Rozhovor Haló novin s Dmitrijem Štrausem, programátorem a překladatelem z Venezuely

Není jiné země pod takovým tlakem jako Venezuela

Řekněte mi něco o sobě. Kdo jste, jakou máte profesi a také odkud pocházíte?

Jmenuji se Dmitrij Štraus. Pocházím z Čeljabinsku, původní profesí jsem programátor. Pracoval jsem ve Venezuele v letech 1995 až 2001 a po návratu do země v roce 2008 jsem tam začal pracovat jako tlumočník, což je vlastně doteď moje hlavní profese.

Česká média píší, že prezident Venezuely Nicolás Maduro uplatňuje nedemokratickou politiku, která přispívá k propadu ekonomiky, inflaci, nedostatku potravin a mnoha dalším negativům. Je to pravda?

Recese ekonomiky a inflace byly výsledkem poklesu cen ropy, vyčerpání tradičních ropných polí, chybné hospodářské politiky a ekonomické války USA proti Venezuele. Madurova »nedemokratická« politika nemá se zmíněnými problémy nic společného. Ve Venezuele je demokratický systém vládnutí. Existují politické strany, včetně ostře opozičních, které často vítězí v parlamentních volbách, na úrovni starostů a guvernérů. Ano, Madurova vláda velmi široce používá administrativní aparát ve prospěch své mocenské strany, a to je vážný nedostatek venezuelské demokracie. Na druhou stranu to ještě neznamená, že v zemích se systémem dvou stran, kde obě strany otevřeně vyjadřují zájmy velkého kapitálu, je více demokracie než ve Venezuele.

Samostatně je třeba zmínit venezuelský systém sčítání hlasů ve volbách. Je vybaven četnými mechanismy řízení, včetně účasti zástupců zúčastněných stran ve volebním procesu, jež umožňují různé podvody, a to je velmi obtížná záležitost. Podvody v nějakém skutečně velkém měřítku jsou však téměř nemožné. Jestliže v posledních prezidentských volbách Nikolás Maduro dokázal porazit Juana Guaidóa, zatímco většina populace byla nastavena proti Madurovi, pak to bylo možné jen díky nekompromisní opozici, která jednoduše odmítla účast ve volbách a vyzvala své příznivce k bojkotu. Za těchto podmínek zcela jasně a poctivě Maduro porazil své soupeře z méně známých opozičních stran.

Jak hodnotíte roli prezidenta Madura? Odráží jeho politika v praxi zájmy Venezuely a venezuelského lidu, nebo dělá politiku jen ve svém vlastním zájmu?

Řekl bych, že Madurova politika je z větší části v souladu se zájmy Venezuely a jejího lidu, zejména pokud jde o posílení suverenity Venezuely.

Jak vnímáte, že je Maduro pokračovatelem linie Huga Cháveze? Můžete mi říci více o této linii?

Obecně ano. Při všech výkyvech politiky Huga Cháveze, beze změny během let jeho vlády byly snad jen dvě věci: ve vnitřní politice – oddanost principu »ropa by měla být státní«, v zahraniční politice — »Venezuela musí rozvíjet vztahy s různými zeměmi a nebýt závislá jen na jednom strategickém partnerovi«. Maduro se drží těchto základních principů. Hodně se nadává na »odklon od Chávezovy politiky«, ale není vůbec jisté, jak by Chávez za současných podmínek postupoval, byl totiž poměrně flexibilní politik. Například Madurova vláda je velmi silně kritizována zleva a částečně i zprava za povolení těžby zlata na jihu Venezuely. Hodně se mluví o doprovodných ekologických škodách a levice zdůrazňuje, že »Chávez by to nikdy nedovolil«. Zároveň se ale zapomíná, že pro Cháveze ekologický faktor, který je velmi důležitý, nikdy nebyl prvořadý. Například na začátku svého prvního prezidentského období Chávez nařídil zahájit pokládku vysokého napětí přes Národní park Imataka, proti čemuž ostře vystupovaly ekologické a indiánské organizace. V současné situaci ekonomické blokády, poklesu těžby ropy a nízkých cen, a s ohledem na to, že Venezuela není úplně zemědělsky soběstačná, jde i o boj s chudobou a o takzvaný »zákaz hladu«, aby se postupně odstraňovala politika hladu, která tu byla před nástupem Hugo Cháveze, a do toho spadaly více jak dvě třetiny obyvatel Venezuely. Maduro prostě nemá jinou možnost, než využít všech dostupných možností k doplnění rozpočtu a splnění těchto cílů.

Na druhou stranu jednotlivé problémy Madurovy vlády jsou způsobeny přílišným následováním některých chybných momentů Chávezovy politiky.

Například Chávez po dobu nejméně devíti let ani jednou nezvýšil ceny pohonných hmot a byl na to velmi hrdý. Během jeho vlády však rostla i inflace (nesrovnatelná však s inflací z posledních let), kdy rostly ceny, platy, čas od času se devalvovala národní měna a ceny benzinu se nezměnily.

