1. máj 1890 »Byl první máj…«

Račte odpustit, že začínám také já ještě naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale tentokráte věru jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisícůkráte po Čechách, ale letos – a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jednou tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně – jako ve snu – tichounkým šepotem.

Ano: Byl první máj 1890!…

Tisíce básníků už ho obdivovalo. Miliardám lidských srdcí pomohl k rychlému, blaženému tluku… Až přišel 1. máj 1851 a otevřel první výstavu světovou a v ní spojil veškeré národy náhle v jediný kruh.

A neuplynulo ani čtyřicet let a přišel už 1. květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!

Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 batalióny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně obtížení, stejně blažení. Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny oceánu. Kdo přihlížel, porozuměl…

Zvláštní den! Takový tichý, těžký, »zařezaný«. Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom tak, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudý dělník klamně počítá mezi »pány«, ale pravý pán mezi »dělníky«.

Tu pojednou začalo se hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor.

Šel jsem schválně proti všemu proudu.

Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! – tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!…

Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jdou skoro mlčky… Nu, jenom se podívej – vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu »elementární sílu«! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou – jakoby zázrakem – pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu »prvnímu máji«, pojednou vidíš, že veškerá situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejen už pro dnes!…« (Výbor z fejetonů Jana Nerudy).

Mávnutím proutku jsme se přenesli do roku 1890.

Uplynulo ale sto třicet let od této události. Sto třicet let slaví svět svátek, jenž vyzvedává práci. Jsou ale i jiné názory. Někteří lidé si myslí, že jsou moudřejší než Neruda, než miliony těch, kteří se za více než století setkávali na mítincích a demonstracích. V Lidových novinách jsme mohli dokonce číst »řečnické otázky« jakéhosi Boba Fliedra: »A proč vůbec tak oficiálně slavit práci? Proč právě ji?« (13. 12. 2006). Skutečně proč? Není však třeba nad tím přemýšlet. Jen velmi prostí lidé neznají odpověď. Přitom stačí jen napsat: Bez práce není nic, ani chleba, ani to pero, psací stroj či klávesnice, na níž pan Fliedr tyto věty napsal.

Nás ale dnes nezajímá ani tak zlovůle zmíněného listu, ale den, jímž se skutečně »veškerá situace společenská i politická jediným trhnutím pozměnila«, tedy 1. máj roku 1890.

Nová tradice

Také události z května roku 1886 v americkém Chicagu upozornily na nutnost znovu vytvořit Internacionálu, jež by sjednocovala úsilí dělnických stran. Volání ze všech možných stran, včetně sociálně demokratických z Rakousko-Uherska, vyslyšeli francouzští socialisté a na den, v němž uplynulo právě sto let od dobytí Bastily, svolali do Paříže Mezinárodní socialistický sjezd. Čtrnáctý červenec roku 1889 se tedy stal dnem zrození nové Internacionály. Aby se nové hnutí neodchýlilo »od marxismu«, což zničilo Internacionálu první, přijal účast i stárnoucí Bedřich Engels.

Přijelo 395 delegátů. Liebknecht, Bebel, Guesde, Plechanov, Adler, a i Češi – Körber, Habrovský, Hybeš.

Souběžně se v Paříži konal i další sjezd – posibilistů, pravicově sociálně demokratických stran a straniček. Ten, na rozdíl od »marxistického«, úspěšný nebyl a jeho delegáti založení další Internacionály neprosadili.

Nám jde však především o jedno rozhodnutí, o současné pořádání dne, který by nejen připomněl události z Chicaga, ale především manifestoval práva dělníků na práci, za jejich práva… Ten první měl přitom zcela jasné zaměření: »Jest organizovati na určitý den velkou mezinárodní manifestaci (projev), a to tak, že současně předloží se ve všech zemích a ve všech městech určeného dne veřejné moci (úřadům) požadavek, aby byl stanoven pracovní den na osm hodin…« (I další požadavky měly být proklamovány – citováno podle studie První máj 1890 Antonína Boučka). Tím dnem se měl stát 1. máj, a to v souhlase s usnesením Amerického dělnického svazu, jenž se konal v prosinci 1888 v St. Louis.

