Kladení věnců na pietním aktu v místní časti Petrohradu

Nezlomní veteráni Leningradské blokády I.

Jsou setkání, která ani nezaznamenáte, a jsou naopak setkání, na která už nikdy v životě nemůžete zapomenout. Navštívil jsem Petrohrad, dříve Leningrad, abych uctil při 76. výročí památku prolomení blokády Leningradu. Přiznám se, že to byl pro mne nepřenositelně silný zážitek. Na konci této návštěvy to ještě umocnilo setkání s veterány a pamětníky blokády, ale i účastníky II. světové války.

Šlo o jednu z nejdelších obléhacích vojenských operací nejen v celé druhé světové válce, ale i v dějinách válek lidstva vůbec. Podle mne je to ďábelský dějinný fakt. Všechny veterány spojuje jeden zásadní princip a tím jsou společné vysoké morální hodnoty. Všichni do jednoho, než nám poskytli jakoukoli informaci, nám novinářům oznámili, ať si uvědomíme, že tak jako my zastupujeme svou zemi, oni jsou představiteli také své země, tedy Ruské federace. Například proto jsme je nesměli fotit neupravené. Přesto nikdo z nich neměl problém mluvit i o otázkách, které se nám zdají tabu.

Moc jsem stál o to, hovořit s pamětníky a veterány blokády. Dva dny jsme s kolegy vyhledávali kontakty a účastnili se pietních akcí, až se na nás usmálo štěstí. Veteráni totiž nechtějí o blokádě vůbec mluvit. Je jen pár těch, co pomáhají veteránským organizacím zajišťovat besedy a kulturně společenské akce. Dovolím si výpovědi veteránů, jejich vyznání i poselství, vám čtenářům a čtenářkám předložit.

Maja Ivanovna Semenovová a Jelena Sergejevna Tichomirovová

Jelena Sergejevna Tichomirovová (86 let)

Jsem předsedkyně petrohradské veřejné organizace »Obyvatelé blokádního Leningradu«. Bylo mi sedm let, když začala blokáda. Blokáda byla velmi těžká doba, opravdu velmi těžká. Nechce se mi na ni ani vzpomínat, ani o ní přemýšlet. A taky nechci, aby ji kdokoli prožil, to je nejdůležitější. Ze všeho nejhorší byl hlad. Žádné bombardování, žádné ostřelování, a to celou dobu docházelo k metodickému ostřelování. Ale nejhorší byl hlad. Věřte mi! Dokonce, i když byla zima, tak to nebylo tak strašné. Před zimou se dalo zachránit. Pokud nebylo dříví, doma bylo možné najít vždy něco, dokonce i podlahy, židle, stoly, vše bylo možné použít k zahřátí. Ale když nebylo co jíst…

Složitější doba začala ve druhé polovině října 1941. A v listopadu 1941 začala nejtěžší doba, kdy pro lidi, kteří nepracovali, jako byli děti a staří lidé, se rozdávali karty jen na 125 gramů chleba denně. A kvalita chleba nebyla taková, jaký jíme normálně dneska. Jedli jsme vše, co jen bylo možné. Jedli jsme papír, tesařské lepidlo, kožené pásy, které jsme vařili a jedli.

Dělníci dostávali 250 gramů chleba, to je také velmi malá norma. A ti ale pracovali od šesti ráno až do pozdního večera, i do půlnoci. Aby bylo možné získat chléb na lístky, bylo nutné denně stát a zdolat obrovskou frontu.

Děti jako já, které už byly samostatné, si mohly jít pro chleba, pro vodu samy. Voda ve městě nebyla. Voda a světlo v tomto hrozném období také nebyly. Voda v této děsivé době byla čerpána z řek. Také v ulici, pod kterou vedlo potrubí vodovodu, se otevřely poklopy, a tak lidé mohli čerpat vodu z tamního vodovodu. V zimě rozpouštěli led a sníh.

A teprve koncem prosince 1941 se zvýšila norma chleba. Tento nárůst k nám přišel až v lednu. V lednu 1942 k nám začala přicházet i pomoc. Lístky se každých 10 dní měnily.

Za toto období, říjen 1941 až leden 1942, byla největší úmrtnost, obrovská úmrtnost. Přesný počet zemřelých za měsíc vám nikdo neřekne. Někdy deset tisíc měsíčně, někdy i více. Jsou měsíce, kdy jich umíralo i padesát tisíc. Byla ale i období, kdy přišlo o život téměř sto tisíc lidí za měsíc. Byly to těžké chvíle.

Máme archivní data, kam mrtvé pohřbili. Asi víte, kolik tisíc lidí je na Piskarjovském památném hřbitově pohřbeno. Oficiálně se píše 530 až 570 tisíc mrtvých, ale postupně jsme došli k číslu 642 tisíc. Ale to v současnosti »nehraje velkou roli«. Lidé jsou také pohřbeni nejen na Piskarjovském hřbitově, ale na více místech. Pohřbeni byli lidé i tam, kde to šlo, a často o nich záznam nemáme. Na Serafimovském hřbitově je velké bratrské pohřebiště. Je tam památník mrtvých. Na Bolše-Ohtinském hřbitově je také památník mrtvých. Ti, kteří v té době zemřeli, byli pohřbeni i na dalších hřbitovech. P

Ptal jste se mě, za co mám ty medaile. Je to Řád přátelství, je to znamení ruského vlastence a je to pro mě to nejdražší vyznamenání, za kterým stojí životy obyvatel Leningradu, znamení obyvatel blokovaného Leningradu. Také jste se ptal, co bych chtěla říct mladým lidem v České republice, kteří nevědí, co se tady stalo. Zaprvé jim chci popřát, aby to nikdy nezažili. Aby vždy znali a pochopili historii nejen své země, ale obecně i ostatních zemí, evropských a světových. Pochopit důvody, proč vznikají války, a předat to jako poselství dalším generacím.