Díky tomu byl benzin fakticky zdarma. Stát přišel o obrovské finanční prostředky (asi 15 miliard dolarů ročně) na dotacích na benzin a tuto štědrost využívaly nejen nejchudší vrstvy obyvatel, ale i majitelé džípů a jachet. Kromě toho, že benzin byl prakticky zdarma, v kombinaci s bohatou tradicí korupce, vzešla z toho celá vrstva pašeráků podél hranic s Kolumbií, kteří si velmi dobře žili na úkor státu. Na úkor státu se také krmili zkorumpovaná vojenská administrativa a státní úředníci, zatímco v pohraničních oblastech pravidelně vznikal nedostatek pohonných hmot.

Je třeba ocenit Maduru, že na rozdíl od Cháveze již dvakrát zvýšil ceny benzinu, ale monstrózní inflace nevedla k žádnému navýšení příjmů. Benzin ve Venezuele je opět skoro zdarma a zemi letos trápí nebývalý deficit. Přitom by levný benzin místo bezplatného umožnil nasměrovat vybrané prostředky na údržbu státních rafinerií, jejichž špatný stav je jednou z příčin zmíněného deficitu. Dalším dědictvím po bývalém prezidentu Hugo Chávezovi byly nejrůznější machinace a manipulace, způsobené existencí fixního kurzu národní měny – bolívaru – vůči dolaru a kurzu na černém trhu. Pevný kurz dolaru nastavený v roce 2003 umožnil stabilizovat ekonomickou situaci v zemi po bouřlivých událostech v letech 2002-2003 a stal se jedním ze základů státní hospodářské politiky, která vedla v druhé polovině loňského desetiletí k podstatnému zlepšení životní úrovně většiny Venezuelanů.

Současně se stal živnou půdou pro četné zneužívání a korupci na všech úrovních, jež způsobily velké škody zejména od konce roku 2013, kdy v důsledku koordinované akce ze zahraničí »černý kurz« překračoval oficiální kurz nejprve občas a pak neustále. Madurova vláda se několikrát pokoušela omezit »černý kurz«, ale nikdy se jí to nepodařilo.

Dlouhá léta existence fixního kurzu bolívaru v kombinaci s tržní ekonomikou a slabým veřejným dohledem pohádkově obohacovala zkorumpované podnikatele a vládní úředníky, a v loňském roce byl pevný kurz, který se stal »lékem, který byl horší než samotná nemoc«, zrušen.

Další politickou linií Venezuely z pohledu Evropy je opoziční linie Juana Guaidóa. Samozřejmě, ne tak docela ve smyslu širšího politického programu, ale spíše ve smyslu odporu za každou cenu, včetně atentátu, převratu, spiknutí, úplatků zástupcům moci. Můžeme my, kteří jsme z Evropy, vědět více o příčinách konfliktu mezi Juanem Guaidóem a Nikolásem Madurem?

Jde o pokračování konfliktu nejprve mezi Chávezem a později Madurem a tradiční venezuelskou opozicí řízenou z USA. Juan Guaidó je představitelem mladé opoziční generace. Studoval na soukromé katolické univerzitě Andrese Bella, kde vystudovalo také mnoho dalších vůdců této venezuelské opozice. Guaidó jako studentský vůdce organizoval protivládní protesty už od roku 2007. Zřejmě si ho Američané všimli, protože se brzy vydal na další studium přímo do USA, kde mu bylo zařízeno stipendium.

Po návratu se Guaidó stal prominentním členem strany »Nová doba«. Jedné z nových stran, založené s cílem konfrontovat režim Hugo Cháveze a současně využít nedůvěry voličů k tradičním politickým stranám. Jeho kariéra byla až nepochopitelně rychlá. Nemá zkušenosti se starostováním, ani funkcí guvernéra. Do parlamentu prošel po stranické linii.

Nicméně v důsledku dohod opoziční většiny byl jmenován předsedou parlamentu a v lednu 2019, po uvedení prezidenta Madura do úřadu na základě výsledků voleb v roce 2018 (na nezákonnosti trvala nesmiřitelná opozice, i když jsou výsledky zcela v souladu s ustanovením venezuelské ústavy), Guaidó uvedl, že v souvislosti s »uzurpování moci« Madurem prohlašuje se dočasným prezidentem Venezuely. Tento cirkus byl velmi vášnivě podporován z USA a jejich spojenci a satelity z celého světa, kteří uznali Juana Guaidóa legitimním prezidentem Venezuely. Přitom srozumitelného v politickém programu nic neměl – všechny jeho projevy obsahovaly jen prohlášení o nezákonnosti »uchvatitele Madura« a ochotu »mezinárodního společenství« (tj. USA a dalších států) Guaidóa podpořit.

Ti, co podporovali Guaidóa, přinášeli občanům Venezuely například humanitární pomoc výhradně přes něho jen proto, aby získával podporu a politické body. Pro USA a další západní země, kde platí venezuelská aktiva, existence paralelní »administrativy prezidenta Juana Guaidóa« se stala jen vulgární záminkou pro zmražení těchto venezuelských aktiv, s cílem posílit ještě více krizi ve Venezuele. Část těchto aktiv již byla nepochopitelně přidělena do »správy Guaidóovi«, který zcela nekontrolovatelně nakládá právě s těmito aktivy. To znamená, že opozice se snaží o uchopení moci pomocí venezuelských aktiv.