Svátek práce byl tedy na světě. Jenže schválit cokoli nemusí být složité, uskutečnit cokoli je však mnohem složitější…

Půlroční příprava

Buďme struční: V prosinci 1889 sociálnědemokratické tiskoviny vyzvaly k pořádání »schůzí v mezích spolčovacího zákona« (časopis Heslo 20. 12. 1889), v únoru 1990 s redaktorem Nového věku svobody Vilémem Körberem se sešlo v hospodě U Pštrosů na dvě stě dělníků, aby rozhodli, jak 1. května budou postupovat. Jako hlavní heslo prvomájového shromáždění bylo zvoleno »dosažení osmihodinové pracovní doby« (»Mezi ochranné prostředky proti vydíratelnosti kapitalistů patří upravení doby pracovní…« – Nový věk svobody 13. února). Připravovaná demonstrace měla dokonce svého básníka. Byl jím Josef Krapka Náchodský…


»…A volnost chceme jako lidi,

jež s vámi chtějí býti živi

a výsledku se dodělaj,

a to vám ručí první Máj!

Nuž vzhůru, sestry, vzhůru, bratři,

ten slavme den, který nám patří –

ať otřese se celý kraj.

Nechť žije – žije! První Máj!«


Není třeba přibližovat mravenčí práci prvních organizátorů. Prosazení volna u zaměstnavatelů se neobešlo bez střetů. Státní moc do velkých měst směřovala vojsko. Napětí rostlo. Byla vyprovokována řada srážek, při nichž došlo ke střelbě do dělníků (Ostrava…). Přesto příprava májové demonstrace pokračovala.

Nás ale zajímá atmosféra předmájových dnů. Svou roli sehrál měšťácký tisk. Ocitujme si některá jeho tehdejší tvrzení:

»… po venkově kolem Prahy rozšířeno bylo včera, že Praha ze čtyř stran hoří. Jiné zvěsti toho druhu hlásají o nebezpečí dynamitu,… plenění. Poplašné ty báje způsobily, že někteří opustili i hlavní město a uchýlili se na venek…« (Národní politika, 30. 4. 1890).

»…bylo usneseno, aby dislokace posádek k 1. květnu byla tak provedena, aby se dostalo vojska všem místům, kde jsou větší průmyslové závody…« (Klerikální list Čech, 14. dubna)

»… úřady ať hned pozavírají šílence, kteří jsou nebezpeční pořádku, který je Bohem posvěcen. Do kriminálu se socialisty!« (Čech – citováno podle článku Květy Benešové, Rudé právo, 27. 4. 1980).

A tak se přiblížil onen dlouho očekávaný den. Připomeňme, že ještě »29. dubna, tedy dva dny před 1. májem, musel redaktor našeho časopisu s. Körber nastoupiti dvouměsíční trest…« (odsouzen za údajné nedovolené šíření plakátů, Nový věk svobody 10. května), že delegaci dělníků, kteří přišli žádat policejního ředitele rytíře Stejskala o povolení shromáždění na Střeleckém ostrově v Praze, řekl: »Ať se celá Praha, která se vás tolik bojí, přesvědčí, že za sebou nikoho nemáte a že tu nic neznamenáte. Pár popletených hlav, to je všechno!« (podle Roberta Kvačka – Náš domov, duben 1986).

Očekávaný den

Začněme zase citací pamětníka. Je jím A. P. Veselý, pozdější Omladinář: »Tiché jitro nalezlo matičku Prahu jako vymřelou. Liduprázdné ulice téměř strašily. Jen tu a tam se ozývaly kroky jednotlivých chodců, kteří v neklidu na sebe pohlíželi. Čekalo se něco nebývalého, slavnostního. Bohatá buržoazie, jindy plná radosti, třásla se strachem…« (Omladina).

Mezitím dělnictvo se sešlo v hospodách většinou na okraji hlavního města, kde se již hovořilo o hlavním tématu dne – osmihodinové pracovní době, a přijímaly rezoluce. Pak se společně vydalo na pochod. Na Řetězovém mostu vedoucím na Střelecký ostrov zaplatili mostné. Zaplatili všichni. Podle Karla Boučka jen do půl dvanácté se vybralo u Národního divadla 8600 krejcarů a na malostranské straně 4200 krejcarů (První máj, jeho vznik, historie, význam).

