S největším objevem (co se týká prodaných alb a singlů) Vítězslavem Vávrou.

Petr Hannig: Světoví vládci chtějí rozvrácenou společnost

Objevil Lucii Bílou, Petru Černockou, Vítězslava Vávru, Jakuba Smolíka, Stanislava Procházku a další osobnosti populární hudby. Zpěvák, skladatel a producent Petr Hannig se však do očí těch, kdo populární hudbu až tolik nesledují, zapsal nejvíce před dvěma lety, kdy byl jedním z prezidentských kandidátů. Politiky se náš dnešní rozhovor dotkl pouze okrajově, přesto je očividné, že jsme tentokrát nezpovídali jen člověka a muzikálním nadáním, ale také s pevnými a jasnými názory na život kolem nás…

Chtěl jsem se v tomto rozhovoru věnovat jen hudbě a umění jako takovému, ale přesto mi to nedá se nezeptat na jednu »maličkost« související s dnešní společensko-politickou realitou. Napsal jste velmi trefný komentář Bude lépe, až odejdeme do věčných lovišť?, kde se zabýváte neúctou současné mladé generace k té dříve narozené. Stěžuje si na to stále více lidí. Co s tím? Jak z toho ven? A kdo za to vlastně může?

Je to výchovou bez disciplíny. Obávám se, že světoví vládci (deep state) chtějí, aby byla společnost naprosto rozvrácená. Děti si nevážili rodičů, muži si nevážili žen, ženy si nevážily mužů, aby byla frontová hranice mezi mužským a ženským pokolením. Ty všelijaké inheresmenty vytvářejí pocit strachu mladých mužů při »namlouvání« opačného pohlaví. Vidíme spíše, že ženy tzv. balí muže. Čili naprosto na hlavu obrácený historický vzorec, který fungoval po staletí. Jak z toho ven? Vrátit se ke kořenům. Zavést disciplínu, možná znovu zavést povinnou prezenční vojenskou službu, alespoň v poměrech tak, jak je to nyní obvyklé ve Finsku - 6, nebo 9 či 12 měsíců. Aby muži byli znovu muži a ženy si jich mohly vážit. Takový je přirozený běh života.

Obraťme nyní raději list. Na čem všem aktuálně pracujete?

Jak víte, kandidoval jsem na prezidenta. Spousta lidí, kteří volili Miloše Zemana, říká, abych kandidoval i při příští prezidentské volbě, že by nyní volili mou osobu. Proto jsem aktivním blogerem na blozích iDnes, momentálně druhým nejúspěšnějším. Píšu písně pro jedinou televizi, která programově vysílá české, moravské a slovenské původní písně – jak pro sebe, tak pro některé interprety TV Šlágr. Pro duo Jamaha jsem napsal několik skladeb, např. populární Mámo, maminko moje zlatá, pro nevidomého českého Andrea Bocelliho Radka Žaluda jsem také složil některé písně.

S Lucií Bílou – z objevů Petra Hanniga hvězda na nynější obloze první velikosti.

Nádherný song z vaší aktuální dílny je Čas, ten hojí všechny rány. Kdy vás napadlo, že napíšete píseň pro Karla Gotta? A jak těžké či lehké bylo takovou skladbu složit?

Hluboce mne zasáhla smrt našeho nejlepšího zpěváka všech dob. Byl nejenom špičkovým zpěvákem, ale, a to hlavně, rovným člověkem s hlubokým citem pro tradiční způsob života, který se odrážel v písních, které si pečlivě vybíral do svého repertoáru. Když jsem se na výstavě francouzských impresionistů telefonicky dozvěděl o skonu naší největší hvězdy, okamžitě po mém návratu k mému klavíru jsem tzv. na jeden zátah, složil ze srdce vytrysklou melodii a text. Všimněte si, že ani jednou se tam neobjeví Mistrovo jméno. A každý z nálady písně pochopí, že to je apotheosa na jeho na věčnost se odebírající osobnost.

Kdybyste měl shrnout jednou větou, v čem byl Mistr tak výjimečný, co byste uvedl?

Byl hluboce lidský.

Složil jste stovky písní pro řadu interpretů. Ke které z hvězd, s níž jste spolupracoval, jste nejvíce přilnul? Ke které chováte větší vztah než k ostatním?

Nejvíce jsem přilnul k Vítězslavu Vávrovi. Písně, které jsem pro něho skládal, stále žijí, ať už je to Citronová holka (ta s citronovou šálou) či balada Dívka z heřmánkové návsi. Pro Víťu jsem napsal spoustu hitů. Pro Lucku Bílou, které jsem vymyslel jméno, také. Nejznámější jsou Neposlušné tenisky. Nejkrásnější pak Říkal jí holčičko, to mi věř. Pro sebe jsem napsal třeba Mám už dávno jinou, nebo píseň, kterou jsem věnoval své mamince, Domů k mámě.

Zmínil jste, že jste vymyslel jméno Lucie Bílá. Jak vás vlastně napadlo přejmenovat Hanu Zaňákovou? A už tehdy jste věděl, že bude mít takový potenciál?