Jakou roli v tomto konfliktu hrají zájmy USA? Jak silně USA zasahují do vnitropolitických záležitostí Venezuely? Jaký je původ »demokratických procesů« ve Venezuele, když rozpory dohnaly zemi na pokraj občanské války? Z vyjádření Juana Guaidóa jsem pochopil, že cílem je podřízení Venezuely podle rozdělení sfér vlivu na trhu surovin.

USA se od dob prezidenta Cháveze velmi silně vměšují do vnitřních záležitostí Venezuely. Nejvýraznějším případem byl samozřejmě puč z roku 2002. Za Madura však tato intervence získala trvalý, otevřený a komplexní charakter. Dokonce bych si troufl říci, že žádná země světa není nyní vystavena takovému obrovskému tlaku ze strany USA, jako Venezuela.

Nejprve to byly podvratné a diverzní činnosti s cílem jasného kolapsu venezuelské ekonomiky (jak jsem již zmínil, manipulace s kurzem dolaru na černém trhu) a podpory korupce. Dále přímé ekonomické sankce, zákaz práce ve Venezuele v amerických společnostech, nebo dodávky do Venezuely pro životně potřebné vybavení, materiálů a léků, uznání Juana Guaidóa jako prezidenta Venezuely, zmražení venezuelských aktiv v USA a přenos kontroly nad částí z nich na Guaidóa, tlak na třetí země a společnosti třetích zemí s cílem přimět je, aby upustily od spolupráce s Venezuelou, a konečně přímá výzva prezidenta USA Donalda Trumpa ke zvýšení vojenských protestů kvůli zatčení Guaidóa venezuelskou vládou.

Jaký je dnes běžný život ve Venezuele? Jak se změnila politická krize v současnosti?

Ekonomicko-politická krize ve Venezuele stále trvá od konce roku 2012, tedy již téměř osm let. Je také pravdou, že před rokem 2012 Venezuela konečně začala postupně dosahovat vyšší životní úrovně, když to porovnáme s ostatními latinskoamerickými standardy. K tomu stačí říct, že i v roce 2014 do Venezuely ještě emigrovali někteří Kolumbijci. Vyšší životní standard ve Venezuele toho času byl. Například nízká míra chudoby, bezplatné univerzitní vzdělání, nízké ceny potravin a dalšího zboží základních potřeb a možnosti cestování do zahraničí pro lidi s nízkými příjmy.

Hlavními problémy byla vysoká kriminalita a nedostatek důstojného bydlení. Pak po roce 2012 nastalo sedm let neustálého zhoršování situace. Problémy nezmizely, jen ustoupily do pozadí. Nyní jsou hlavními a největšími problémy pro většinu populace drahé potraviny a léky.

Rád bych se zeptal na aktuální dění. Je pravda, že opozice Juana Guaidóa podepsala s žoldáky z Kolumbie a USA dohodu o únosu Nicoláse Madura a o provedení vojenského převratu ve Venezuele? Řekněte mi prosím více o tom, jak se to stalo? Kdo jsou chycení žoldáci? Kdo je zadržel?

Smlouva byla podepsána koncem loňského roku se zástupci americké soukromé vojenské společnosti Silvercorp USA. Její text byl zveřejněn po neúspěchu invaze. Podle smlouvy měla soukromá společnost »úkol obnovit pořádek« ve Venezuele a likvidovat, nebo unášet její nejvyšší představitele. Skandál s jejím zveřejněním vedl k rezignaci Randona a Vergary, poradců Guaidóa.

Nejvíce zatčených jsou dezertéři venezuelské armády, řádově několik stovek, kteří loni na Guaidóovu výzvu rychle uprchli do Kolumbie. Také byli zatčeni dva zaměstnanci společnosti Silvercorp USA (expříslušníci ozbrojených sil USA) a syn slavného venezuelského generála Raula Baduela (za Hugo Cháveze ministr obrany), který byl odsouzený k dlouhodobému trestu na základě přímého obvinění z korupce. Část žoldáků také zadržely profesionální speciální služby, další část rybáři, kteří jsou také členy bolívarské policie.

Není to prý první pokus o státní převrat. Jaký je rozdíl mezi současným převratem a těmi předcházejícími?

Předchozí pokusy o převrat a vzpouru prováděli venezuelští vojáci a civilisté, kteří byli uvnitř Venezuely. Současný pokus je vůbec první, kdy se o puč pokusili ozbrojení výsadkáři speciálních sil ze zahraničí.

Co by Venezuela potřebovala, aby se odrazila ode dna politické krize a mohla se rozvinout v ekonomické, sociální, kulturní, politické a vojenské oblasti?

Podle mého názoru je to boj proti korupci, zvyšování efektivity ropného průmyslu a rozvoj alternativních sfér ekonomiky, nesouvisejících s ropným průmyslem. Jak přesně tohle udělat, je velmi složitá otázka, která přesahuje mé odpovědi.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 27 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.