Kratochvílová: Člověk musí mít rád i dřinu

Jarmilu Kratochvílovou netřeba nikomu z našich čtenářů více představovat. Tato světová rekordmanka v běhu na 800 metrů, stříbrná olympijská medailistka z Moskvy 1980, dvojnásobná mistryně světa a čtyřnásobná mistryně Evropy a trenérka mistryně světa Ludmily Formanové nemluvila v našem rozhovoru o koronaviru – ostatně tohoto tématu je všude plno, že už to člověk ani nechce slyšet či číst. Jarmila Kratochvílová se vrátila do dětství, svých mladých let – a doufejme, že to pro vás bude zábavné a čtivé vzpomínání. Hodně z toho můžeme brát i jako poselství směrem k současnosti…

Co vlastně dělá Jarmila Kratochvílová nyní? Čemu se věnujete, tedy když zrovna není nouzový stav a karanténa?

Pořád jsem na stadionu v Čáslavi. To je šílených let! Už ani nechci říkat kolik… Přišla jsem sem ve druhém ročníku, kdy jsem začala dojíždět z Golčova Jeníkova na gymnázium. Od té doby setrvávám na stejném místě pořád, ale jsem ráda, že tomu tak je. Stadion v Čáslavi se stal mým druhým domovem!

Takž trénujete mladé talenty. Je mezi nimi někdo, kdo by mohl jednou stanout opravdu vysoko?

Takové talenty, jakými byly Lída Formanová a Hanka Benešová, tu nevidím. Jak říkal můj trenér, člověk má štěstí jednou za život potkat špičkového závodníka, možná ani to ne. Já měla štěstí na tyhle holky. A teď? Když se tu někdo šikovnej objeví, přijde maturita – a odejde. Problém Čáslavi je, že tu nejsou vysoké školy. Nehledě na to, že to dnes s mladými je vůbec těžké. Přesvědčit někoho, že výsledky nepřijdou hned, že je to dlouhá cesta a práce, bývá problém. Oni to moc neberou. Ale pořád mě to s nimi baví. A i když bych se ráda jednou viděla doma uprostřed naší ohromné rodiny se spoustou synovců a neteří, pokaždé zjistím, že bych nemohla být bez našeho čáslavského stadionu. Bez výhledu ze svého okna. V současné době bych to opravdu nedala, ačkoli vím, že to k tomu pomalu spěje…

Na domovském stadionu v Čáslavi

Čím to, že jsou dnešní mladí lidé jiní?

Svoji roli hrají mobily, počítače a další technika. Celkově je styl života mladých úplně jiný. Existují mraky sportů. Když jsem já začínala, moc toho nebylo. Vzpomínám si maximálně na to, jak trenér přišel v zimě s běžkami jako součástí přípravy. Říkám si, že kdybych pocházela z hor, asi bych třeba dělala běžecké lyžování, co já vím… Ale dnes mají děti tolik možností! Záleží také na tom, kolik mají rodiče času a jak jsou ochotni ho věnovat svým ratolestem. Ze své zkušenosti vím, že toho času kdysi mívali více…

Byl nějaký jiný sport než atletika, se kterým jste jako malá rovněž »koketovala«?

Ne, to určitě ne. Vždycky říkám, že žiju na malém městě, které má asi 2600 obyvatel, a to je pro nás jedna velká tělocvična. Můžete jít běhat do okolí, a když nastane zima, je tu velký rybník. Vždycky ho někdo odhrnul a zástupy lidí se tam sešly bruslit. Teď už to vůbec nevídám. Přitom to bývalo velké plus nejen pro nás, ale i pro tu další generaci, kam patřila třeba Lída Formanová. Ta je také z vesnice – ze Žlebů… Ale když se vrátím k vaší otázce, já jsem ještě v deváté třídě nevěděla, že budu dělat atletiku. Jsem z nesportovní rodiny - rodiče ani dvě sestry se nikdy sportu nevěnovali. U nás byl jiný režim, spíše pracovní. Pomáhali jsme strejdovi na poli a na zahradě, což zpětně vnímám jako obrovské plus pro mě. To, co jsem se při pracích naučila, mi taky moc pomohlo. Ale hlavní bylo to, že se v mém životě postupně objevili tři lidi, kteří mě nasměrovali k atletice. V deváté třídě přišel nový učitel, který mi řekl: »Jarmilo, ty jsi šikovná.« Poslal mě na závody a spoustu mě toho naučil. I po tělocviku mě bral ven a trénoval třeba starty. Takové startovní bloky? To jsem viděla až pak v Čáslavi! Zato on mi na polní cestě udělal díry do země a učil mě povely. Je pravda, že mi bylo divné, že u nás v Golčově Jeníkově stačím klukům, ale když jsem přešla do Čáslavi na gymnázium, stejně jsem odolávala. A to byl právě druhý moment – spolužačka, která chodila do atletického kroužku, mě rok a půl přemlouvala, ať se k ní přidám. Tvrdila, že dělá pět let atletiku, a já ji stejně přehodím, předběhnu a přeskočím. No a když jsem se do klubu přece jen přihlásila, přišel třetí moment. Trenér, který držel partu. Více jsem tenkrát chodila za ní než za tréninky. Tihle lidé ovlivnili, že jsem to začala mít ráda. Samozřejmě pak hrála roli i rodina, která mi poskytovala zázemí potřebné k výkonům.

