Reklama

Příběh československého interbrigadisty-dobrovolníka

Poutavý a napínavý román Oblíbenec smrti sepsaný podle vzpomínek Čechoslováka, španělského interbrigadisty, z pera autora Ivana Černého vydalo těsně před koncem minulého roku nakladatelství Grada. Přitáhne mladší i starší čtenáře a vzdá poctu mnohým bezejmenným, prvním bojovníkům-vojákům proti fašismu.

Citujme z předmluvy, kterou tuto na našem trhu naprosto jedinečnou knihu uvedl reportér a spisovatel Stanislav Motl. Sám odborník na historii a válečnou literaturu faktu, autor mnoha rozhlasových a televizních dokumentů, neváhal přirovnat hrdinu románu Oblíbenec smrti Václava Petříka k Robertu Jordanovi z Hemingwayova veledíla Komu zvoní hrana: »Románový Robert Jordan, stejně jako románový Václav Petřík, jsou symboly všech těchto statečných lidí, kteří v čase Velkého stmívání pochopili závažnost situace, a proto do Španělska šli. Oba prožívají své velké lásky. Oba bojují za Španělsko, přitom ale vědí, že bojují vlastně i za své země. Bojují bez velkých slov, bez patosu. Bojují, protože to považují za svou povinnost.«

Španělské válce z let 1936-1939, tedy boji revolučních a demokratických sil proti pučistickému režimu generála Franka, jehož podporovali němečtí a italští fašisté, věnoval Stanislav Motl mnoho svých cest, ze kterých vznikl jeho román literatury faktu a stejnojmenný televizní dokument – Peklo pod španělským nebem. Přibližuje nám, stejně jako román Oblíbenec smrti, v Česku téměř zapomenutý boj. Přestože se ho účastnily na dva tisíce československých interbrigadistů-dobrovolníků a na čtyři sta z nich v něm zahynulo. Celkem padlo v této válce nazývané »občanské« na pět tisíc interbrigadistů z desítek zemí světa.

Setkání s Václavem Petříkem

Jak jste se vlastně setkal s příběhem a osudy hrdiny svého románu Václava Petříka – šlo o smyšlenou postavu, nebo tento Čech skutečně prošel ohněm španělské války, zeptala jsem se autora na okolnosti vzniku knihy. A Ivan Černý mi odpověděl: »Ohromná náhoda, jako to s náměty spisovatelskými a novinářskými bývá. V bistru u pražského kina Na Hradbách seděl koncem sedmdesátých let nedaleko ode mne starší pán. Poznamenal při objednání piva, že ani interbrigadistovi tady zadarmo nenalejí. Poznámka, která mne nejen zaujala, ale kterou jsem měl vzápětí pochopit. V románu na ni i čtenáři naleznou odpověď. Solidarita španělského obyvatelstva a jejich vděčnost zahraničním dobrovolníkům, kteří za ně přišli do Španělska bojovat a ztráceli své životy, byla tehdy obrovská. Tu rundu jsem tehdy platil já, a tak začalo naše setkávání s Václavem Petříkem, jak se mi představil.

Bylo obtížné, jako to většinou bývá, od pamětníka bojů vyzískat detaily, ale děj románu více méně sleduje osu příběhu, který mi vyprávěl. Z literárního hlediska to byla kostra rukopisu, kterou ale bylo třeba obalit masem, šlachami a svaly – tedy dobovými reáliemi. Boje byly kruté, jak vzpomínal, obrana proti obrovské přesile nepřítele téměř beznadějná. Vše podstatné se skutečně událo, jeho léčení v nemocnici po zranění z bojů v brigádě Klementa Gottwalda u Sagunta, jeho dílna na opravu zbraní, kterou vedl s německým kamarádem z bojů, i láska ke krásné frontové aktivistce, a také příjezd sovětské lodi s dodávkou zbraní nebo následný ústup a přechod hor do Francie.«

Španělský lid poznal jako první

Při našem rozhovoru se autor knihy zmínil, že mu nestačily vzpomínky, spoustu faktů si musel nastudovat na dokreslení tehdejších událostí, včetně popisů krajiny a podobně… »To už je záležitost samotné tvorby. V rámci autenticity jsem musel projít tehdejší dobové články a literaturu, nastudovat souvislosti. Přečetl jsem kdeco. Od reportáží Ilji Erenburga přes Egona Ervína Kische až naposledy knihu Krvavá předehra Romana Cílka,« řekl. »Skutečnost občas předčila i mé představy o tehdejších hrůzách, zbytečnost a nevyrovnanost bojů, předem jasná prohra, i vzhledem k vyhlášené politice nevměšování tzv. západních demokracií – víme, že v našem případě nás dovedla až k Mnichovu,« pokračoval.

