Rozhovor Haló novin s Josefem Augustinem, zastupitelem Prostějova za KSČM

Na žádné ze svých poznávacích cest jsem nebyl pouhým turistou

Vaše výstava fotografií z Indie (v galerii a. s. Futura ve 2. patře budovy Politických vězňů 9, Praha 1) má nemalý ohlas. Svědčí o tom, že jste dokázal »vyhmátnout« nejen nejzajímavější místa, ale i problémy Indie. Mohu se vás zeptat, ze kdy tyto fotografie jsou?

Fotografie jsem pořídil při návštěvě Indie ve dnech 31. března až 17. dubna 2019. Zájem o fotografování ve mně probudil otec již na základní škole. Brával mě s sebou na procházky do přírody a začínal jsem fotit fotoaparátem Flexaret. Postupně se můj zájem prohluboval a fotografování je mým velkým koníčkem společně s cestováním.

Nebyl jste, alespoň podle fotografií, ale pouhým vnímatelem zajímavostí této dnes snad nejlidnatější země světa, ale jakýmsi dokumentaristou. Takže další otázka: V čem Indie, podle pozorovatele Augustina, dnes postoupila přece jen kus dopředu?

Indie má dle dostupných údajů 1,28 mld. obyvatel. Čína má 1,41 mld. lidí, je tedy nejlidnatější zemí na světě. Indie na druhém místě Čínu rychle dohání. Otázka je velmi příhodná. Na žádné ze svých poznávacích cest jsem nebyl pouhým turistou, vždy jsem dokumentoval život místních obyvatel, historii, přírodu a krásu navštívené země. V Indii jsem byl poprvé, takže jsem nemohl na vlastní oči osobně sledovat její vývoj v posledních desetiletích, ale pokusím se o odpověď z mého pohledu.

Indie se velmi rychle přeměňuje v globální supervelmoc a její nejsilnější zdroj – 1,28 mld. lidí – je také její největší výzva. Indie patří k nejrychleji rostoucím ekonomikám světa, ale téměř čtvrtina jejích obyvatel je na hranici chudoby. Indie řeší velmi intenzivně, jak ekonomickým růstem pomáhat i obyčejným lidem. Po roce 2000 systémy metra změnily dopravu ve větších městech a dále se rozvíjejí. Metro v Dillí bylo otevřeno v roce 2002 a každý rok se rozšiřuje. V Bengalúru se rozjelo metro v roce 2011, v Bombaji 2014 a v Kóčinu 2017. Indická železniční síť patří k nejhustším a k nejrušnějším na světě. V zemi je téměř 7000 železničních stanic. V roce 2014 se indická vláda zaměřila na neoliberální politiku a to přineslo solidní podporu velké části indického obyvatelstva. Vláda snížila výdaje na sociální péči, ale také snížila daně, zredukovala byrokracii a zvýšila investice zahraničních společností směřující k rozvoji země. Tímto se zvýšily příležitosti pro indickou střední třídu. Pokrok v sociálních otázkách je však méně dynamický, jak jsem mohl pozorovat v navštívených městech. Násilí vůči ženám ke škodě pověsti Indie i nadále pokračuje, podobně jako znásilňování nebo vraždy. Osobně jsem se s těmito jevy nesetkal.

Velmi aktivně si Indie vede v oblasti bezpečnosti občanů a turistů ve své zemi. Hodně policistů a vojáků jsem během pobytu potkával na nádražích, v okolí veřejných a vládních budov, v metru, na letišti a v areálech významných kulturních památek. Indie dle mého názoru také aktivně pokročila dopředu v rekonstrukci a obnově významných architektonických, kulturních a historických památek, včetně sakrálních staveb. Rychle se rozvinula výstavba hotelů na mezinárodní úrovni a v některých městech bytových komplexů.

A v čem se stále potácí v tradicích, které ji svazují?

Obecně je Indie země bohatých tradic. V indické společnosti se po staletí dodržuje řada pro nás nepochopitelných zvyklostí a obřadů, z nichž některé jsou až drastické. Nepřísluší mi hodnotit mnohaleté indické tradice a posuzovat jejich pozitivní, či negativní vliv na současný život indické společnosti. Je však velmi zajímavé se s některými seznámit a udělat si na ně vlastní názor.

