Reklama
S kapelou.

Na hudební scénu míří Kutheil + Live Band

Petr Kutheil má za sebou v zábavní branži už taky pěkně dlouhý životopis na všech frontách. Kapela Votchi (se kterou je skokanem roku v Českém slavíku), pěkná řádka muzikálů, skládání, hraní (sic převážně menších rolí) v seriálech jako Gympl s (r)učením omezeným, Ulice, Modrý kód atp., a přestože také studoval prestižní Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor Zpěv), nakonec vystudoval obor Ekonomie a podnikání. Je také finalistou Hlasu ČeskoSlovenska (2012), s Divadlem Jiřího Srnce 2,5 měsíce cestoval po Jižní Americe, zpíval s Danem Landou na tour Československo a prosadil se i na Intervizi (doma první, 12. místo mezinárodně). Teď míří k debutovému CD, na němž se podílí celá řada skutečně zvučných jmen. Víc o něm najdete na jeho profistránkách petrkutheil.cz.

Naposledy jsme spolu komunikovali před čtyřmi lety, navíc jen přes e-mail, tak jsem se musel aspoň trochu znovu připravit – a ejhle, hned mě zaujalo, že rocker jako vy bere hodiny u naší operní veličiny Romana Janála. Jak to přišlo?

Vlastně tak nějak přirozeně - já už předtím docházel k opernímu pedagogovi, prof. Jankovskému (který mimochodem vyučoval i Dana Hůlku). U Romana Janála jsem zjistil, že rád pracuje se zástupci jiných stylů, se zpěváky s naprosto jiným hlasem, s jinou úrovní toho hlasu. Protože rockové a klasické zpívání je skutečně úplně jiná disciplína. I proto pro mě bylo velmi náročné absolvovat jeho hlasová cvičení, která používá i na vysoké škole, na které vyučuje. Tím víc, že prof. Jankovský přece jen měl tu techniku výuky odlišnou. Každopádně vám takové hodiny obohatí barvu hlasu, a tak nějak celkový přístup k práci. Ale to nejen operní pedagogové, stejně tak třeba právě účinkování v muzikálu atp.

Přes muzikál jsme se vlastně poznali…

Jasně, tady na Broadwayi, v Mýdlovém princi, v Rokenrolu, nebo v Hamletovi?

To ne, já myslím, že přes vaše spoluautorství jedinečné muziky ke Kapce medu pro Verunku v Hybernii. Je škoda, že jste nebyl u pokračování projektu.

No protože jsem byl jedním z kolegů z týmu, který dělal na Verunce, takříkajíc obejit. To se tak někdy stává (pokrčení ramen). Ale vzpomínám na tu práci samozřejmě rád. Byla to fajn zkušenost.

S kolegou a kamarádem Petrem Kolářem.

V Hybernii nicméně jste doposud, k vidění jste v Galileovi, který se na tuto scénu po dlouhých letech přestěhoval z Kalichu.

A moc si roli Giordana Bruna užívám. Perfektní alternace, skvělé téma i muzika, dobrá parta.

Logickým vyústěním těch hodin u operních pedagogů asi je i vaše účinkování v pražské RockOpeře, kdysi Divadle Milénium, což je mimochodem naprosto ojedinělý atraktivní divadelní prostor.

Určitě. Však jsem se tam už za časů Milénia objevil v titulní roli Hrbáče v Kladivu na čarodějnice. A pak se tam vrátil. Ale jinak bych rád zdůraznil, že co se divadla týče, tak to, co dělám, mi stačí – mám teď jiné cíle - to je hlavně zpívat s kapelou, připravuju debutové CD.

A to je velká odvaha, vlastně takové tančení po ledě – kór teď - v době koronavirové pandemie.

Jo, s tím jsem si taky užil své. Co koncertů padlo, ani na to radši nechci myslet. A protože už s kapelou neúčinkujeme za malé a někdy až směšné honoráře, tak to je cítit. Nějak člověk sebe a kapelu uživit musí… Ale proč se od toho muzikálového tématu snažím trochu utéct. Já bych nikdy o sobě neřek‘, že jsem muzikálový zpěvák. Srovnávat se s vyškolenými profíky jako Peter Pecha, Jan Kříž nebo Petr Ryšavý, to fakt nemůžu. Přiznávám, že být muzikálová hvězda, po tom ani netoužím a nikdy jsem netoužil. Ani si totiž nemyslím, že bych na to měl stoprocentní předpoklady. Pro mě třeba tancování v muzikálu je určitý handicap, určité trápení. A vím, že jsem tím třeba v Kalichu obtěžoval i ostatní. Že tam jsou opravdu dobří, našponovaní tanečníci, tak z toho nakonec sešlo, férově jsme se tak domluvili, že by to nemělo cenu a v tu chvíli se mi ulevilo. Každý má své mantinely…

Samozřejmě, člověk musí dělat to, co ho zcela naplňuje, pak je to i na té práci vidět. Tak jaké to je dávat dohromady kapelu od píky, koncertní programy, šňůry, singly, videoklipy, dostat se do rádií…?

Jeden velký zážitek (smích). Každopádně nejdůležitější je umět si k sobě vybrat ty správné lidi, kolegy, parťáky. A to dnes je snad ještě těžší než kdy dřív. Současná mladá generace je netrpělivá, když chce všechno hned – po prvním projektu slávu a už vidí, jak to dál půjde samo. Jedou si svoje ego, svoje druhé já, to rádobysvoje já, ale není to upřímné. Takže vlastně nejen netrpělivá, ale i rozmazlená. By měli vidět, jaké to je žít například v Jižní Americe, kde těm lidem jde každý den o život a neřeší kraviny - jak vypadaj‘ a jaký si obden koupí další botičky… A bohužel ti producenti jim na tuhle ego hru občas skáčou. Což mě nejednou vyloženě znechutilo, mám-li mluvit upřímně. Celkově žijeme v takové až místy zhovadilé době…


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 1, celkem 3 hlasy.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.