»V tématu španělské občanské války je i dnes o čem psát. A to nejenom o obrovském hrdinství a nasazení interbrigadistů i republikánů. Překvapující byla jistota těchto bojovníků, jaký fašistický nepřítel je. Utvrzovaná právě tím, že stáli tváří v tvář fašistům a jejich pomahačům, třeba krutým marokánským muslimům. Často doslova, v boji muže proti muži, s noži a bajonety. Španělský lid poznal první, co znamená s fašisty bojovat, naučil se nevěřit nikdy slovům o odpuštění, vzdání se bez boje a případným slibům nepotrestání viníků. Tragické je, že se Španělsko Franka pod patronací USA nezbavilo až do jeho úmrtí v sedmdesátých letech minulého století, kdy ještě stačil podepsat řadu trestů smrti svým politickým odpůrcům. Teprve v posledních desetiletích se začínají otevírat archivy, zřizují se muzea, země se z Frankova režimu vzpamatovává a vyrovnává se s jeho důsledky.«

Po stopách bojů

Ivan Černý se posléze do Španělska vydal po stopách bojů, jako reportér napsal řadu materiálů z místa bojů hrdinů své knihy. »Jak se často říká, štěstí přeje připraveným. V létě roku 2017 mi vzpomínaný rukopis vycházel na pokračování v měsíčníku Národní osvobození při příležitosti 80. výročí bojů ve Španělsku. Nejenže bylo snadné dostat se jako turista a klient jedné z cestovních kanceláří na místa bývalých bojů ve španělských provinciích Valencia a Murcia, kde jsou dosud zbytky pevností i vojenská muzea. Navštívil jsem jich s novinářským blokem v ruce několik. Las Cenizas, San Julian a další. Viděl jsem mj. obrovská dalekonosná děla, zachovalá kamenná kasárna, jen do nich vkročit a znovu vojáky ubytovat. Objevil jsem i zbytky kláštera, který sloužil jako nemocnice demokratickým silám, jeptišky dobrovolně zůstaly a obětavě pomáhaly raněným - navzdory tehdejší propagandě Franco-katolické kliky, hrozící pomstou z její strany a věčnému zatracení v plamenech pekla. A co teprve muzea, jak v samotném přístavu Alicante, které je městem-hrdinou španělské občanské války, či muzeum námořnictví v Cartageně, ty své návštěvníky spolehlivě přenesou do časů bojů. Další dokumentační centra a místa jsou budována – aby se nezapomnělo.«

Kniha je doprovozena fotodokumentací a především bojovými plakáty, překvapí jejich úroveň a to, jak se zdají být současné… »I to pomohlo, mohli jsme knihu doplnit o řadu ukázek ze vzácné sbírky dobových plakátů,« reaguje Černý. »Jestli tehdejší Španělsko bylo o něčem, pak to bylo o mládí, proto ta modernost čiší z plakátů, hesel, fotografií, ale i básní a všeho, k čemu celý tehdejší svět inspirovalo. Proto ta dlouhá řada tehdejších uměleckých velikánů, kteří se války sami zúčastňovali, psali o ní, byli ve středu bojů. Uvědomme si, že šlo pro Španěly o první vítězství demokracie. Po dlouhé nadvládě královské rodiny ortodoxně katolických Habsburků, v bývalé koloniální velmoci, která měla na svědomí zotročení celé Jižní Ameriky, zvítězil po letech hlas lidu, který už v budoucnu chtěl žít jinak. Franco tomu udělal s pomocí ostatních fašistických konzervativců krátký konec,« zakončil autor informaci o své nejnovější knize.

Zbývá dodat na závěr setkání s autorem, že trvalo dlouhá léta, než to moderní svět nad tím zpátečnickým ve Španělsku konečně vyhrál.

Přeji všem čtenářům a čtenářkám, obzvlášť těm mladším, příjemné čtení – a pak, až to bude možné, vyrazte do Španělska. Přesvědčte se sami.

Milena MĚSTECKÁ


Ivan Černý (*1949), novinář a spisovatel, do literatury vstoupil v roce 1979 zprvu povídkami, publikovanými v novinách a časopisech, posléze knižně. Z jeho knih můžeme připomenout Obyčejná dobrodružství, Přístav bez lodí, Byl jednou jeden Vlasta, krimipříběhy Krutý scénář, Pražský Modrovous či Tváře bolesti a knižní triptych povídek na téma mezilidské vztahy Inventura citů. V roce 2009 to bylo literární zpracování scénáře populárního filmu z vinařského prostředí 2Bobule. V roce 2019 vydalo nakladatelství Grada jeho encyklopedii Po stopách českých sklářů, vloni mu vyšla v nakladatelství Olympia reportážní antologie krále českých komiků Vlasta Burian na scénu.

V současnosti pracuje Ivan Černý na druhém dílu knihy Po stopách českých, moravských a slovenských sklářů a je šéfredaktorem pražského listu pro výtvarné umění a kulturu Mozaika.

REPROFOTO z knihy Oblíbenec smrti - Miroslav FESZANICZ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 40 hlasů.

Milena MĚSTECKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama