Michal Nesvadba: Jak jsem se stal nesmrtelným

»Jsem věčný kluk« tvrdí o sobě dětmi milovaný herec, karikaturista, mim a scénárista Michal Nesvadba. A jako kluk se umí královsky bavit. Protože jen když děláte něco, co vás baví, může to fungovat. Důkazem je již pomalu několik generací, které s Michalem z Kouzelné školky vyrostly, či vyrůstají. Michal Nesvadba ale není jen ten potřeštěný vynálezce všemožných nesmyslů a lepenkových udělátek. Spojil síly s Ondřejem Brzobohatým a Lumírem Olšovským a vrhl se na pole muzikálové. Napsal scénář pro muzikálovou šou Fantazie na kolečkách, která bude k vidění na podzim. A nezahálel ani během pandemie…

Když se řekne Vaše jméno, dětské oči se rozzáří. Milují Vás z televize, Kouzelné školky, z mnohých představení. Vy jste pro děti i dospělé letos připravil ale něco úplně nového – vlastní muzikál, který měl mít premiéru letos na jaře v Praze. Ta byla ale odsunuta kvůli pandemii. Kdy a kde se mohou diváci na představení těšit?

Je to pro mě zcela výjimečný projekt, na rozdíl od všech mých tisíce scénářů pro televizi, kdy zpravidla jeden díl mi zabral pět dnů. Muzikálová revue mi dala zabrat celých pět let. Vždycky se snažím, jako autor, abych se neopakoval, abych dokázal stále překvapovat, ale tentokráte to není scénář na patnáct minut, jak jsem zvyklý psát, ale na celé dvě hodiny. A to do toho nepočítám čas před představením a o přestávce, kde se hraje i na chodbách zimního stadionu, což jsem musel vymyslet taky, aby to nebyla žádná improvizace. První představení odehrajeme na konci října v Liberci a postupně se dostaneme do všech velkých měst po celé ČR. V Praze se objevíme z kraje nového roku.

Prozradíte čtenářům, o čem Fantazie na kolečkách je? Kolik koleček se v něm skrývá?

Někdo má o kolečko víc a těch lidí si vážím. Uvidíme, jak si nás budou vážit diváci, když za nimi přijede čtyřicet umělců, vybavených minimálně jedním, ale spíš dvěma kolečky navíc. Tentokráte ale ne v hlavě, ale pod nohama. Fantazie na kolečkách to vyžaduje. A nejen to, překvapí naše diváky. Půjde o představení plné zábavy, emotivních zážitků, světelných efektů a sportovních výkonů pro menší od tří let, ale i větší diváky do 99let   Pohádkové akční příběh o hračkách, které děti nenechají spát, kde epochálně zvítězí dobro nad zlem a veselý svět skřítků navždy zůstane kamarádem všech dětí na světě

Co vlastně pro Vás bylo tím prvním impulsem vydat se do světa muzikálů? A jak náročné bylo vše napsat a secvičit?

Nejedná se o klasický muzikál, ale můžeme říct, že je to první můj krok k tomu, abych takový muzikál opravdu napsal. Asi se teď řada lidí chytla za hlavu, ale já říkám, proč ne? Na Fantazii jsem spolupracoval s Ondřejem Brzobohatým a po celou dobu si jen liboval. Stačilo Ondřejovi odvyprávět situace a za měsíc mi volal, abychom se sešli, že už to má pro mě hotové. Sešli jsme se na Petříně, sedli si na deku a při konzumaci jahod, jsem poslouchal hudební základy, demo snímky, pro celou šou. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Pak k projektu přistoupil Lumír Olšovský, jako režisér a mé sny se začaly plnit. Po třech týdnech byla šou nazkoušená. Epidemie nám vzala premiéru, ale o to víc si, v dobrém slova smyslu, vychutnáme turné, které na podzim chystáme.

Jak jste vlastně doma prožíval dobu protipandemických opatření? (zmínil jste se o online televizi, na co se mohou děti těšit?)

Po třech týdnech skutečného nic nedělání, jsem dostal nápad. Když nemohu jet za dětmi hrát divadlo, budu si s nimi hrát skrz televizi. A protože mám plné šuplíky nápadů, které se nevešly nebo nehodily do velké televize, postavil jsem si svoji. Je malá a vejde se do všech mobilů a tabletů. Michalova televize, jak ji říkám, bude postupně plná mé poetiky, neobvyklých nápadů, vynálezů a vtípků, jak je děti znají z mých vystoupení. Televize je neobvyklá tím, že jsem za obsah plně odpovědný a to před kamerou i za kamerou. Děti ji dostanou k vysvědčení.

Stihnete se své internetové televizi (kanálu) věnovat i po návratu do »běžného života po pandemii«? Televize, představení pro děti, muzikál, máte toho vskutku hodně ;)

Máte pravdu. Příprava televize mi vzala veškerý můj čas a nebýt toho nuceného volna, nikdy bych se ji nemohl takto, od rána do večera, věnovat. Do doby, než se zavřela divadla, jsem hrál pravidelně pro děti o všech víkendech včetně pátků. Ve zbývajících čtyřech dnech byl akorát čas na přípravu nebo natáčení Kouzelné školky v České televizi. Jako mávnutím proutku se to 13.3. změnilo. Doufám, že do doby, kdy se vše vrátí k normálu, bude už má televize zajetá. Jinak budu muset najít recept, jak nafouknout den, alespoň o pět hodin.