Manželství a svatby v Indii. V zemi se i nadále tradují smluvené sňatky. Především na venkově vybírají rodiče synovi partnerku. Hlavním kritériem pro volbu je horoskop obou partnerů. Dalším kritériem je výše jmění budoucí nevěsty.

Satí – upalování vdov. Smutným pozůstatkem indických tradic je rituální upalování vdov. Vdovy se buď dobrovolně, nebo pod vlivem omamujících prostředků nechají spálit na hranici společně se zemřelým manželem. Proto indická vláda přijala v roce 1987 ústřední zákon, kterým se upalování zakazuje.

Vegetariánství. Přibližně 80 procent obyvatel Indie jí pouze vegetariánské pokrmy. Budhisté a hinduisté přijali tradici – strava bez újmy k živým bytostem. Dvacet procent indické populace jsou muslimové, křesťané a zástupci jiných přesvědčení. Křesťanům je navíc povoleno vepřové. Pokud se týká hovězího masa, použití těchto zvířat je trestáno trestním soudem. K této tradici se nelze vyjádřit, neboť chrání posvátné krávy.

Upalování nevěsty. Od ženy se očekává, že splyne s rodinou svého manžela a bude žít podle představ svých nových příbuzných. Pokud se jí to nepodaří – například neporodí vnuka – může to pro ni mít strašlivé následky. Indická praxe »upalování nevěsty« je velice drastická a zákonem přísně postihována. V některých oblastech Indie se však tato praxe stále praktikuje.

Pohřební rituály. Indické pohřby jsou provázeny mnoha rituály. Rituály hindů jsou složité a často velmi nákladné. Mrtví se spalují na hranicích, popel se sbírá až po 13 dnech a je vysypán do posvátné řeky nebo moře. Ve městě Váránasí jsem v ghátech pozoroval několik pohřbů na hranicích.

Nata Pratha, starobylý zvyk, který v komunitě Bhilů povoluje muži zaplatit peníze za možnost soužití se ženou, aniž by si ji vzal. Na první pohled se může zdát, že jde o moderní výdobytek v jinak tradicemi svázané společnosti. Tato tradice je však v jednom krutá. Nemyslí vůbec na děti. Cena za novou ženu je mezi 10 až 20 tisíci korunami. Většinou jsou předmětem obchodu ovdovělé ženy nebo nešťastné manželky.

Byl jste i v Číně. Když obě země z hlediska rozvoje srovnáte, jaký je v tom rozdíl?

Čínu jsem navštívil v roce 2006, místem pobytu bylo hlavní město Peking. Čína měla v té době 1,31 mld. obyvatel. Peking měl 16 milionů lidí, v roce 2007 17 milionů a v loňském roce dosáhl počet obyvatel přes 21 milionů. V roce 2006 se Čína připravovala na konání letních olympijských her. Do roku 2008 probíhala mohutná výstavba sportovišť, budovala se infrastruktura, olympijská vesnice a výstavba hotelových, bytových a obchodních komplexů. V té době byla ekonomika zaměřena k úspěchu her a nastal mohutný rozvoj nejen Pekingu. Rekonstrukce a výstavba silnic, dálnic a mostů byla na české poměry neskutečná. Srovnávat Čínu a Indii v roce 2019 je velmi složité. Čína je jedním z největších exportérů a importérů, je v řadě oblastí rozvinutější než Indie. Rovněž sociální politika obou států je poněkud rozdílná. Obě země mají bohaté kulturní tradice. Čína patří k nejvýznamnějším ekonomikám na světě. Indická ekonomika se též velmi rychle rozvíjí. Rozvoj automobilismu je v obou státech značný. Nelze však srovnávat úroveň a kvalitu silniční sítě. Zde je na tom Čína mnohem lépe. Pořádek na veřejných místech v Pekingu a v Dillí a v dalších navštívených městech je poněkud nesrovnatelný, vyznívá ve prospěch Číny. Bezpečnost obyvatel a turistů je v Pekingu, v Dillí a dalších městech, která jsem poznal, téměř na podobné úrovni. V obou státech jsem se i při nočních procházkách cítil bezpečně. Čína i Indie dbají velmi významně na bezpečnost svých občanů i turistů. Ani v jedné zemi jsem nebyl okraden a fyzicky napaden. Obě země jsou pro cestovatele velmi přitažlivé, pro Evropana z ČR exotické a je zajímavé je navštívit.

Cestoval jste zemí křížem krážem, dá se tam svobodně cestovat a jak je to vůbec se zdejšími dopravními prostředky?

