Zničené tanky v Lybii (2015) na okraji Misuráty. FOTO - Wikimedia commons

Statisíce jiných obětí arabského jara

Novinář a dobrodruh Ross Kemp cestuje po světě a hledá lidi, do jejichž života zasáhlo násilí, ať už v podobě válek nebo třeba rasových konfliktů. Prima ZOOM převzala jeho zdokumentované cesty napříč planetou, jak je přinesl britský dokumentární seriál z roku 2017. Vydejte se spolu s ním do Texasu, Madagaskaru nebo Jordánska, zní upoutávka v televizních týdenících…

My jsme se s ním rádi vydali do Libye roku 2016, kde Ross Kemp dokázal téměř nemožné. V době nejvíce bující migrační krize se dostat na korbu terénního pickupu převaděčů, kde stovky až tisíce kilometrů nejen libyjskou pouští (dvě hlavní migrační trasy do Libye směřovaly z Nigeru, resp. ze Súdánu) byli za tisíce dolarů převáženi zoufalí uprchlíci právě do Tripolisu, aby zde vyčkali na další etapu své povětšinou sebevražedné mise, kterou byl přesun na gumové čluny zdánlivě směřující do Evropy.

Trh s otroky

Kemp celou tuhle vpravdě humanitární krizi nazval velmi trefně dokonce trhem s otroky, na kterém se tak či onak podílí i vyspělý Západ, který nechal nejen Libyi po zavraždění Kaddáfího během Arabského jara v roce 2011 na holičkách.

Novinář a dobrodruh přijel do Libye pět let po pádu Kaddáfího režimu, kdy už se z Libye stala – jak on sám na základě získaných zkušeností říká – země, kde neplatí právo, zákony, ale válečný stav, kde spolu na severu soupeří na 40 ozbrojených skupin (válku financujících právě z pašování), na jihu pak je chaos prakticky absolutní, tam rozhodují pouštní kmeny. Nejtristnější na celém stavu je fakt, že obchod s lidmi je v postkaddáfíovské, po iluzorní svobodě a demokracii prahnoucí Libyi prakticky jediným zdrojem příjmů. Tak si asi svou budoucnost Libyjci v roce 2011 nepředstavovali…

V době, kdy Kemp tehdejší africkou novou migrační vlnu monitoroval, se přes Saharu bez vody a jídla, vystaveni větru a písečnému prachu, přesouvalo týdně na 2000 uprchlíků. Tři tisíce jich pak co týden směřovalo na gumových člunech do Itálie, ale většina bez úspěchu. Bezpočet z nich na moři zemřelo, další byli vráceni nejen libyjskou pobřežní stráží do detenčních center v Tripolisu a okolí, která představovala další, jen těžko představitelnou noční můru bez dodržování základních lidských, ale i hygienických a zdravotních práv, bez možnosti jakékoli pomoci od aktivistů humanitárních organizací.

Sabhá – Tripolis

Migrační trasy z řady nejpostiženějších afrických států se střetávaly v jiholibyjském Sabhá, odkud na narvaných korbách otevřených pickupů (zhruba 22 lidmi) v 45stupňových vedrech auta převaděčů pokračovala dál na sever. Jeden úsek cesty byl zhruba sedmihodinový… Lidé na korbách se vzdali veškerého majetku, jen s oblečením v batozích se rozhodli prchnout před peklem, v němž přežívali, byli takto odhodláni vyrazit doslova za přežitím. Netušili ale, že se dostanou do pekla dalšího, možná i leckdy horšího. »Opouštějí své země pro své rodiny, aby mohli pomáhat ‚našim lidem‘,« komentoval osudy svých spoluuprchlíků jeden z odvážlivců na korbě pickupu.