Dvacet pořadatelů sloužilo příchozím. A byl jich vskutku neočekávatelný počet. Autoři sborníku 1. máj 1890 V. Rollová, Z. Šolle a J. Doležal uvádějí třicet až třicet pět tisíc účastníků, Robert Kvaček ve zmíněném článku 38 tisíc, přičemž ty, kteří zůstali na nábřežích, nikdo nepočítal.

V jedenáct hodin mítink zahájil truhlář Krapka-Náchodský, do jeho předsednictva byli zvoleni krejčovský dělník Karel Dědic, za zapisovatele obuvnický dělník Tříska a Josef Krapka se stal místopředsedou. Samotný »tábor lidu« pak řídil Dědic.

Hlavní projev měl sociálnědemokratický politik Steiner. Velice ostře mluvil o vykořisťování, o osmihodinové pracovní době, ale i o všeobecném hlasovacím právu. Odmítl však revoluční cestu, »neboť nechceme bojovat zbraní, ale tiskem volebním« (1. máj 1890, sborník).

Nakonec byla přijata rezoluce, v níž se přítomní rozhodli žádat, »by uzákoněna byla osmihodinová doba pracovní…« a »… by o osudu a povinnostech nebylo bez něj rozhodováno, usnášíme se žádati: za všeobecné právo hlasovací, za právo koaliční a svobodu shromažďování« (1. máj 1890, sborník).

Po skončení mítinku následovala zábava.

A jinde? Průběh byl podobný. Účast veliká. Nelze vyjmenovat všechna místa, kde se první prvomájová demonstrace v českých zemích konala. Proto jen některá nejvýznamnější: Brno-Pisárky, Kladno, Liberec, Hodonín, Mostecko, Teplicko…

Zaskočený režim odpověděl represemi. Dne 22. května bylo například při stávce stříbrského a plzeňského revíru v Nýřanech zastřeleno dvanáct a poraněno třicet horníků.

Nic však nemohlo zastavit kolo dějin. Neruda měl pravdu, když ve svém slavném fejetonu napsal: »… pojednou vidíš, že veškerá situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejen už pro dnes!…«

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 45 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jmarek3
2020-04-27 17:43
Socialismus pozvedl prvomájové manifestace na svátky společného
východoevropského společenství MÍRU a televizní přenosy z
Prahy,Waršavy,Moskvy atd. byly velkým zážitkem.
velkymaxmilian
2020-04-27 12:53
@miki13 dovolím si doplnit: "... a zdobí okna i do dvora..."
miki.13
2020-04-27 12:05
Ano, byla to velmi důležitá věta v kádrového posudku každého
občana, která rozhodovala někdy o bytí a nebytí : "Má kladný
vztah k socialistickému zřízení a pravidelně se účastní
prvomájových průvodů"
velkymaxmilian
2020-04-27 10:09
Ponechme stranou absolutní dehonestaci „Svátku práce“ pod taktovkou
komunistů v SSSR a jeho evropských guberniích. To nejlépe vystihovalo
označení prvomájových průvodů jako „EXPO“ (existenční pochod).
Normální člověk nemohl přehlédnout Kojzarovu ironii slovy „Jakýsi
Bob Fliedr“, toto označení Ing.Bohuslava Fliedra může oslovit pouze
duševně deficitního čtenáře. Absolvent Stavební fakulty ČVUT v
Praze, ale i Institutu žurnalistiky Roberta Schumana v Bruselu je
nestraník dlouhodobě spolupracující s KDU-ČSL a Starosty a
nezávislými. Řadu let působil jako moderátor a dramaturtg v České
televizi a komentátor Lidových novin. Výrazně se angažoval v
prezidentské kampani dnešního senátora Pavla Fischerta, jehož třetí
místo v 1.kole přímé volby prezidenta v roce 2018 bylo největším
překvapením. Fliedr, člen Obce českých spisovatelů je autorem řady
knih mimo jiného „Polistopadového lexikonu od A do Ž“, „Zpovědi
tajného biskupa“ a „Vyvolávání veršů“. Senátor Pavel Fischer
předběžně potvrdil svoji opakovanou účast v prezidentské volbě, ke
které má dojít v roce 2023, lze předpokládat, že se v jeho štábu
PR zkušený Bohuslav Fliedr opět objeví a dobře uplatní.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.