Projeli jsme se synem Indii křížem krážem, přesto jsme poznali pouze část této exotické a obdivuhodné země. Z Dillí jsme projeli vlakem a autobusem trasu přes Laknaú, Váránasí, Kalkatu, Bombaj, Udajpur, Ágru a zpět do Dillí. V Indii se dá svobodně cestovat, je nutné vše pečlivě naplánovat a na cestu se připravit. Syn mě důrazně upozornil, že ve městech stále hrozí turistům okradení. Ať jedete vlakem, metrem, autobusem nebo se jen procházíte po ulicích a parcích měst.

V Indii se jezdí vlevo a pomalu. Dopravní prostředky jezdí často a nejsou drahé, bývají však mnohdy přeplněné a mívají zpoždění. Městská doprava je levná a jezdí pravidelně. Autobusy jezdí v Indii téměř všude a obvykle jsou nejlevnějším dopravním prostředkem. Taxíky jsou dostupné, jízdné je však třeba předem dohodnout. Pronájem auta s řidičem je poměrně snadno dostupný. Stav silnic je velmi rozmanitý a není pro začínající řidiče. Indické motorikše jsou motorové tříkolky s plechovou střechou, obvykle s prostorem pro dva cestující. Rovněž cesta cyklorikšou je velmi zajímavá, není však pro slabé povahy. Cestování vlakem je pravý zážitek z Indie. Vlaky jezdí plynuleji než autobusy a využívali jsme je na dlouhé cesty, především při jízdě v noci. Někdy však mívají zpoždění, například při cestě z Kalkaty do Bombaje, vzdálenost 2080 km, bylo zpoždění přes dvě hodiny, takže cesta trvala 33 hodin. Při cestách po Indii jsme ujeli vlakem a autobusem asi 5300 km a celkem to zabralo 93 hodin. Tedy pět noclehů ve vlaku, jeden nocleh v nočním autobuse a 11 noclehů na hotelu a hostelu.

Nezapomenutelný zážitek mám z cesty autobusem z Bombaje do Udajpuru. Ve vlaku jsem strávil pět nocí v mnohem příjemnější atmosféře. Ve vagonu bylo devět kupé a dalších devět párů lůžek naproti kupé, celkem 72 cestujících v jednom společném prostoru, kupé nemají dveře ani závěsy. Každou půlhodinu procházeli všemi vagony vojáci se samopaly a zajišťovali bezpečnost cestujících.

Ve starém Dillí jsou úzké uličky, kde po levé straně procházejí krávy, projíždějí motorky, auta, cyklorikše a motorikše a mezi nimi se motají chodci. Pouze jednou do mě zezadu v jedné úzké uličce narazila motorka. Kdo chce rychle projet, tak troubí, ostatní účastníci mu uhnou kromě krav. V novém Dillí jsou silnice mnohem širší, v každém směru je dvou i víceproudová vozovka. Na několika velkých křižovatkách stál uprostřed policista a vedle něj kráva a společně řídili dopravu. Silniční pravidla se v Indii moc nedodržují. Motorikše často řídí i mladíci mající méně než 15 let. V noci se obvykle jezdí v úzkých uličkách bez světel.

Lidé, kteří zemi navštívili, si občas stěžují na nesmírný, pro Evropana až odpudivý nepořádek, na jakousi neorganizovanost. Je to pravda?

Ano, je to pravda. Ve většině navštívených měst jsem se s tímto nepořádkem setkával. Hlavně v centrech, kde jsou úzké uličky a téměř nepřetržitý denní i noční provoz, nabývá nepořádek velkých rozměrů, na který nejsou Evropané zvyklí. Místním to převážně nevadí. V několika ulicích centra starého Dillí jsem během dne viděl fekální vůz, který zastavil dopravu i na hodinu, jak odčerpával z podzemních jímek u hotelů fekálie. Tento ozón doplněný výfukovými plyny z motorek a aut, hnijícími odpadky a kravinci, byl velmi intenzivní a odpudivý.

Zápach z přepáleného tuku, kdy pouliční prodavači připravují stravu přímo na ulici, doplňuje »voňavý« kolorit. Ovzduší v mnoha uličkách doplňuje »vůně« všudypřítomné močoviny. I krávy a psi si musí během dne několikrát ulevit. Jakým způsobem probíhá úklid ulic, jsem během pobytu v Indii neodhalil, ač jsem vyvinul maximální snahu. Indové jsou na tento nepořádek a specifickou pouliční vůni zvyklí.