Čím jste tedy chtěla jako malá holka být?

Myslím, že jsem neměla nikdy žádný sen. Pouze když už jsem začala trénovat, říkala jsem si, že až toho jednou nechám, budu učit v mateřské školce. Ta byla blízko nás a já jsem obdivovala ty učitelky a tu pohodu. Navíc jsem kolem sebe měla sedm synovců a ti se mě pořád ptali, kdy se s nimi půjdu koupat a podobně, a já je musela kvůli tréninkům odmítat. Sice jsem nikdy na učitelku nestudovala, protože po gymplu jsem dělala dálkově ekonomickou v Praze a pak dodatečně i trenérskou, ale vždy jsem měla ráda děti a mám dodnes. A právě ta učitelka se ve mně bila s povoláním listonošky. To se mi moc líbilo. Nesnáším uzavřené prostory a určitě bych nevydržela sedět někde v kanceláři. Tady bych byla venku, v pohybu a v rychlosti…

Co bylo vaší největší »zbraní«? Vůle? Vzpomínám si, jak jste kdysi vyprávěla, že jste si přidávala i po tréninku, protože jste si vybavila, že i vaše největší sokyně Marita Kochová si také přidává…

Ano, bez té vůle bych to asi nedala. Vzpomínám si, že když se blížila moskevská olympiáda, chodila jsem do práce a jezdila do školy. Trenér mi tehdy řekl, že musím trénovat dvoufázově. Ptala jsem se, kde na to vzít čas. Řekl mi, že bych měla od čtyř od rána běhat v Jeníkově, pak jít do práce a odpoledne přijet na trénink. A já to skutečně tak dělala! Bez té vůle by to asi byla konečná. Člověk musí mít rád vše, co dělá, i tu dřinu…

Kdy jste si začala říkat, případně kolem sebe slýchat, že byste mohla mít na velké světové či olympijské medaile? Kdy jste o nich začala snít?

Mně nikdy nikdo neříkal »ty jednou budeš mít medaile«. Až tak velký talent jsem nebyla. Trenér mi tvrdil, že když jsem přišla, byla jsem až ta třetí v řadě. Holky běhaly daleko lépe. Prohlásil: »Jarmilo, tys byla takové venkovské dřevo, ale když jsi běžela, pozoroval jsem sílu, která by jednou mohla něco přinést.« Nikdy ale od nikoho nezaznělo: »Budeš slavná«. Ani rok před olympiádou jsem nic o medaili neslyšela. Říkala jsem si, že když postoupím do finále, bude to obrovský úspěch. A tak tomu bylo vždycky. Ani doma mi nic neříkali. Nehledě na to, že jsem nikdy neměla žádný vzor. Někdo si řekne: »Chci být dobrý jako Bolt.« Já to měla jinak. Ani když už jsem začínala být dobrá závodnice. Trenér stavěl na menších zlepšeních a na tom, že mě to musí naučit mít rád, jinak se mu na to vykašlu. Asi to bylo správné…

Několikrát jsme se dotkli toho, že dnešní doba, pomineme-li opatření proti COVID-19, je jiná. Měnila byste, kdyby to bývalo šlo? Chtěla byste závodit v 21. století?

Asi bych neměnila. Víte, já vzpomínám i na tu cestu k vrcholům, a ta byla strašně dlouhá. To bylo let! Ani jsem nikdy neměla vážné zdravotní problémy, což platí i teď. Navzdory tomu, jak náročné byly moje tréninky. Šíleně náročné! A v dnešní době mi sestra na rehabilitaci povídá, že bych se divila, kolik tam chodí mladých lidí s ortopedickými problémy, které jsme my neměli. Pořád jsme někde lítali a neseděli u počítačů. A doba je jiná i v tom, že se dnes lidé méně sdružují. Nejen ti mladší, ale i ti starší. Za nás byly party úplně jiné! Ano, spali jsme na soustředěních na zemi v tělocvičně, ovšem té srandy, co se tam zažilo! To už teď bohužel není. Takže odpověď na vaši otázku je jasná: opravdu bych neměnila…

Petr KOJZAR

FOTO – autor a archiv Jarmily KRATOCHVÍLOVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 19 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.