Ilustrační FOTO - Pixabay

Titán, který uměl potěšit miliony

Mnozí tehdy spěchali domů, aby se večer u obrazovek kochali jeho zápletkami, mnozí mu měli, a stále mají, za zlé jeho prorežimní tendenčnost. Jedno mu však nelze upřít - schopnost přitáhnout k obrazovkám miliony diváků. Ti první dnes s nostalgií sledují televizní obrazovku, nebo spíš YouTube či DVD, na nichž se odehrávají příběhy primáře Sovy, Anny Holubové, Jakuba skláře, Honzíka Hamrů... Těch televizních rodinných seriálů, jichž byl u nás vlastně zakladatelem, bylo na 26! Ano, koncem června si připomeneme 35. výročí úmrtí titána české dramatické – ať už divadelní, filmové, ale hlavně televizní tvorby - Jaroslava Dietla (22. 5. 1929 Záhřeb až 29. 6. 1985 Praha).

Jak uvádí Wikipedie, »Dietlova vyhraněnost a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení televizního a filmového publika. Dietlovi však nelze upřít, že se přes ochotu, s jakou přijímal společenskou objednávku (KSČ), snažil o kritiku (samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických replik v nich vysílal autoritativnímu systému«.

Jaroslav Dietl. FOTO - Wikimedia commons

Podle historičky umění Věry Beranové Dietlova především seriálová tvorba časem získává podobu jistého historického dokumentu, viděného optikou umělecké licence. »Můžeme uvažovat o tom, že ještě větší vzdálenost, která nás bude dělit od doby vzniku, připíše Dietlovým seriálům větší společenskou odezvu. Protože jeho tvorba se vyznačuje kvalitou jak řemeslnou, tak umělecko-estetickou. Dočetla jsem se někde, že ‚podle současného společenského diskursu bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu KSČ pomocí postulátů (doktríny) socialistického realismu‘. Autor těchto řádků si vlastně neuvědomuje, jak sám plní jisté zadání. Dietlova tvorba neměla s takto pojatou doktrínou nic společného,« upozorňuje Beranová a dodává: »Ona byla také jiná společnost a jistě v budoucnu bude zase jiná, ona ta společnost je současná, tedy dočasná, a v důsledku toho může být dílo Jaroslava Dietla jindy hodnoceno naprosto jinak.«


ANKETA

Co se vám okamžitě vybaví při jméně Jaroslav Dietl a může jeho dílo - tohoto titána československé dramatické tvorby - ještě dnes oslovit současnou mladou generaci?

Byl to opravdu Titán - a na českém Titaniku se nic titánského neodpouští, leda titánská blbost. Když náhodou motyka přece spustí a televize nám něco z Dietla pustí, zdá se, že jsou diváci spokojeni. Ti starší si uvědomí, že přece jen nežili v kulturním koncentráku a ti mladší si - snad - uvědomí, že nejen technořevem živ je člověk. Dietl to »ne dal«, on prostě uměl! A to mu smečka scénáristických i hereckých šaržistů nemůže zapomenout, jenže jejich únavný štěkot už přestává kohokoli zajímat.

Karel Sýs, básník

Lze jen doufat, že se jednou Dietlova Nemocnice na kraji města dostane do učebnic jako protiklad tvrzení jistého Farského. Tento politik dospěl k závěru, že jeho rodiče žili v době hnusu a devastace. Je hodné politování, že byl za takových okolností počat. Nemocnice je o milostných i profesionálních vztazích mezi lidmi. Je o době, kdy české ženy byly sebevědomé a nepotřebovaly rady feministek ze Západu, jak se vysvobodit z područí mužů. My, kteří jsme v té době žili, jsme dovedli oddělit ideologický balast, respektive blbost, která existuje v každém režimu.

Dietl psal v době, kdy život obyčejných lidí vydal na nerozbředlé umělecké dílo. Co by asi mohl napsat o současných lidech?

