Ilustrační FOTO - Pixabay

Nebudeme stát jen na stupátku expresu?

Vyspělými zeměmi se už nějaký čas řítí expres čtvrté průmyslové revoluce. Tuto novou vývojovou zejména ekonomickou etapu rozvíjejí především průmyslově nejvyspělejší země. Mezi nimi pak obzvláště ty, jež pochopily rozsah hrozby svého hospodářského a sociálního kolapsu v případě, že se snad včas na požadavky etapy 4.0 nepřipraví, a které vidí jedinečnou šanci dál všestranně profitovat ze své vyspělosti a těžit industriální rentu opožďujícím se zemím nedostupnou.

Nechejme stranou dílčí technické, technologické, dopravní a další materiální předpoklady, které musí zájemce o »jízdu v expresu 4.0« bezpodmínečně zvládnout, a zůstaňme jen u jediného: u podoby budoucího zaměstnance etapy 4.0. Je až zarážející, jak se všichni experti a prognostici napříč kontinenty dojemně na jeho optimálním profilu shodují: musí to být člověk v rozkvětu svých fyzických a mentálních sil (byť jen hrubá síla svalů už je dávno minulostí, stroj je násobně výkonnější, éru strojů násobících fyzické síly člověka již máme v zásadě zvládnutou). Ale nyní – v budoucnu tím více – musí člověk soustavně kultivovat svůj intelektuální potenciál, protože nová éra přináší nové technologie často u zaměstnance uvolňující síly důvtipu a kreativity – mají potenciál znásobit tentokrát jeho duševní síly.

A máme tu první zádrhel

Již řadu desetiletí většina zaměstnanců systematicky ztrácí kvalifikaci. Na vině nejsou oni, ale exponenciální růst poznatků v drtivé většině oborů lidské činnosti v čase. Experti odhadují, že od poloviny minulého století se v přírodních vědách, najmě ve fyzice či chemii počet nových poznatků zdvojnásobuje zhruba každých deset let, ve společenských vědách v průměru jen o málo pomaleji. Proto i za předpokladu, že v roce svých závěrečných státních zkoušek a obhajoby diplomové práce bude velmi bystrý vysokoškolák ovládat na sto procent právě aktuální materii svého předmětu vysokoškolského studia (předpokládejme, že průběžně bude schopen dohánět zpoždění nabírané od prvního semestru), bude přesto přibližně po deseti letech od absolutoria disponovat již jen asi polovinou v té době aktuálních informací, za dalších deset let již jen čtvrtinou atd. To se děje v drtivé většině případů, pokud snad člověk zcela výjimečně systematicky nesleduje odbornou literaturu, výstupy z vědeckých kongresů, sympozia ve svém oboru apod.

Není divu, že v oborech, kde by v důsledku zaostávání v osvojování si aktuálních poznatků šlo doslova »o život«, především v medicíně, si příslušné profesní komory již historicky dávno vynutily princip celoživotní odborné průpravy v podobě přísných atestací. A nejde zdaleka jen o informační posuny čistě v daném oboru – stále více prostoru a uplatnění dostávají a budou dostávat mezioborové disciplíny, například biomechanika, molekulární biologie či nukleární medicína atd., v návaznosti na to bude posilovat týmová práce, poroste význam měkkých dovedností zejména schopnost kooperace, tvůrčí komunikace apod.

Za »měkčí« podobu atestace můžeme považovat systém takzvaného celoživotního vzdělávání, různého sice co do konkrétního obsahu a forem obor od oboru, ale se společným jmenovatelem: jde o jedinou možnost, jak čelit seriálu budoucích výzev z přívalu nových technologií očekávatelných prakticky ve všech oborech a nových pracovních úkolů, které budou následovat.

Zádrhel druhý

Vidím jej v tom, že ne každá firma bude mít dost peněz a kapacit systematické vzdělávání svých zaměstnanců zajistit, případně ty již rekvalifikované ve firmě udržet (viz dnešní přeplácení specialistů na IT).

