Marie Formáčková: Jsem ráda, že žiji v téhle zemi!

Marie Formáčková je novinářkou, publicistkou, spisovatelkou a pedagožkou v jedné osobě. Dvacet let pracovala v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou časopisů Květy a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Je autorkou či spoluautorkou desítek životních příběhů známých osobností, ale i kuchařek a knih o zdravé životosprávě. Především je však inteligentní, vždy usměvavou a příjemnou dámou, a to se plně odráží i v následujícím rozhovoru, který vznikal v těžkých časech světové pandemie, přesto pohladí po duši…

Paní doktorko, nedá mi to, abych se vás na úvod nezeptal, jak se máte a jste uprostřed dnešní zdravotnické krize v pořádku i se všemi vašimi blízkými?

Tohle je na dnešní době pěkné, že se lidé starají jeden o druhého a jako první se ptají, jestli je v pořádku. I vy jste se zeptal a jsem ráda, že mohu odpovědět kladně. Doufám, že i vy jste v pořádku i se svými blízkými.

Ano, děkuji za optání. Tohoto tématu se, když dovolíte, ještě přidržím. Změnilo to vše, co se kolem nás aktuálně děje, váš život?

Myslím si, že to změnilo život nám všem. Nemůžeme dělat to, co jsme dřív považovali za samozřejmé a hlavně na sebe za rouškami vůbec nevidíme. Pravda, tím pádem nepostřehneme naštvaný výraz druhého, ale ani úsměv, a to je horší.

Máte z nové nákazy strach? A mělo by mít strach lidstvo?

Můj kamarád Čenda v každé vypjaté situaci říká, že strach je horší než smrt a že tohle vždycky tvrdil jeho tatínek, který prošel koncentračním táborem Osvětim. Je to pravda, strach ničemu nepomůže a zrovna tak ničemu nepomohou ti věční kritici, co na každém hledají jen to špatné. V složitých chvílích musíme při sobě stát, pomáhat si a udržovat se v dobré náladě. Jen tak se dá vše zvládnout.

Obraťme však raději list. Na čem všem aktuálně pracujete?

Na rozdíl od mnoha jiných mám výhodu, protože můžu pořád pracovat. Dopsala jsem knížku s bubeníkem Janem Žižkou, který pětadvacet let bubnoval v kapele Karla Gotta, a také knížku s legendárním boxerem Rosťou Osičkou. Bylo mi velkým potěšením s oběma pány spolupracovat a doufám, že to na těch knížkách bude vidět.

Jak vzpomínáte na období Vlasty? Na co nejraději?

Byl to velký kus mého života, dvaadvacet let. Vzpomínám ráda, ale nijak zvlášť se k tomu nevracím. Už je to prostě pryč. Podstatné pro mne jsou vždycky vztahy s lidmi, a tak ráda vzpomínám na kolegy a kolegyně, kteří tady nejsou a s mnohými z těch, co tu naštěstí jsou, se pořád vídám.

Která z vašich knih se vám psala nejlépe a která byla největší srdcovou záležitostí?

Nejlépe se píši ty, které člověk píše jen sám za sebe. Takže mi šly nejrychleji třeba detektivky. Když píšete s někým, tak je to pokaždé víc za něho než za mne, ale i to mě baví. Nejrychleji mi to šlo s Helenou Růžičkovou, se kterou jsem napsala deset knih, a byly jsme v každodenním kontaktu. A také se Zitou Kabátovou, s níž bylo těch knížek osm. A obě tyto dvě dámy byly mému srdci opravdu blízké, i když byly velmi rozdílné. Každý den si na ně vzpomenu.

A která z knih vám naopak šla nejvíce ztuha, pokud se to takto dá nazvat?

Víte, že ani nevím? Nepamatuji, že by mi nějaká šla ztuha. Píšu ráda, baví mě to a naštěstí jsem se ještě nepotkala s tématem, které by mi nesedělo. To bych se pak do toho ani nepustila.

Jste autorkou řady kuchařek. Prozradíte nám nějaký aktuální recept, který vás napadl či zaujal v poslední době?