Nedá mi to nezeptat se, kam chodíte na nápady na scénky a nejrůznější vynálezy. Kde berete inspiraci?

Děkuji za otázku. Ano, nápady a vynálezy, které vyrábím ze samolepící pásky, jsem se vryl dětem do paměti. Určitě Vám to potvrdí maminky a tatínkové, kteří na mně vyrostli. Právě oni si vzpomenou na mé »nesmysly«, jinak se ani v Kouzelné školce mým legračním nápadům neřekne a při takové vzpomínce, je to vrátí do dětství. To vše, co jsem vymýšlel, jsem si odseděl u stolu a díky mé fantazii, jsem dokázal naplnit všechny ty scénáře kratinkými momenty překvapení. Inspiraci jdu naproti pouze tím, že se dívám kolem sebe a častokrát přetvářím běžné situace nebo i předměty do jiných a dávám jim nový charakter a smysl. Ten poslední nápad je, že živě poblahopřeji k narozeninám z mé televize komukoliv ze členů, kdo mě o to požádá.

Zkoušíte své nápady nejdříve doma? Jak se na ně dívají váš již odrůstající syn (10), či vnoučata?

Ano, bylo tomu tak ze začátku. Každý nápad, který se mi zrodil v hlavě, byl posléze předveden celé mé rodině, ať s velkým nebo menším úspěchem. Asi před čtyřmi lety začal chodit za mnou do mé pracovny můj syn a předváděl mi své nápady. Nebudete mi věřit, ale už je pravidelně do svých scénářů vkládám. Jeho to baví a mě vždycky »nakopne«, jak se říká. Vnoučata oddělují Michala od svého pravého dědy. Takže, když k nim přijedu do malé vesničky nad Berounem, kde bydlí s maminkou, mojí dcerou, tak jsem pro ně děda, který si umí hrát, ale ne Michal z televize. Vůbec si to nespojí a to je milé.

Při svých představeních jste chodící optimismus, děti hltají každé vaše slovo i pohyb a vy se umíte krásně naladit na dětskou psychiku. Co si myslíte o rčení, že muži vlastně nikdy nedospějí a jsou stále dětmi?

»Nevymyslel jsem to rčení já?« Já si totiž za ním stojím a na mě se opravdu hodí. Opravdu si neumím představit, že jednou skončím a hrát pro děti nebudu. Mohl jsem si to nyní vyzkoušet a to domácí vězení se mi stalo po třech týdnech opravdu nudné. Já svoji práci beru jako poslání a chodím si mezi děti pro tu nejhezčí odměnu a to je jejich rozzářená tvář a široký úsměv na tváři, kdekoliv se objevím. Mohou mi věřit a důvěřovat, že jsem jako oni a že jim rozumím. Takže je Vám už jasné, že já jsem prototyp muže, který z malého kluka ještě nevyrostl.

Míváte někdy i »den blbec« kdy nemáte na vtipy a srandy náladu? Jaké je vaše kouzlo, najít a udržet si při práci optimismus a úsměv na tváři?

Znám tyhle dny, ale naštěstí se mi o víkendech vyhýbají. Můj civilní život i se všemi případnými hořkostmi nebo zjednodušeně překážkami, o které samozřejmě zakopávám, je vstupem na jeviště oddělen od mé profese. Do představení se nikdy nenutím, ale těším se na něj. Vím, jak mě děti chtějí vidět chodit, mluvit a gestikulovat a tak to automaticky dělám a čekám na první příležitost, abych je překvapil. Je to pro mě přirozené a žádné kouzlo.

Součástí Vaší práce jsou vystoupení pro děti v divadlech, kulturních domech či školkách po celé republice. Prozradíte nám nějaký humorný zážitek z kontaktu s publikem? Reagují děti (i dospělí) vždy tak, jak si představujete? A co naopak nejdojemnějšího jste zažil?

Ano, děti reagují tak, jak si představuji a já je k tomu umím vést. Zatím vším je velká zkušenost. Umím hrát pro děti kdekoliv, myslím tím na trávě, ve stanu, v pokoji u nich doma nebo právě v divadle či v kině. Stejně tak umím hrát pro tři děti nebo 1000 diváků. Tolik hraní, kolik mám já za sebou, samozřejmě přineslo mnoho nečekaných setkání. Ale jestli mohu, tak si vzpomenu na jedno, které se mi nejvíce vrylo do paměti. Při podepisování fotek, kdy jsem byl obklopený dětmi a jejich rodiči, tak jsem zaslechl malého čtyřletého chlapečka jak říká tatínkovi: »Táto, ten Michal…. nesmí nikdy umřít!« Nevím, jak to vyzní, takhle napsané černé na bílém, ale tehdy chtěl ten malý kluk říct tátovi, že mi moc fandí, že nevynechá žádné mé představení, žádnou mou televizi, že mě má hodně rád, ale pro to všechno nenašel ta správná slova, než právě to nejvíc, co vyslovil. A tak jsem se stal »nesmrtelným«.

(pkr)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.3, celkem 18 hlasů.

(pkr)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jmarek3
2020-07-04 23:33
Syn se báječně potatil a jeho otec může být pyšný ,jak řemeslo pro
pobavení dětí rozvíjí.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.