Napsal jsem jí Neposlušné tenisky a zpěvaček s křestním jménem Hanka bylo několik, např. Hana Zagorová, Hana Buštíková, Hana Hegerová atd. Já jsem si ji byl jednou poslechnout na nějaké tancovačce a tam zpívala píseň Satanica, s nějakou rockovou kapelou. Tak jsem si řekl: Satan, Čert, Lucifer, Lucie. Takže křestní jméno jsem měl. Seděl jsem v rádiu v jedné místnosti se skladatelem dechovek Petrem Finkem, který pocházel z Rokycan. Říkal jsem mu, co říkáš jménu Lucie Černá (protože měla tmavé vlasy). On mi řekl: »Dej jí jméno Bílá. U nás v Rokycanech je cikánský rod Bílých, tak jí dej jméno Bílá, oni kupují hodně hudebních kazet, takže ti to alespoň půjde na odbyt.« A vidíte, Lucie Bílá se prodávala nejenom v Rokycanech! Jejího prvního alba z roku 1985 se prodalo 125 000 kusů. Ovšem ani tak velký náklad nebyl nic proti prodejům alb Vítězslava Vávry, kterého se prodalo čtvrt milionu.

Jak vzpomínáte na konec 60. let ve Velké Británii? Byla to škola života?

Ano. Nejdříve jsem pekl brambůrky (lupínky) v pekárně před nacisty uprchlého pana Krause, který pocházel z Ústí nad Labem. Bavil jsem se s ním německy, neboť jako tradiční Ústečan (odkud pocházím ze starousedlé rodiny v české enklávě německy mluvícího města, z Matiční ulice v Krásném Březně, kde i přes válku žili samí Češi, kteří jako pro Říši nespolehliví nemuseli narukovat do války a pracovali tzv totálně nasazeni ve svém rodném městě) mluvím německy jako česky. Matiční ulice je podle Matice české. Tam se mluvilo i za války, kdy Sudety byly v Říši, česky. Pak jsem začal pracovat v umělecké kavárně v Soho v Gerard Street. Dole pod kavárnou bylo hudební studio a nahoře měl svůj ateliér slavný fotograf, rodilý Čechoslovák ze Žiliny, interbrigadista, který bojoval proti Frankovi ve Španělsku. Za ním chodily ty největší hvězdy britského showbyznysu. On byl autorem té nejslavnější fotky Beatles. Jednou tam přišel také slavný hudební skladatel Tom Springfield, který si dole v kavárně dal vaječné omelety, jež jsem v kuchyni dělal. Já jsem to na rozdíl od nijakých britských bledých omelet dělal pěkně nadýchané s nafouklými oky. Tom, který byl na vojně s nějakým Polákem a znal slovanský způsob přípravy jídel, byl nadšen a ptal se, kdo dělá ty skvělé omelety. Majitelka mu řekla, že nějaký mladý skladatel z Československa. Seznámil se se mnou a nabídl mi místo svého hudebního tajemníka. Dělal jsem pak jako muzikant, který znal nejenom pop, ale i vážnou hudbu, aranžmá i pro jeho sestru, tehdy nejslavnější britskou zpěvačku Dusty Springfield.

Napsal jste knihu Jak jsem objevoval hvězdy. Jak se vlastně »objevovalo« v době začátků Vítězslava Vávry, Jitky Zelenkové, Petry Černocké či Lucie Bílé v porovnání s dnešní dobou plnou nejrůznějších SuperStar? Jak to mají dnešní mladé hvězdičky jednodušší či naopak složitější?

Dnes se talent prostě neprosadí. Všimněte si, za doby, kdy byly zavřené hranice, se česká tvorba dostávala za hranice a dobývala i americké hitparády. Například, několik týdnů na špici americké hitparády byla píseň mého šéfa z rádia, Dalibora Baslera Truely, truely, true, čili známá česká Tenkrát voněl čas, co zpíval Jiří Vašíček. Také písně Karla Svobody si nacházely cestu do světa. Já jsem měl úspěch ve Francii s písní Lamour sur la terre.

Produkujete a vytváříte nejen moderní muziku, ale i vážnou hudbu. Co je jednodušší?

Každá chce to své. Asi největším dílem je má Symfonie pro tři syntezátory, šest hráčů na bicí a velký orchestr, která byla provedena v Dvořákově síni Domu umělců Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Maria Klemense v roce 1979. A myslím, že velice dobré byly i mé dvě violoncellové sonáty oceňované kritiky. V rockové hudbě jsem první ve světovém kontextu, který použil v tomto žánru dvanáctitónovou řadu ve dvacetiminutové kompozici Město Er na text Josefa Kainara pro Michala Prokopa a Framus Five s doprovodem symfonického orchestru z roku 1970.

Máte stále i nějaký nesplněný profesní sen?

Napsat a provést operu.

Je něco, čeho v životě opravdu litujete?

Že jsem nezačal dříve budovat své jméno jako zpěváka.

Jak se vám líbí současná muzika, co zní z rádií a televizí, a tím nemyslím Retro nebo Šlágr…?

Je bez nápadů. Každý interpret si myslí, že vydělá nejvíc tím, že si bude psát písně sám. Ale úloha skladatele je naprosto svébytná. V nové době se žádná z našich písní nestala světovým, či alespoň evropským hitem.

Která píseň od jiného interpreta vás v poslední době opravu dostala, pokud je nějaká taková?

Od Richarda Krajča pro Karla Gotta a jeho dcerku. V dávnější minulosti též Země vzdálená a samozřejmě písně Jarka Nohavici.

Jak nejraději Petr Hannig relaxuje?

Hraji s jedním špičkovým lékařem a fitoterapeutem MUDr. Jiřím Landou šachy. Rád cestuji. Rád píšu blogy pro iDnes. Dle obliby, kterou na iDnes nazývají karmou, jsem právě ze všech blogerů první. Střídáme se na prvním místě s ekonomkou Markétou Šichtařovou. Zatím je druhá, ale co nevidět mne asi dostihne (smích).

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Petra HANNIGA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 8 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.