Platí to obecně: Nelze se přece tvářit, že metoda »drancování mozků« neexistuje, a to nejen na úrovni firem. Je dobře známo, že značná část dosavadního nárůstu globálních příjmových nerovností (měřené kumulativním hrubým domácím produktem nebo národním bohatstvím či jiným vhodným agregátem) se uskutečňuje v důsledku dlouhotrvajícího odlivu nadprůměrně vzdělaných lidí z periférie do metropolí – viz například odchod dvou desítek tisíc lékařů z České republiky do vyspělejších zemí západní Evropy po otevření hranic v roce 1990 a současně ze Slovenska či Ukrajiny do českých zemí. Rozhodně není možné tento fenomén přehlížet, protože v etapě 4.0 budou dosavadní trendy nepochybně zesilovat, tržní síly zde budou opět dominovat.

…a zádrhel do třetice

Jaký je primární důvod současných rekvalifikací? No přece neefektivnost minulé odborné průpravy! Pod pojmem (ne)efektivnost tu mám na mysli, že se aktuální poptávka po tom kterém konkrétním vzdělání konkrétního zaměstnance (jeho odborným profilem) z nějakého důvodu, většinou v důsledku technické či technologické inovace, již více či méně nekryje s poptávkou minulou. Na tu se zaměstnanec dříve odborně připravoval v bláhové naději, že mu »vydrží až do důchodu«. Omyl – a čím dál častější.

Česká republika bude čelit dalšímu zádrhelu – mezi další důvody ztráty – či spíše nemožnosti – využít existující konkrétní oborové kvalifikace u relativně velkého množství zaměstnanců bývá útlum či úplný zánik příslušných firem působících v daném oboru v místě či regionu. Dobře to lze ilustrovat na některých těžebních oborech (těžba a zpracování uhlí v Moravskoslezské pánvi, uranu na Příbramsku či Českolipsku), nebo na řadě firem působících dříve v cukrovarnictví (krátce po vstupu francouzského kapitálu), ale i na hutnictví a strojírenství (po privatizaci). Tam většinou došlo ke znehodnocení kvalifikace především u oborových specialistů (v tomto případě rubačů, horníků, cukrovarníků, huťařů či strojařů), kdežto zaměstnanci v tzv. univerzálních obslužných profesích (provozní ekonomové, řidiči podnikových vozidel, uklízečky, vrátní apod.) si většinou brzy našli pracovní uplatnění ve své specifické »univerzální« profesi.

Nelze vyloučit – a spíše naopak – že zesilující konkurenční střety tuto podobu násilných strukturálních změn v etapě 4.0 dále urychlí a zdramatizují, což všechny dnešní jednoduché úvahy o efektivitě investic do vzdělání včetně celoživotního jen zkomplikuje.

Specifický zádrhel pro ČR

Zatím hrubě podceněným je zádrhel všech důsledků plynoucích ze ztráty majority českého vlastníka v řadě oborů. Vedle finančních služeb, kde je to markantní, se tak bohužel stalo i v oborech průmyslových a dalších. Dosud se vedou diskuze o nejviditelnějším defektu tohoto stavu – asi o třistamiliardovém schodku dividend, ale vůbec se nevěnuje pozornost snad ještě důležitějšímu aspektu – totiž že to bude zahraniční vlastník, který bude mít rozhodující slovo v určení hladiny kvalifikace osazenstva jím vlastněné »české« firmy.

Při nedávném vzpomínání na dobu před třiceti lety už prakticky nikdo nepřipomněl velmi propracované a čtyři dekády trvající embargo ze strany západních zemí vůči tehdejšímu Československu (a v různé míře vůči celému socialistickému bloku) a na jeho katastrofální dopady ústící do naší technické či technologické zaostalosti, zpomalování ekonomického růstu, nižší produktivity práce, horší konkurenceschopnosti atd. Není vyloučeno, že by se krizový scénář mohl opakovat, když nás naši vyspělejší a bohatší – sice spojenci, ale pořád především ekonomičtí konkurenti – pro změnu nepřipustí k nasednutí do expresu 4.0 a nanejvýš nás nechají svést se na stupátku.

Jaroslav ŠULC


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 9 hlasů.

Jaroslav ŠULC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.