední době opravdu rozesmál?

Syn po několika letech přijede domů a má v uchu náušnici. Otec si ho prohlíží: »Náušnici v uchu vždycky nosili piráti nebo gayové! Já se teď podívám z okna a chraň tě Pán Bůh, jestli tam neuvidím tvoji loď!«

Na čem všem momentálně pracujete? Co vám zabírá nejvíce času?

Napsal jsem filmový scénář komedie - Oblastní magor. Je nabitý dějem a originálním humorem. Dal jsem do toho všechno! Sháníme peníze na realizaci. Jde to těžce, ale neklesám na mysli. Pevně věřím, že v nastávajícím roce 2020 Oblastního magora natočíme a že to bude divácký film. Splnil bych si tím svůj dětský sen, ale i kdyby to nevyšlo – jsem se svým životem nadmíru spokojen a neměnil bych.

Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí, a jak jste na tom s jejich plněním?

Dávám si předsevzetí, která se mi nikdy nepodaří splnit. Tak schválně, jak to s mojí maličkostí bude vypadat v nadcházejícím roce 2020. Chtěl bych zhubnout a jíst kvalitní potraviny! Mám špatnou zkušenost: koupil jsem si maso z Polska, snědla mi ho moje tchyně – narostla jí koňská hlava, na seno mi chodí v zimě (smích)… Příliš na plnění novoročních předsevzetí nevěřím. Když mi bylo dvanáct, dal jsem si předsevzetí, že příští rok vyrostu o 10 cm. Teprve v šestnácti jsem se dočkal a od té doby ani ťuk! Takže uvidíme, co mi na konci příštího roku řekne můj tuk. Držte mi palce!

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Jaroslava SYPALA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 8 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.