Naopak v novém Dillí jsou ulice a chodníky téměř všude na jejich poměry uklizeny. Na tržištích jsem několikrát viděl krávu s telátkem, jak »uklízejí« odpady z prodávané zeleniny a ovoce tak, že tyto rostlinné zbytky neorganizovaně a s chutí pojídají. I na několika fotkách jsem tuto živočišnou úklidovou četu zachytil.

Poučnou částí života jsou pro cizince místní toalety. Veřejné toalety se snadno najdou v městech a místech navštěvovaných cizinci. Mimo městských center jsou toalety turecké a místní používají techniku »ruky a vody«, což znamená přinést si s sebou nádobku s vodou a použít levé ruky. Levou ruku považují Indové za špinavou, pravá ruka je čistá, neboť pouze s touto rukou jedí potravu, a to i v restauracích. V některých případech používají i příbor. Je velmi nutné mít s sebou pro všechny případy vlastní toaletní papír a dezinfekci na ruce. Na ulicích měst jsou zděné, do ulice nekryté toalety. S jistým ostychem jsem i zde pořídil fotografie.

Byli Indové, s nimiž jste se setkal, vstřícní, anebo z nich čišela odtažitost kdysi vyvolaná Angličany?

Během pobytu jsem se setkal s mnoha obyvateli Indie. Po dobu čtrnácti dnů, co jsme cestovali společně se synem, jsem s nimi téměř nekonverzoval. Vše potřebné zařizoval syn. Nedokonalou angličtinou jsem hovořil pouze tehdy, když mě místní oslovili, nebo v situaci, kdy šlo o záchranu života, tedy při zajišťování nezbytné potravy. Při nakupování v obchodech jsme hovořili česky, což zaujalo některé prodávající a hovořili s námi rusky se snahou nám pomoci. Využili jsme ruštiny a debata se vedla v přátelském duchu na různá témata. V Dillí jsem potkal několik Rusů a hovořili jsme o zkušenostech a zážitcích z Indie. Indové jsou vůči cizincům vstřícní, nejsou odtažití a mají zájem komunikovat. Mnoho Indů se s námi chtělo vyfotografovat, především se synem.

Tři dny před odletem jsem večer navštívil bistro. Objednal jsem si momo a americkou černou kávu. Po nějaké chvíli se na mě obrátil starší muž a ptal se, jak se řekne rusky na shledanou. Vyklubal se z něho učitel cizích jazyků na místní univerzitě, kde učil angličtinu, francouzštinu, němčinu a dva roky také ruštinu. Příjemně jsme si asi hodinu povídali o všem možném. Na závěr debaty jsem ho pozval do České republiky. Rozloučili jsme se jako dobří přátelé.

Po celou dobu jsem se setkával se vstřícnými a příjemnými Indy, kteří nám turistům měli snahu pomoci, nabízeli různé zboží nebo si jen tak chtěli popovídat s Evropany, případně se s nimi vyfotit. O Angličanech nepadlo nikdy ani slovo.

A ony krásy? Tádž Mahal a další pamětihodnosti? Jak na vás působily? Jsou udržované, nebo se na snímky z nich máme dívat jako na reklamní fotografie?

Indie je plná krás, historických skvostů a pamětihodností. Při pohledu na tyto krásné historické stavby srdce fotografa i cestovatele zaplesalo.

Tádž Mahal se vynořil z oparu Ágry jako myšlenka ze snu. Známe ho z obrázků, ale po spatření na vlastní oči jsem pochopil, že to není jen proslulý památník, ale báseň lásky zakomponovaná do kamene. Tádž Mahal má status světového dědictví UNESCO od roku 1983. Od roku 2007 je na seznamu nových sedmi divů světa. Tádž Mahal (Koruna paláců), nádherný náhrobek císařovy milované ženy je nejen pro mě nejkrásnějším památníkem na světě. V roce 2019 ho navštívilo 6,5 milionu turistů. Počet návštěvníků se reguluje zvýšením vstupného pro cizince. Vstupné činilo 1100 rupií (přes 350 korun), Indové platí 50 rupií (16 korun). Nejkrásnější pohled je za svitu úplňku, kde plně vyniknou drahé kameny, jimiž je mauzoleum osázeno. V celém areálu se může volně fotit, na což mi nestačila ani jedna hodina. Je zde pořádek a památka je udržována, čas od času dostává očistnou kůru. Pro mě bylo velmi zajímavé zjištění, že stav této slavné památky sleduje Indický nejvyšší soud.

