Ilustrační FOTO - Pixabay

Čistota půl zdraví

Současná krize s coronavirem nás vrací do časů, kdy nás babičky přesvědčovaly o tom, že třeba se každý den pořádně umýt. Přinejmenším ruce. V boji s nebezpečnou virózou je nutnost, tenkrát povinnost, které jsme čas od času vyhýbali. Těžko říct, kolikrát jsme v čase, kdy jsme svůj věk počítali sotva do deseti, o prázdninách od svých babiček slyšeli, že čistota je půl zdraví. Až v pubertě, někteří až v dospělosti, jsme si vzali toto tvrzení za své.

Byla to nádhera – zpocení, zaprášení, upatlaní od kdejaké špíny, nejen o prázdninách… Ano, to bylo za časů, kdy nás rodiče i prarodiče mohli vypustit na celý den kamkoliv, aniž by se báli toho, že nám někdo ublíží. Babičky na venkově neměly k dispozici koupelny, často dokonce ani v polovině minulého století, ale pravidelné týdenní (obvykle sobotní) koupání v plechové vaně či v neckách těžko bylo vynechat. Ti šťastnější ohřívali vodu v kotlích určených k vyvařování prádla…

Vypustit vodu z vany prý bylo možné poprvé až v roce 1880, autora tohoto geniálního vynálezu se nám nepodařilo zjistit. Ovšem i pár tisíc let před tím se lidé (ti bohatší) věnovali méně či více, očistě těla koupáním. Někde občas, třeba jednou za měsíc, jinde častěji, především tam, kde ze země vyvěraly prameny teplé či dokonce horké vody. Zbyla i pro chudší lidi, ovšem jen do doby, než kolem pramenů byly postaveny lázně.

Jste-li pamětníci, pak víte, že ani v druhé polovině minulého století nebylo vždy jednouché připravit dostatek teplé vody, na mytí nádobí, natož pak na koupaní. Někde se musela voda »tahat« v kýblech od studny či dokonce od obecního vodovodu. Koupel se obvykle odehrávala v kuchyni. Jasně – z úsporných důvodů. Proto ještě počátkem padesátých let se celá rodina koupala v jedné, maximálně ve dvou vodách. A teplá voda na běžné mytí byla jen v lavoru.

Ilustrační FOTO - Pixabay

Ale už tehdy babičky používaly vonných lázní. Tak třeba – dvě hrsti šalvěje, dvě hrsti levandulových květů, a také květů růže, povařily ve větším množství slané vody a přidaly do vany s teplou vodou. Pravda, jen při výjimečných příležitostech. V létě nás »vyhnaly« koupat se do přírody (do rybníka, potoka či řeky, pokud byly poblíž) a bylo relativní teplo. Třeba dodat, že na očistu těla, ale i domácností, byť ne vždy v optimálních podmínkách, se v našich zemích vždy dbalo. Ve městech i na venkově.

Což neplatilo v celé Evropě. Ještě v sedmnáctém a osmnáctém století zbohatlíci ohánějící se šlechtickými tituly zakrývaly tělesný »smrádek« drahými parfémy. Mýdlo a jeho výroba byly známé, ale například v Anglii na něj byla uvalena vysoká daň, která byla zrušena, věřte nevěřte, až v 19. století. Přitom se říká, že mýdlo objevily římské ženy před třemi tisíci roky. Kombinací tuku, vody a popela vznikla mýdlová substance.

Naše babičky si také dělaly vlastní mýdlo. Zbytky koupeného mýdla schovávaly, a když jich měly dost pohromadě, rozpustily je vodě, přidaly například vývar z ovesných vloček, pár lžic oleje a po kapkách glycerin (koupíte v lékárně), důkladně promíchat. Měkkou hmotu dejte do formiček a nechte několik týdnů zaschnout. Obvykle stačí jen dva týdny. Ještě za tzv. první republiky byl do zbytků mýdla přidáván tvrdý chléb, med, koření a bylinky. Ale žádnou babskou radu, jak s touto směsí pracovat jsme nenašli.

Válcové kotle k ohřevu vody (topilo se v nich obvykle uhlím nebo dřevem) se postupně staly samozřejmostí v koupelnách městských bytů v padesátých letech minulého století, ale i před tím, především v bohatých domácnostech. To už byl luxus, který umožnil i sprchování. Koupelny musely být větší a bylo nutné, aby měly okno.

Největším nepřítelem koupelen, a to i současných, je vlhkost. Větrat, větrat a zase větrat. To byla a je zásada babiček. Když se objevily v domácnostech sprchy, nutily babičky (zcela správně) aby se rodinní příslušníci »jen« sprchovali. Důvod? Úspora teplé vody.

Skvrny od rzi na vaně odstraňovaly pastou z boraxu a citrónové šťávy nebo teplým octem. Protože v kotlích pro ohřev vody byly měděné trubky, na vaně se usazoval zelenkavý vodní kámen. K jeho odstranění používaly teplý ocet. Špinavé chromované či mosazné (ach to byla krása!) vodovodní kohoutky čistily solí a octem. Nechaly zaschnout a pak měkkým hadrem přeleštily.

Koupání v plechových vanách za dohledu dětí i dospělých nebyla žádná sláva, jedna voda pro všechny také ne, ale přesto budiž babičkám chvála za to, že dbaly na naši hygienu a že to dělají dosud… I za to, že staré vyřazené vany využívají na zachycení dešťové vody nebo jako zdobný prvek zahrady.

(jan)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 16 hlasů.

(jan)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.