Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět Ribbentrop (v černém) a Stalin (ve světlém, druhý zprava). FOTO - Wikimedia commons

Několik poznámek k »Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy«

Loni, 19. září 2019, přijal Evropský parlament na popud polských europoslanců »Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy«. Usnesení bylo schváleno drtivou většinou 535 hlasů, 66 hlasů bylo proti a 52 se zdrželo hlasování. Podle poslanců Evropského parlamentu tedy »druhá světová válka, nejničivější válka v dějinách Evropy, byla zahájena jako bezprostřední důsledek neblaze proslulé smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem o neútočení ze dne 23. srpna 1939«.

Máme-li stručně zrekapitulovat události roku 1939, pak: takzvaný pakt Molotov-Ribbentrop byl podepsán 24. srpna 1939, 1. září zahájili Němci útok na Polsko, 17. září se k zabírání polského území z východu přidal Sovětský svaz. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, nebyli však ochotni Polsku pomoci a nevyužili ani toho, že většina německých jednotek byla v té době soustředěna v Polsku. Výsledkem bylo rozdělení území Polské republiky mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko.

Rezoluce Evropského parlamentu nevyvolala zájem českých historiků, zabývajících se moderními dějinami, třebaže likvidace Polska časově navazovala na likvidaci Československa. Je tudíž třeba položit si otázku, jak se na těchto událostech podílel nejen Sovětský svaz, ale i západní spojenci Československé i Polské republiky.

Benešův pohled

Abychom se blíže seznámili s okolnostmi, které vedly k rozpoutání druhé světové války, je vhodné nahlédnout do dobových písemných pramenů. Především je zde svědectví Dr. Edvarda Beneše, tehdejšího prezidenta exilové londýnské vlády. S okolnostmi likvidace Polské republiky byl Beneš seznámen a později se k nim opakovaně vracel v různých rozhovorech. Jeden je k nahlédnutí v knize britského spisovatele Comptona MacKenzie, rektora Glasgowské university, kterou pod názvem Dr. Beneš vydalo v roce 1947 Vydavatelstvo Družstevní práce v Praze. Kniha rozebírá Benešovu politickou dráhu, při níž jako spolupracovník T. G. Masaryka položil základy samostatného státu a posléze jej budoval, aby byl nakonec svědkem jeho rozbití a stal se hlavním činitelem při jeho poválečné obnově. Nelze zde citovat všechny informace uvedené v knize, kterou si dnes i laik přečte se zájmem. Zastavme se alespoň u Benešova pohledu na vypuknutí druhé světové války, jak jej MacKenzie zachytil v závěrečných sto deseti stránkách v přepisu rozhovorů, které s prezidentem vedl v letech 1943 a 1944.

Jaké tedy byly podle Beneše příčiny polské tragédie a co si v té době myslel o dalším vývoji války a poválečném uspořádání? Citujme na tomto místě některé Benešovy myšlenky, sice vytržené z kontextu, ale svědčící o jeho pověstné předvídavosti:

- Polsko musí dosáhnout konečného vyrovnání se Sovětským Ruskem … po mém názoru může být konečným řešením hranice toliko kdesi podél Curzonovy linie. (Pozn.: Návrh západní hranice Sovětského Ruska, který vytyčila Rada Dohody usnesením z 8. prosince 1919. Na tuto linii se v podstatě posunula hranice SSSR v září 1939. Po uzavření Rižského míru v březnu 1921 vedla původně hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem až do roku 1939 mnohem východněji.)

- Nesnáze s Poláky byly v tom, že nikdy nepočítali s tím, že Rusové někdy vstoupí do války. Už 26. ledna 1941 jsem měl se Sikorským (Pozn.: generál, předseda polské exilové vlády) velmi otevřenou rozmluvu. Říkal jsem mu tehdy: »Můj drahý generále, můžeme o své vzájemné spolupráci jednat toliko pod jednou podmínkou: tj. že se musíte o všech sporných otázkách včas dohodnout s Ruskem«. - »Co tím míníte?« ptá se Sikorski zvýšeným hlasem. Odpověděl jsem: »Především, Rusko bude brzy ve válce. Teoreticky je Rusko ve válce už dnes. Rusko porazí Německo a musíme se připravit na to, že sovětská vojska projdou naším územím – proto se musíme se Sovětským svazem včas dohodnout na všech sporných bodech.« - »Myslíte, že skutečně půjde do války?« ptá se Sikorski udiveně. »Ovšemže ano,« odpovídám já. - »A na naší straně proti Německu?« ptá se dál. Přisvědčuji. »Pane prezidente«,« říká Sikorski, »to by bylo neštěstí«. - »Ale, můj drahý generále,« odpovídám, »nemůžeme přece být osvobozeni bez Rusů. Nemůžeme přece tuto válku vyhrát jen s pomocí samotné Anglie.« - »Nikdy bych se, pane prezidente, nemohl v roce 1939 smířit s porušením polské územní svrchovanosti ruskými vojsky,« říká Sikorski. … Maje na paměti, že Polsko v roce 1939 zahrnovalo i Těšín, jehož se Poláci zmocnili po Mnichovu, odpověděl jsem (když generál Sikorski nadhodil, že bychom mohli Podkarpatskou Rus postoupit Maďarům): »Můj drahý generále! Vy jste ministerským předsedou Polska z roku 1939, já jsem však prezidentem Československé republiky z roku 1938. To je má odpověď.«