V Ágře jsem navštívil agerskou pevnost, jednu z nejkrásnějších mughalských pevností v Indii, která je postavena z červeného pískovce a mramoru.

Dillí je tepající hlavní město Indie, ukazuje mohutné pozůstatky zaniklých říší od velkolepých mughalských náhrobků až po vznešená sídla z britských časů. V Dillí jsem strávil sedm dní procházkami po městě a obdivováním jeho krás, parků, palácových komplexů, muzeí a především památek. Patří k nim Červená pevnost, Kutub Minár – je to komplex budov soustředěný kolem vznosného minaretu, jehož výška je 73 metrů. Na nádvoří stojí 6,7 metru vysoký železný sloup, který za nějakých 1600 let své existence nezrezivěl. Džámí masdžíd je největší mešita v Indii, která dokáže pojmout neuvěřitelných 20 tisíc lidí. Nádherná modlitebna Bahái (Lotosový chrám) je určena k tichým bohoslužbám. Má tvar lotosového květu s 27 jemnými lístky z bílého mramoru. Na vyvýšené části města stojí komplex paláců, v němž sídlí indická vláda a parlament a prezidentský palác. Budovy jsou pečlivě střeženy policií, vstup do nich nebyl možný. V areálu se volně pohybovaly opice. Bez problémů lezly po zdech parlamentu a sídlu vlády. Palác je natolik fascinoval, že si na střeše hrály na honěnou. Dvě opice vlezly do otevřených oken vládní budovy, zřejmě se mohlo jednat o externí poradce předsedy vlády či některých ministrů.

Těšil jsem se na návštěvu Váránasí a na posvátnou řeku Gangu. Je to město života a smrti a je jedním z nejuctívanějších indických posvátných měst. Hinduisté věří, že vody Gangy je očistí od všech hříchů a zemřít zde se považuje za obzvláště příznivé. Ráno o půl šesté jsme se vydali na plavbu loďkou po svaté řece. Vidět při plavbě východ slunce je něco neskutečného. Fotoaparát nestíhal mou akčnost vše rychle nafotit. Syn mně zakázal strčit do Gangy byť jen levou ruku, abych se očistil od všech hříchů. Mnoho Indů plavalo v řece, čistili si na břehu zuby a ženy praly prádlo. Je to nezapomenutelný zážitek.

Bombaj je největší město Indie, má 18 milionů obyvatel. Architektonicky dodávají městu náladu styl art deco a moderní věžáky. Podstatou vizuálního kouzla Bombaje je rozkvět stavitelství za viktoriánské éry. Bombaj je hlavní město filmu, módy a nočního života. Procházka městem kolem budovy nejvyššího soudu až k Bráně Indie byla velmi zajímavá a poučná. A to jsem neuvedl navštívené pamětihodnosti v Laknaú, Kalkatě a Udajpuru.

Památky Indie ve mně zanechaly nezapomenutelné dojmy. Na jejich architekturu a krásu nelze zapomenout. Stát a města o památky pečují. Je to o vztahu k historii, k odkazu předků a též o financích. Téměř všechny památky jsou pečlivě střeženy, je zajištěna jejich ochrana policisty i vojáky. Skoro ve všech památkových objektech se dá zdarma fotit, čehož jsem plně využíval. V některých méně významných palácích, které jsou volně přístupné a bez dveří, studují jejich architekturu a historii opice. V jednom z nich běhalo, hrálo si a předvádělo se před turisty několik desítek opic.

Protože jsou památky udržované, tak se můžeme na jejich snímky ve většině případů dívat jako na reálné foto, nikoliv jako na reklamní upoutávku. Péči našeho státu a některých měst o památkové objekty a pamětihodnosti nelze zcela srovnávat s péčí Indie o památky, protože nejsem v tomto směru odborník. Můj osobní pohled vyzněl ve prospěch Indie.

Stále jsou zde některá zvířata váženější než lidé?

