Jak jsem zažil válku

Pocházím z městečka na úpatí Drahanské vysočiny, Jedovnic. Válka nás zasáhla plnou měrou. Mnoho vesnic pod dnešním vysilačem Kojál bylo Němci vystěhováno. Zřídili zde velký výcvikový prostor. Lidé  museli opustit své domovy, jen část majetku si mohli vzít sebou, co pobrali. Děda s rodinou neměli kam jít a tak přebývali nějaký čas v lesní boudě. Když se po válce vrátili, byl domek zcela zdemolovaný: pec zbořená, okna vytlučená, z kuchyně si udělali latrinu. Poválečné odškodnění minimální.

Do tohoto prostoru se nesmělo, ani na hřbitov. Přes Jedovnice pochodovali vojáci za hlučného zpěvu, ale vydrželo jim to jen do Stalingradu. Po Kursku jim došel dech.  Pochodovali tam také zubožení zajatci. Otrhaní, hladoví, občas, když  někdo nemohl, dostal kopanec nebo pažbou. My děti jsme jim dávali nebo házeli chleba, pokud nás Němci chytili (nebylo to často, utekli jsme), dostali jsme nářez. Časem zkrotli, začali mít strach.

Naši školu zabrali výrostci z hitlerjugend. Učili jsme se na dvě směny po různých domech. Nebylo dost papíru a tak ještě v r. 1943 dostali prvňáčci břidlicovou tabulku a k ní přivázaný kamínek na psaní a houbičku na mazání.

Hitlerjugend se chovali velmi arogantně. Jednou jsme s bratry potkali kousek od školy – kasáren dva kluky. Vytáhli dýky (měli je všichni) a začali nás ohrožovat. Nejstarší, Milan, nelenil , dal jednomu facku, sebral mu dýku a zahodil. Ten menší utekl, ale větší začal řvát :“Wili, Wili“ a pískal zběsile na píšťalku. Než pomoc přiběhla, schovali jsme se pod fotbalové kabiny. Ani četné exkrementy nám v tu chvíli nevadily. Domů jsme doběhli oklikou až večer. Dostali jsme pěkně vynadáno. Kdyby nás chytili, byl by konec s celou rodinou. Jednou shodili s hráze rybníka Olšovce babičku s nůší klestí. Smáli se jí, jak těžce se svýma bolavýma nohama lezla ven. To bráchu rozzuřilo, počíhal si na ně u lesa za propustí (byli dva) a dostali nářez. Musel se potom i s nejmladším dvouletým bráškou schovat na konci rybníka do rákosí. Kluk, kterému dal facku u mlékárny potom nebyl vidět. Po nějakém čase jsme ho potkali. Byl bez ruky, poškozené oko, zjizvený. Zřejmě se vrátil z fronty. Měli jsme ho litovat? Byl jen o něco straší než my…

Jak se blížila fronta, přibývalo náletů, bombardování a střelby. Často jsme museli utíkat do sklepa, kde nás bylo plno, že se nedalo pořádně dýchat. Nejhůř na tom byla maminka s naší dvouměsíční sestrou. Maminka tou hrůzou ztratila mléko a tak otec nosil mléko kozí. Až po válce přiznal, že chodil dojit kozu do chlívku, nad nímž byla na tarase nevybuchlá bomba.

Zjistili jsme, že sovětské stíhačky řídila děvčata. Když nehrozilo nebezpečí, pilotka naklonila stroj, smála se a mávala na nás. Jednou poklid narušil přílet německého letadla. Nastal souboj, ve kterém naštěstí byl sestřelen Němec. Nouzově přistál na kopečku Harbech. My kluci jsme samozřejmě okamžitě vyrazili, vlezli jsme do letadla.  Najednou se ozvala střelba a v trupu se objevily dírky po střelách. V mžiku jsme upalovali, jak Němci říkali, do předem připravených pozic. Doma byl mazec!