A co je nejdůležitější, na základě historie naučit se pochopit, odkud může přijít hrozba. Proto musíme chránit svět všemi způsoby. Aby se tato strašná válka nikdy neopakovala a aby už nikdy žádné děti neplakaly. Je čas, abychom všichni pochopili, kdo se nás snaží ztrapnit a překroutit tak pravdu.

Četla jsem knihu Velká hra, ve které autor psal o historických skutečnostech, které vedly v různých časech k válkám. A dospěla jsem k závěru, že pro pochopení moderní doby je nutné znát, ale hlavně se učit historii lidstva. Putinovi nedávno v Jeruzalémě Benjamin Netanjahu položil otázku: »Kam kráčíme, když teď nacisté zvedají hlavu?« Putin mu odpověděl: »Je jasné, kam kráčíme, míříme do koncentračních táborů.« Tak mi řekněte, proč dovolíme nacistům zvedat hlavu? Pokud si vzpomenete, jak to bylo ještě před válkou, kdy západní vůdci včetně Chamberlaina fakticky prodali Československo, myslím teď Sudety. Žádný z nich, kteří Československo prodali, si nemyslel, že by Němci bombardovali třeba Angličany. Chamberlain řekl »přinesl jsem vám mír,«, když vyšel ven z tohoto jednaní. A co výsledek? V důsledku mnichovské dohody vypukla druhá světová válka.

A o Polácích víte. Churchill jim dobře řekl, kdo jsou. A koneckonců i Poláci jsou také Slované. Poláci by měli Rusku poděkovat, že si zachovalo svou identitu. Rusko podporovalo jejich vlastní kulturu.

Finové byli také součástí Ruského impéria, získali svobodu, rozuměli tomu. A Poláci si nikdy neuvědomili, že jako součást Ruského impéria byli svébytný národ. Kde jsou ti Poláci, kteří odešli do Rakousko-Uherska? Kde jsou Poláci, kteří odešli do Německa?

Maja Ivanovna Semenovová (84 let)

Já jsem také předsedkyně, ale oblastní veřejné organizace »Obyvatelé blokády Leningradu« Puškinského obvodu města Petrohradu. Pracovala jsem v Polsku v letech 1968 až 1971. Velmi jsme se přátelili jak s Poláky, tak s Čechy. Jezdili jsme z Polska do Československa velmi často a žili jsme v míru a vzájemné shodě. Milovali jsme se a rozuměli si. Byli jsme jako jedna velká rodina. Slavili jsme společně narozeniny, gratulovali jsme si k oslavám. Proč se teď ztratila tato přívětivost? Proč? Řekněte svému lidu, že chceme přátelství! Chceme mír! Chceme s vámi žít pod čistou a klidnou oblohou. Kamarádit se a milovat. U nás se mnoho dívek provdalo za Čechy, hodně se provdalo za Poláky. Proč bychom měli tyto naše rodiny oddělit? Vždyť už jim vyrostly společné děti. Tohle vše vyřiďte, prosím, u vás v České republice.

A ještě řekněte, že nechceme žádnou nenávist, nepotřebujeme negativní vztahy. Mír je to nejlepší, co může na světě existovat. Prožili jsme válku, blokádu, a dobře víme, co je to svět ve válce. Moje máma říkala, že by stačil chléb, sůl a voda, ale hlavně, aby nikdy nebyla válka. Řekněte mi, kdo potřebuje válku? Kdo potřebuje tuto nenávist? Kdo potřebuje přetlak? Jste mladí lidé, žijete. Musíte žít pod klidným nebem, musíte se přátelit, milovat. Budovat vztahy mezi sebou. Předejte to, prosím, obyvatelům Česka. My, Rusové, jsme mírumilovní lidé i národ. Zveme vás na návštěvu, zveme všechny. Chceme se přátelit, milovat a žít. Tak to vzkažte vašim čtenářům.

Když začala blokáda, bylo mi 5,5 roku. Moje máma pracovala v továrně, která vyráběla zbraně pro obranu. Stroj, na kterém pracovala, jí utrhl ruku. Bylo jí tehdy pouhých 35 let, a přesto mě sama řádně vychovala. A k tomu, když mohla, pomáhala také petrohradským seniorům. Mně ve válce zemřel otec a tři bratři mojí mámy. Nakonec jsme se evakuovali cestou přes řeku Ladogu. Při evakuaci se naše auto málem dostalo pod led. Ale jako zázrakem jsme zůstali naživu. Velmi vás žádám a žádám to od nás všech. Žádám o mír. Pozor na mír a chraňme ho všemi prostředky. Braňme se všem, kteří chtějí překreslit naši historii a pravdu. Příběh dějin se nedá překreslit!

Roman BLAŠKO

FOTO – autor


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 60 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


svaty_vaclav
2020-02-11 15:12
stieglitz je nacistický kretén jak daleko vidí.
slechta48
2020-02-10 18:48
Štýglyc = kretén korunovanej.
stieglitz
2020-02-10 15:51
Během blokády byl oblíbeným zdrojem potravy v Sovětském svazu jinak
lety osvědčený kanibalismus
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.