V Indii je kráva posvátným zvířetem, kdy otázky existence krav jsou vyřešeny ve vládě na nejvyšší úrovni. Jejich ochrana je záležitostí národního významu. V druhém století po Kristu byly krávy prohlášeny za posvátné – za zabití zvířete se ukládal trest smrti. Mléčné výrobky v Indii však zakázány nejsou. Při prvním setkání s krávami jsem byl překvapen tím, jak tato velká a klidná zvířata procházejí volně po ulicích, ať úzkých nebo širokých, což hodně často zasahuje do dopravy.  Místní obyvatelé se s tímto klidně smířili a v rámci dopravního ruchu postavení krav plně respektují. Za 18 dní jsem neviděl ani jednu havárii, kterou by způsobila na ulici kráva. Obdivuji, jak se krávy naučily, že na silnicích se jezdí a chodí vlevo.

Pokud se týká psů, tak ti jsou rovněž účastníky silničního provozu a nikdo s tím nemá problém. Psy je možno v hojném počtu vidět nejen v čekárnách vlakových nádraží, kde loudí svačinu a také v noci přespávají, aniž by byli vykázáni. Psi se však nezajímají o památky a úřední či státní budovy. Častá návštěva památek, parlamentu a vlády v Dillí je doménou opic. Zvykl jsem si na to. Mohu jim závidět, že nemusí platit vstupné a ze státních budov je nikdo nevyhání.

Kasty. Vím, že už oficiálně neexistují, ale co neoficiálně?

Kastovní systém představuje ve své původní podobě vyhodnocení a kodifikaci indické společnosti do čtyř různých vrstev na základě různorodosti založené na duchovním vývoji. Brahmá, stvořitel vesmíru, vytvořil ze součástí těla čtyři společenské vrstvy (varny):

- Bráhmany (kněze) z úst, barva bílá.

- Kšatrije (válečníky, politiky, státní správu) z paží, barva červená.

- Vaišji (obchodníky, řemeslníky a zemědělce), ze stehen, barva žlutá.

- Šúdry (služebníky, dělníky a bezzemky), z chodidel, barva černá.

Toto rozdělení se později stalo součástí životního stylu hinduismu a v různých podobách se projevuje dodnes. Mimo toto rozdělení stojí daliti (nedotknutelní), páriové či čaudalové, kteří nepatří do žádné kasty. Konají tu nejšpinavější práci, žijí pod hranicí chudoby a ostatní varny je považují za nečisté. Jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může způsobit rituální poskvrnění.

Přestože indická ústava z roku 1950 kastovní systém neuznává, příslušnost ke kastám má stále velký vliv, zvláště na venkově. Zde kasta, v níž se narodíte, určuje vaše postavení ve společnosti. Může ovlivnit i vaše vyhlídky na povolání a manželství. V hinduistické společnosti je kasta tradiční základní sociální struktura. Ve snaze zlepšit postavení dalitů (nedotknutelných) pro ně vláda rezervuje určitý počet křesel v parlamentu a téměř 25 procent veřejných prací a studentských míst na univerzitách. Je tedy evidentní, že kasty stále existují a mají neoficiálně značný vliv na vývoj a chod indické společnosti. Během pobytu jsem se se systémem kast nesetkal.

Svobodu zemi dal Gándhí a jeho pokračovatelé Nehrú a Indíra Gándhíová. Vnímají dnes jejich jména a odkaz, alespoň podle vašich zkušeností, Indové?

O významu Mahátma Gándhího, Džaváharlála Néhrúa a Indíry Gándhíové pro svobodu a další vývoj země většina Indů nepochybuje, podle toho, jak jsem měl možnost s některými z nich hovořit. V Dillí jsou na několika významných místech postaveny sochy Gándhího a Indíry Gándhíové. O těchto třech významných indických osobnostech jsme vedli zajímavý rozhovor při večeři v bistru s učitelem jazyků. Řada vysokoškolsky vzdělaných Indů vnímá pozitivně význam těchto velikánů, snad jenom historický odkaz Indíry Gándhíové zůstává sporný.

Závěrem uvádím, že patřím k těm cestovatelům, kteří si Indii zamilovali pro její krásu, rozmanitost, nádherné památky a životní styl, nám Evropanům poněkud zvláštní. Pokud bych měl možnost Indii znovu navštívit, určitě bych neváhal. Se zájmem bych si znovu prohlédl Dillí, Bombaj, Ágru a Tádž Mahal a místa dosud nenavštívená, která skrývají pro cestovatele mnohá tajemství a překvapení.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.8, celkem 11 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.