- MacKenzie: »Povězte mi, pane prezidente, když přišla zpráva o dohodě mezi Stalinem a Hitlerem, byl jste na ni připraven?«

Beneš: »…(Rusové) … zakládali svou dřívější politiku na kolektivní bezpečnosti. Okupace Československa jim zcela jasně napověděla, že příští německý útok půjde na východ. Otázka však byla, zdali snad půjdou Němci proti Rusům s Poláky, nebo zdali snad nepůjdou nejprve proti Polákům samotným; v obou případech šlo Rusům o to, znát reakci západní Evropy … Za jednání s Británií dospěli Rusové k názoru, že Chamberlain nemá na mysli vážnou dohodu se Sověty; jde mu spíše o to, aby bylo Německo zapleteno do války s Ruskem, z čehož by vytěžily západní demokracie. Na záruky (Pozn.: které dal Západ Rumunsku a Polsku) pohlíželi jako na bluf. Byli přesvědčeni, že kdyby Německo napadlo Polsko, znamenalo by to nový Mnichov; hned nato by se stalo obětí německého útoku Sovětské Rusko samo; proto potřeboval Sovětský svaz velmi naléhavě čas, aby se připravil na válku s Němci, k níž muselo nevyhnutelně dříve či později dojít. Proto se Rusové odhodlali podepsat dohodu s Hitlerem.«

- MacKenzie: »Je něco pravdy na klepu, že Rusové na začátku své finské války úmyslně působili zmatek ve vlastních řadách, aby Němce zmátli v odhadech, jaká je jejich vlastní vojenská síla?«

Beneš: »Ani zdání. Můj dojem byl, že byli Rusové silným finským odporem zpočátku poněkud překvapeni … Když pak byli vyloučeni ze Společnosti národů, měli za to, že snad chtějí Finům pomoci Spojenci … a tak by snad mohlo být Finsko jakousi výmluvou, aby se Spojenci dohodli s Němci a napadli pak společně Rusko. Daladier tehdy také skutečně měl takový plán, jak se nejlépe vyhnout válce.«

Podnět k přemýšlení o postojích všech aktérů může nabídnout i další dobová literatura – třeba kniha, kterou v roce 1936 napsal americký novinář a spisovatel John Gunther a ještě téhož roku ji pod názvem »Evropa jaká je« vydalo v českém překladu nakladatelství Fr. Borový v Praze. Autor v ní mapoval politické problémy Evropy, jejich původ, předvídal další válečný konflikt a rozebíral příčiny, které k němu směřují. Přitom čerpal z osobních rozhovorů, které měl jako pracovník londýnské centrály Daily News s většinou evropských politiků. Výstižně popsal jejich psychologii i kořeny hlavních evropských myšlenkových proudů.

Zde několik namátkou vybraných Guntherových postřehů:

Ve Francii je demokracie. Ale francouzští průmyslníci mají podstatně víc moci nad politickým životem ve Francii, než mají němečtí průmyslníci v Německu. Bylo by možno právem říci, kdyby hospodářství bylo jediným ukazatelem fašismu, že Francie je »fašističtější« země než Německo, kde podle jednoho z nedávných Hitlerových nařízení se nedovoluje žádnému průmyslu víc zisku než šest procent.

- Neobyčejně spřízněné a rozvětvené zbrojařské firmy obepínají celý svět svou sítí. Schneider a Vickers byly spojeny Sirem Basilem Zacharovem, neobyčejným obchodníkem se zbraněmi (Pozn.: řecký obchodník a filantrop, původem z Ruska). Schneider ovládá Škodu, velikou československou zbrojařskou firmu, prostřednictvím francouzské holdingové společnosti Union Européenne.

- Strachy z války jsou dobré; skutečné války budou lepší. Nemylte se v tom. Zbrojaři chtějí válku. Jsou to pokrytci, když to popírají. Válka pro ně je tím, čím je mléko děcku. Tloustnou z ní.