Cesta přitom stojí až 5000 dolarů, na které se »poutníkům« skládaly celé rodiny, jinde celé vesnice. Přesto na korbách a posléze na člunech byly k vidění i těhotné ženy a malé děti, sirotci, jedinci, kteří disponovali jen dílem celkové ceny za převoz s tím, že si pak během trasy na její zbytek museli otrockým způsobem vydělávat. Muži na stavbách a další extrémní fyzickou prací ve 40-50stupňových vedrech, ženy vynucenou prostitucí. Vedle toho ženy byly do Libye pašovány kvůli prostituci (a po cestě opakovaně znásilňovány), podle OSN například 80 % ze všech nigerijských migrantek bylo pašováno. Z Nigérie migranti utíkali před teroristy - islamistickými extremisty z Boko Haram, jen z Nigeru pak cesta do Sabhá trvala přes poušť přes dva týdny. V noci denní nesnesitelná vedra a bičování větrem a písečným prachem střídala silná zima. Auta jezdí 110kilometrovou rychlostí, kdo z korby spadne, má smůlu, nikdo kvůli němu nezastaví…

Rasismus

A aby toho nebylo málo, libyjští pašeráci jsou většinou rasisti, kteří své »klienty« tlučou mačetami a i jinak jim ubližují. Polovina »cestujících« pak je zadržena, aby zaplatili výkupné. Nemají-li z čeho, končí, tj. zemřou. Ti, co mají »štěstí«, končí v již zmiňovaných detenčních centrech. Jenže…

Kemp se dostal do jednoho takového detenčního centra pro muže (kde jich bylo 490) a pro ženy (kde jich je na 200-300). V tom pánském mají na bezmála 500 lidí slovy dvě turecké toalety, často ucpané. Ti úspěšnější z uprchlíků se mohou jednou za čas omýt – a to v přiložených pár kbelících. Někteří tu přitom pobývají až devět měsíců…

Nedostatek jídla je pak samozřejmostí. Kemp zpovídal migranta z Gambie, který se po půl roce zde proměnil z 87kilového chlapíka v podvyživeného jedince tzv. kost a kůže.

Rodila na WC

Detenční centra pro ženy jsou ještě horší. Bez kontaktu s vnějším světem, bez lékařské péče, tu ženy musí na WC i rodit. Když vážně nemocným pacientkám dojdou vlastní léky, nové nedostanou. Nemocné se tu prostě nechávají zemřít na zemi, mezi ostatními. »Ti lidé trpí a my jako lidské bytosti máme povinnost jejich utrpení ukončit,« komentuje to ve svém seriálu Kemp a obrací se na všechny diváky, bez ohledu na to, zda jsou přívrženci či odpůrci přijímání migrantů do Evropy. Kemp poukazuje na to, že detenční centra proslula porušováním lidských práv, což by Evropská unie nikdy neměla dopustit.

300 kilometrů za snem

Když už se migranti dostanou až na pobřeží, čeká je ještě dalších 300 kilometrů přes moře. I když většinu z nich ne. Gumové čluny jsou přetížené až 120 lidmi, když se potopí, přežije maximálně desetina pasažérů. Pašeráci vědí, že čluny těch 300 km nevydrží. Spoléhají na záchranné operace lidskoprávních organizací na evropských lodích, nebo že je odchytí libyjská pobřežní stráž a oni uprchnou. Stráž měla ale k dispozici jen čtyři čluny, a to pod neustálou palbou pašeráků. Čistý zisk z jedné takové lodi činí pro pašeráky asi 8750 liber. V zemi, kde byla v době vzniku dokumentu průměrná mzda 400 liber.

Kemp se nalodil na jednu z lodí pobřežní stráže, za devět hodin s odvážnými policisty vyzvedli 750 migrantů.

Celé tohle je prostě zoufalství a marná naděje. A předpoklad, že za ty tři roky od vzniku dokumentu se situace jakkoli změnila, je naivní. Jak dlouho budeme to, co se děje (nejen v Libyi) přehlížet…?!

Roman JANOUCH


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.2, celkem 6 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


halonoviny
2020-05-14 15:24
Souhlas. A co můžeme dělat? No stačilo by netvářit se, že se to
neděje a neházet ty uprchlíky do jednoho teroristického pytle dle
Okamůrovy propagandy... RJ
fronda
2020-05-13 12:03
A co můžeme dělat? I to jsou důsledky zbourání socialistického
společenství. Jinak by se imperialisté neodvážili barevné revoluce
inscenovat. Nebo bychom mohli pokrokovým silám účinně pomoci. Vinu
nesou ti, co se na tom podíleli. Byť jen třeba jako křoví.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.