Jiří Jírovec, spisovatel a publicista

Neznal jsem seriály Dietla ani samotného Dietla ve svém mládí, jen občas jsem viděl nějaký ten díl, když jsem se vracel do rodného Československa. Až po listopadovém převratu jsem zhlédl celou Nemocnici a mohl ji pak konfrontovat s dalšími dotočenými díly. V televizi a následně na internetu jsem se pak o pár let později seznámil s Dietlovým dalším dílem. Ať již to byly filmy jako Křtiny, Tchán, Tři chlapi na cestách nebo seriály od Muže na radnici po Rozpaky kuchaře Svatopluka, všemu dal hluboký lidský rozměr. Jeho hrdinové, dnešními slovy z řad dolních deseti milionů, jsou obyčejní lidé, kteří se svou zásadovostí, ale i srovnatelnými konfrontacemi stali vzory nejen v tehdejší době. Dietl ukazuje zároveň i pravdivý a poctivý obraz života v socialismu, který mnohým novým generacím může připadat skoro jako fantazie. »Opravdu to tak bylo? Opravdu řešili tehdy takové banality místo dnešních životně důležitých a bez potoků krve?« Ano, opravdu… Pamatuji si diskuse o možných reprízách Dietla a o obavách z toho, že bude ovlivňovat diváky komunistickou propagandou. Vysoká poptávka ale zvítězila. To, že opakovaná vysílání mají značnou diváckou sledovanost i dnes, po řadě desetiletí, ukazuje Dietlovu vysokou kvalitu a i aktuálnost jeho poselství, možná ještě s větší naléhavostí. Prostě pan umělec, který se zařadil po bok dalších skvělých lidí, na které můžeme být právem hrdi.

Zdeněk Štefek, stínový ministr kultury za KSČM

Při vyslovení jména Jaroslava Dietla se mi vybaví Synové a dcery Jakuba skláře a pak samozřejmě Nemocnice... Jiné jeho seriály mě ničím nezaujaly, zřejmě proto, že se odehrávaly pro mne v cizím prostředí. Se sklárnou je spojena část mého mládí – na gymplu za »totáče« jsme absolvovali povinnou praktickou výuku právě ve sklárnách… No a s nemocničním prostředím se během života setká, myslím, každý…

Pana Dietla jsem bohužel osobně nepoznala, zato jsem měla štěstí, že jsem se před několika lety při psaní své knížky seznámila s jeho ženou Magdalenou. Myslím, že byli velmi sehraný a sympatický pár. Magdalena mi později svěřila text divadelní hry Šance, kterou napsal Dietl již v roce 1977. Hrála se o několik let později v divadle Ateliér s Milošem Kopeckým a Jaromírem Hanzlíkem. Magdalena si myslela, že by se hra po letech mohla vrátit opět na jeviště v novém, »čerstvém« obsazení. Bohužel divadla nejevila až tak velký zájem, dokonce jsem se v jednom případě při vyslovení autorova jména setkala s kategorickým odmítnutím. Dodnes mě to mrzí, protože při čtení jeho hry, ačkoliv byla napsána před více než čtyřiceti lety, jsem si uvědomila, jaký to byl mistr slova a mistr dialogů! A jak důležitý byl pro něj příběh. V tom je myslím jeho odkaz pro současnou mladou generaci, zejména tu, co tvoří a píše. Bez silného příběhu je každý nový seriál jen »natahováním vařené nudle«.

Olga Strusková, režisérka

Vybaví se mi večerní prázdné ulice. Nevylidnila je tehdy pandemie, ale vysílání některého z Dietlových televizních seriálů, především proslulé Nemocnice... Obdivuji jeho schopnost napsat skvělé dialogy, které nebyly šablonovité jako mnohé ze současných rychlokvašných seriálů. Myslím, že i proto mu hlídači »antikomunistické čistoty« vyčítají, že ztvárnil také postavy z tehdejší stranické a komunální politiky. Možná i proto, že je neodfláknul.