Ke konci dubna byla cítit všude nervozita. Dospělí se dohadovali, odkud sověti přijdou. Městečko bylo stále plnější očekávajících lidí. A pak to přišlo. Najednou se od severu, od Kotvrdovic, objevilo nákladní auto s vojáky. »Kdě Němci?« zavolal velitel. Desítky rukou ukázaly do směru na Blansko, kde kousek za obcí v lesíku byla německá tanková jednotka. Ani si nevystřelili. V tom se ozval dusot koní a ze stejného směru jako vítr vletěli kozáci. Rozdělili se po stranách náměstí. V levém proudu byl praporečník s nádhernou rudou zástavou, obšitou zlatým lemováním. Text jsem samozřejmě neuměl přečíst. Po nějaké době se vevalil na náměstí proud vozidel a stovky vozů, tažených malými, ubohými koníky. Lidé plakali a smáli se, nadšení nebralo konce. My děti jsme dostali bonbony, ale chlapi loudili machorku a taky »spirt«. Tam jsem poprvé viděl tátu opilého. Po útrapách v Německu toho moc nesnesl a tak stačilo málo…

Prvosledové jednotky se nezdržely dlouho a nahradily je jednotky Maďarů nebo Rumunů. Byly s nimi asi potíže, domluva těžká.

Několik dní po válce jsme byli s otcem na obchůzce. Najednou strnul a rozběhl se k sovětskému majorovi. »Ivan, Ivan«, volal. Důstojník se ohlédl: »Rudolf, eto ty?« Objali se a začali si povídat. Večer přišel k nám a přinesl spoustu dobrot. Když byl totiž otec totálně nasazen v Lignitz (1942), večer šel na latrinu. Najednou ho kdosi zezadu chytil a zakryl mu ústa, aby nevykřikl. „Chleb u tebja jesť?“ Byl to Ivan Stěpanovič Naumov, jeden z deseti důstojníků, kteří utekli. Otec doběhl pro chleba. Bylo vidět, že zajatec má ohromný hlad. Zatím co jedl, začala pátrací akce. Němci se psy běhali po ubikacích a hledali uprchlíky. Neměli kam se schovat. Jediná záchrana byla latrina. Tam se ani psům nechtělo. Major se prodral až ke svým, jeho kamarádi takové štěstí neměli. Většinu jich chytili a postříleliNež Němci utekli, stačili ještě podminovat hráz rybníka. Měli ale smůlu, brácha Milan s kamarády to zjistili a dráty přeřezali Na opravu už neměli Němci čas.

Krátce po válce jsme se přestěhovali do pohraničí, na Českolipsko. K našemu překvapení zde ještě zůstali neodsunutí Němci. Všichni říkali, že jsou antifašisté a málem jsme jim věřili. Až do chvíle, než jsme našli na vysoké lípě aktovku se seznamu členů NSDAP.

Ještě dlouho po válce se potulovaly kolem v lesích bandy wehrvolfů, Ukrajinců z UPA a vlasovců, kteří nestačili včas utéct. Pro ty, kteří prožili tyto válečné hrůzy, je proto nepochopitelné jednání pražských představitelů ve vztahu k osvoboditelům.

Zdeněk PERNICA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 60 hlasů.

Zdeněk PERNICA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2020-05-18 18:39
VM. Pravda setsakra bolí. No naštěstí jen lháře, překrucovače,
ignoranty a zaslepené jednostrance. Tak jen vyjte do sytosti. Na čírou
pravdu nemáte, nedokážete ji ani vyslovit a ani překousnout i kdyby jse
se … Tak utíkáte k urážkám a vulgárnostem, chudáčkové.
slechta48
2020-05-18 11:05
Milý Watsone, trpíte utkvělou představou že Pleninger=slechta48. Je
nejvyšší čas nastoupit do Psychiatrické nemocnice v Kosmonosích na
dlouhodobě speciálně pro Vás rezervované klecové lůžko. Léčba
viditelně u Vás nezabírá proto personál nasadí vašimi spojenci
oblíbené elektrošoky. Budete se cítit jak "znovuzrozený",
možná místo ovládání klávesnice začnete i slintat ...
velkymaxmilian
2020-05-18 09:51
Jsem rád, že Pleningere, že se vám vzpomínka Ernici (nebo Pernici
st.?) líbí. K Vánocům vám do Neratovic pošlu knížku, kterou jsem
zodpovědně vybral na míru vašeho intelektu, dílo Janusze
Przymanowského „ Czterej pancerni i pies“, hezký den...
slechta48
2020-05-18 09:22
Jen víc takových vzpomínek ...
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.