- Nejvýznamnější složkou francouzské bezpečnosti je ovšem smlouva locarnská. Tato smlouva zaručuje západní hranice; Itálie i Británie slibují (pravda, s některými výhradami), že pomohou Francii, napadne-li je Německo, a Německu, napadne-li je Francie. Tato smlouva stačila udržet mír v prvních deseti letech. (Dne 7. března 1936 ji Německo vypovědělo – pozn. překl.)

- Francie by měla ráda ještě tři Locarna…

Západní letecký pakt…

Dunajský pakt…

-  »Východní Locarno«, jež by podobně zaručovalo hranice Polska, Německa, SSSR a baltických států. SSSR touží po takové smlouvě, a sjednalo již předběžné dohody se sousedními státy. Německo je proti tomu. A také Polsko.

- Zahraniční politika Polska od války byla politika ořechu, který se octl v louskáčku. První orientací, jak víme, bylo spojení s Francií a s Malou dohodou. Beck (Pozn.: ministr zahraničí Polské republiky) to změnil, ač smlouva s Francií a s Malou dohodou stále ještě platí; uvědomiv si rostoucí sílu Německa a německou touhu po opětném nabytí polského koridoru, využil Hitlerovy nabídky na smlouvu o míru na 10 let; Německo se dočasně vzdalo nároků na koridor za polské přátelství. Německo a Polsko se sjednotilo v jakýsi možný blok proti Sovětům; nicméně Beck šel k Moskvě zrovna tak jako k Berlínu a stále platí polsko-sovětská smlouva o neútočení. Rusové, kteří si přejí, aby byl trvalý mír, by rádi změnili tuto smlouvu na Východní Locarno, jež by upevnilo hranice podle dosavadního stavu; Polsko však odmítlo. Je ve střehu – a má při tom nohy všemi směry.

Co k tomu ještě dodat? Jak uvádí Wikipedie:

Při odjezdu ze Ženevy 28. září 1934 ministr zahraničí Polské republiky Beck prohlásil: »Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa … Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.«

Tato politika napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody, oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. Osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, se stal osudem Polska.

Snad postačí těchto několik citací, abychom si osvěžili svou historickou paměť. Polsko váhalo, kdo je jeho největším nepřítelem, zda hitlerovské Německo, nebo stalinský Sovětský svaz. Při znalosti tehdejší politické atmosféry v Anglii a Francii se také dalo čekat, že skoncují s politikou kolektivní bezpečnosti a nasměrují Hitlerovu anexi východním směrem. Proto mlčely k anšlusu Rakouska, posvětily okleštění Československa a v roce 1939 neudělaly nic pro jeho zbytek ani pro napadené Polsko. Jen naprostý ignorant nechápe, že Sovětský svaz v té době neměl jiné možnosti, jak alespoň oddálit nevyhnutelný konflikt s Německem než právě onen pakt.

Bylo by jistě možno dále spekulovat, proč došlo k druhé světové válce (a také proč dochází i v současnosti k tolika lokálním válečným konfliktům). Takto nějak byly rozdány karty v předvečer druhé světové války, ať si každý přebere svůj díl viny. Rudá armáda nakonec v těžkých bojích Polsko osvobozovala. Jeho východní hranice byla stanovena přibližně podle Curzonovy linie, upravené místy ve prospěch Polska. Je třeba připomínat 27 milionů obětí na straně Sovětského svazu stejně jako tragédii polských důstojníků a inteligence. Není ale namístě vynášet jednostranné soudy a už vůbec ne tehdejší Sovětský svaz označovat za strůjce války. Rezoluce Evropského parlamentu, vedená zřejmě spíše současnými politickými zájmy než snahou o pravdivé pochopení minulosti, se jeví jako hodně trapný počin. Za podpisy českých poslanců pod tímto ostudným pamfletem bude jednou třeba se osobně omluvit.

Petr MARKOVIČ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.7, celkem 137 hlasů.

Petr MARKOVIČ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


znovacek
2020-03-26 09:57
Kapital se stale vyviji, jako vir. Ted objevil bar. "revoluce"
aby zvratil vyvoj.
jmarek3
2020-03-25 19:45
Význam evropské paměti je 0.Sovětský svaz po napadení Polska se
choval skutečně divně, ale za II.světovou válku má skutečně vinu? V
Sovětském svazu probíhala výstavba spravedlivějšího systému a z
toho měl strach celý svět. Bohužel, přišel Gorbačov a zničil práci
mnoha generací a dnes se sklízí co zasel.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.