Pokud bych měla vybrat dílo, které může oslovit současné mladé, nejspíš bych upozornila na Malý pitaval z velkého města. Řekla bych, že některým vyrazí dech, s jakým nasazením zde kriminalisté řeší případy, které nyní spadají většinou mezi ty, kde je objasněnost velmi nízká. Nejsou přece nijak významné, že? I to může přemýšlivým ukázat, k jak velkému nárůstu kriminality po roce 1989 došlo. Lidské charaktery dokázal Dietl vystihnout i v takových »drobnostech«, jakými bylo zpracování námětů diváků v Bakalářích.

Miroslava Moučková, novinářka a spisovatelka

Nejprve se mi vybaví jeho televizní a filmová tvorba. Ze seriálů Tři chlapi v chalupě, Píseň pro Rudolfa III., Byli jednou dva písaři, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Malý pitaval z velkého města… Z filmů Ženu ani květinou neuhodíš, Tři muži na cestách a Štědrý den bratří Mánesů. Dle mého názoru ho lze charakterizovat jako jednoho z našich nejplodnějších dramatiků.

Jsem přesvědčen, že může oslovit mladé. Není však jednoduché odhadnout, jaká část by to mohla být. Dnešní doba poskytuje mládeži mnoho kulturních pořadů v televizi, na divadle, ve filmu, v rádiích i v oblasti živé kultury. Kdo z mladých má zájem se seznámit s uměleckou tvorbou našeho národa 20. století, tak dílo Jaroslava Dietla mu nabízí nepřeberné množství poznání. Na druhé straně určitou část současné generace jeho tvorba neosloví. Záleží na úhlu pohledu a osobním přístupu k umělecké tvorbě a dějinám našeho národa. Vždy se najde nemalá část mladých, kteří budou mít zájem na hlubším poznání naší kulturní historie a bližším seznámením se s našimi velikány, kteří ji tvořili.

Josef Augustin, právník

Pokud jde o druhou část dotazu, pak namístě jsou tyto otázky: Jak působí na současnou mladou generaci? Kolik mladých lidí sleduje vůbec televizi, je jedno jaký program, a kolik mladých lidí se vůbec zajímá o seriály, tedy i ty současné? Pak tedy odpovědět na otázku, jestli tvorba Jaroslava Dietla může oslovit mladou generaci, nemá naději na odpověď. Samozřejmě to jistě není konečný verdikt.

Věra Beranová, historička umění

Autor, scenárista a dramaturg Jaroslav Dietl je pojem v československé televizní a filmové tvorbě. Ne všechno, co napsal, mělo excelentní kvalitu, ale když na něčem pracoval, bylo to minimálně dobré, ne-li vynikající. Jeho živým pomníkem jsou podle mě nepřekonatelné seriály Nemocnice na kraji města, Nejmladší z rodu Hamrů a Synové a dcery Jakuba skláře. Škoda, že televize nedají jeho Zbraně pro Prahu, to by se na 75. výročí Vítězství a osvobození hodilo. Oceňuji, že jeho scénáře vždycky obsahovaly postavy hluboce lidské. Dokládají to třeba filmy Causa králík nebo Pět mužů a jedno srdce. Právě humanismus z Dietlových prací přímo vyzařuje a oslovuje ty mladé lidi, kteří už nechtějí sledovat pořady s potoky krve a násilím. A jen tak mimochodem - mladá generace se může v Dietlových filmech a seriálech seznamovat s tím, jak vypadal život v socialistickém Československu.

Monika Hoření, novinářka

V jedné werichovsko-horníčkovské předscéně oba protagonisté dospěli k závěru, že klasické je to, co nepodléhá změnám času a vkusu a co přetrvává ve své kvalitě. Necháváme na laskavém posouzení čtenáře, zda Jaroslav Dietl tato kritéria splňuje.

Miroslav KANTEK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 29 hlasů.

Miroslav KANTEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.