To je pravda, že těch kuchařek je hodně. Moje děti sice často říkají, jak je mrzí, že nic z toho nikdy neochutnaly, ale přehánějí, vždycky jsem vařila a myslím, že mi to docela jde. A nějaký recept? Posledním mým dílem je nostalgická kuchařka Na talíři, kde jsou recepty z mého socialistického dětství a mládí. Tak možná se bude hodit recept na beton, koktejl, který měl premiéru na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu v Kanadě. Ten by nám mohl zlepšit náladu. A víte, proč dostal své jméno? Jde o začátek slov becherovka a tonic, což mělo reprezentovat československo-kanadské přátelství.

5 cl becherovky

15 cl toniku

plátek citrónu

pár kostek ledu

Češtinu považuji za nádherný jazyk. Předpokládám, že budete souhlasit. V čem spatřujete její krásu?

Čeština je nádherný a bohatý jazyk, kterým se dá vyjádřit daleko širší škála pocitů, dojmů a nálad, než v mnoha jiných jazycích. Cizinci sice tvrdí, že je těžká, ale žádná krása není dána jednoduše a zadarmo. Jsem ráda, že žiji právě v téhle zemí a mluvím tímto jazykem, a ještě se jím živím.

Nepřijde vám, že v poslední době proniká do češtiny až moc cizích výrazů, hlavně anglikanismů? Nebo to považujete za přirozený proces obohacování slovní zásoby?

S tím ale nic nenaděláte, všechno se vyvíjí, i jazyk. Půjčte si v univerzitní knihovně nějakou knihu z devatenáctého století, třeba notoricky známé pohádky Boženy Němcové, a určitě spoustě slov nebudete rozumět. To je přirozené a díky počítačovým technologiím a sociálním sítím, které používají angličtinu, se do našeho jazyka prostě ty nové výrazy dostávají. Pro mě to opravdu je obohacování.

Poslední dobou jste se jako pedagožka pohybovala ve vězeňském prostředí. Máte v této souvislosti nějakou pěknou zkušenost, se kterou byste se podělila s našimi čtenáři?

To je pravda, několik let jsem učila vězně ve středním odborném učilišti ve věznici v Jiřících a bylo to skvělé. Asi se budete divit, ale mezi mými žáky byla spousta báječných lidí, s nimiž jsem stále v kontaktu. Pravidelně se scházíme a řekla bych, že máme až rodinné vztahy.

Jak nejraději relaxujete? Při čem si opravdu, ale opravdu odpočinete?

Že bych měla nějakého koníčka, tedy kromě psaní, to říct nemůžu. Jde vždy o momentální situaci. Třeba teď jsem vytáhla po letech šicí stroj a šiji roušky, už ani nevím, kolik jsem jich ušila, v posledních dnech »letí« černé. A baví mě to! Občas ráda vařím nebo peču. Prostě odpočinek je všechno, co člověk dělá rád a nemusí se k tomu násilím přemlouvat.

Vzpomínám si na jeden z vašich rozhovorů, kde jste uvedla, že život je nejzajímavější až po padesátce. Stojíte si stále za tím? A v čem tedy spočívá ona jeho zajímavost?

To už musel být hodně starý rozhovor, protože teď bych mohla říct, že nejzajímavější život je po šedesátce. Ale ono vlastně na věku nezáleží. Vždycky se dá žit zajímavě a příjemně, ale nikdo to za vás neudělá. Musíte se postarat sám. Radost a štěstí si neseme v sobě, shůry nám nic nespadne, snad jen výhra v loterii. A ta je hodně nejistá.

V jedné písni se zpívá »holky těžší to maj«. Souhlasíte, že to ženy v životě mají opravdu složitější než my muži?

Vyjde to nastejno. V něčem to máme my ženy jednodušší, v něčem zase muži. A když se potkají ti dva, kteří se vzájemně doplňují, je to radost. Ať si říká, kdo chce, co chce, člověku je sice někdy dobře samotnému, ale přece jenom je tvor společenský a víc mu svědčí, když se s někým dá dohromady.

Je něco, čeho v životě opravdu litujete, nebo zastáváte názor, že vše zlé je vždy k něčemu dobré?

Ne, opravdu ničeho nelituji. Pochopitelně jsem se nechovala vždy čítankově, ale prostě na minulosti už nic nezměníme a neseme si ji v sobě až do svého posledního dne. Lítost ničemu nepomůže. A jestli je všechno zlé k něčemu dobré? Jak kdy. Nejlepší ovšem je, když je toho zla co nejmíň. A to každému přeji, i vám.

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Marie FORMÁČKOVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 16 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.