Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Rozhovor Haló novin s historikem Janem Tesařem

Tak se dělá válka! Zastavte ty šílence, dokud je čas!

Pane doktore, ještě mi dlužíte rozhovor, ve kterém jsme chtěli porovnávat různá povstání za druhé světové války, a nežli jsme se k tomu odhodlali, máme jiné starosti. Obrátila bych se na vás jako na jednoho z posledních ještě žijících disidentů. Co vy, z této své perspektivy, říkáte tomu, že se dnes pohybujeme v nebezpečných polohách hry s jaderným ohněm? Co říká bývalý disident připravovanému válečnému tažení na Donbas, případně Kubáň nebo Kavkaz?

Říkám: Pryč s válkou jako zločinem ze všech zločinů největším! A kdyby, nedejbože, válka, potom válku válce – to by přece musel být náš postoj v duchu principů. Ale na to snad ještě máme čas.

Jinak v aktuální politické polemice se musím solidarizovat s Ruskem. A to ve jménu právě těch principů, které mne vedly k opozici, když nás tehdejší SSSR přepadl, okupoval a nastolil u nás paňácovský režim. Protože dnes není naším »dirigentem« pakt Varšavský, nýbrž Atlantický, do kterého se naše země bohužel dala zavléct – v rozporu s mnohými slavnostními deklaracemi i rádoby zábranami původní protihusákovské opozice.

Potud má odpověď do pranice, abyste si vy ani čtenáři nemysleli, že utíkám z otázky a pranici se vyhýbám.

Ale když takto zřetelně a poněkud zjednodušeně odpovídám, dovolte, abych si na sobě nenechal to, co odmítám a vždycky jsem odmítal, byť mně k tomu neposkytli dost prostoru v médiích: já jsem byl docela »jiný disent«, jak to máte na obálce mých politických statí ze 70. let, které nedávno vyšly; také jsem se - spolu s tisíci lidí mně podobných - označoval raději za »socialistickou a demokratickou opozici« než za disent, jak se tam každý může dočíst.

Jak prožíváte dnes pošlapání suverenity, jak se smiřujete s atlantickou orientací ČR, kdy jsme se stali aktivní složkou NATO, dokonce plníme v mnohém úlohu užitečného idiota?

Jak to, což já jsem se snad smířil s NATO? Na to jsem moc choulostivý. Nemám spočítané, kolik anti-NATO iniciativ jsem podnítil na Slovensku a v Čechii, zmíním se jen o petici Nikoli naším jménem, kterou jsme zorganizovali s přítelem Petrem Schnurem a která byla podnětem k velkému hnutí proti brdskému velínu. Slovensky jsem napsal celý seriál na pokračování za neutralitu. Udělám až do posledka svých sil všechno mně přiměřené proti tomuto spolku loupežníků, který měl zmizet ze světa nejpozději roku 1990, ale bohužel přežívá jako připomínka naší porážky v 70. a 80. letech, kdy jsme usilovali o jinou Evropu a jiný svět, o historický kompromis, svět s lidskou tváří pro všechny národy.

Potud ohrazení, a teď pojďme k věci, o které mám díky své minulosti několikanásobnou zkušenost a o které mohu, nebo dokonce musím mluvit. Můžeme začít dávnou zkušeností, že žoldnéři se nejlépe najímali na základě křivd a ústrků, které jim nebo jejich předkům způsobila ta druhá strana. Tak například nejlepší Napoleonovi husaři byli Poláci - jejichž stát o jednu-dvě generace předtím zničila ruská carevna. Inu, polská sláva potom zašla pod Moskvou a na Berezině. Čeho máme víc litovat?

Co jsem měl dělat, když nás ten starý blázen Brežněv přepadl? Když máte v zemi cizí vojska, ať jakákoli, která diktují místní režim, a nikdo by proti tomu nevystoupil, je to precedens. Vždycky a natrvalo.

Jenomže vystoupení proti cizím vojskům (vystoupení za suverenitu) loutkový režim nutně kriminalizuje, nejradši jako »protistátní činnost«. Zde máte ústrk, mnoho hořkosti z ponížení - a na to všechno číhá ta druhá strana, už vás loví za žoldnéře; takovým zraněným lidem stačí platit lacino a udělají všechno.

Chcete tu rozvíjet svůj kritický pohled na havlovský disent?

Dívám se dopředu. Chci vám říci, jak se dělá válka, jak se nastoluje diktatura. A to je teď v Praze nejvýš aktuální! Zastavte ty šílence, dokud je čas!

Co se týká té minulosti, jen opakuji, že nikdo z významnějších představitelů čs. opozice z husákovských let, například Jaroslav Šabata jako přirozený politický vůdce, nebo Jiří Hanzelka jako člověk skvěle znalý světa, ještě před rokem 1968 autor zásadních textů o alternativní cestě z tehdejší krize a potom největší z přirozených a důstojných kandidátů na prvého prezidenta nového svobodného ČeskoSlovenska, či Rudolf Battěk jako představitel KAN, jeho prvý poslanec v českém parlamentu za Dubčeka, anebo Zdeněk Vašíček jako originální filozofický duch, přitom angažovaný v praktické politice - jmenujte si kohokoli z nás, kteří jsme šli jako první do kriminálů hned po proslulém »vstupu vojsk« v srpnu 1968 a kteří jsme potom zůstali sedět v kriminále právě tak dlouho, než se estébákům podařilo vybudovat opozici právě takovou, jakou potřebovali a jakou všemožně podle svého popularizovali, v čemž se doplňovali s americkou propagandou - zkrátka nikdo z nás nikde ani v interních hovorech neuvažoval o něčem tak absurdním, jako tehdy nepředstavitelné naše zatažení k Atlantiku, do závislosti na Německu nebo na komkoli ze zahraničí! Nedali jsme se do zápasu proti obojku Brežněvovu proto, abychom vlezli do ještě horšího chomoutu německého, amerického nebo jakéhokoli jiného!

Ani ta opozice, kterou v době našeho vyřazení z veřejného života vybudovala StB podle svých potřeb a kterou všemožně propagovaly americké rozhlasové stanice, ani ta za celou dobu až do listopadového převratu nikdy nevyslovila ani jen pouhou myšlenku vystoupení z Varšavské smlouvy! Přirozeným ideálem ovšem byla politická neutralita, zaručená velmocemi a sousedy - přičemž žádná záruka nikdy nepřijde zadarmo, a vůbec už ne tomu, kdo o ni důrazně neusiluje. Potom v poslední fázi, za Gorbačova, se i v prostředí české opozice rozšířila idea současného zrušení obou paktů a jejich nahrazení systémem mezinárodní spolupráce, a tuto myšlenku pak celá čs. opozice veřejně vyhlásila. To je nesmazatelná historie. Jestli má někdo jiný argument, o NATO nebo podobně, vyzvěte ho, ať se přihlásí, já bych si to s ním na vašich stránkách rozdal.

Tak to máme jeden fakt, což je »beton«, s tím nikdo nepohne.

A teď vezměme ty tuny knih, filmů, učebních textů, kazet atd., dnes už stovky titulů, které jsou věnovány »disentu« a vůbec úpění za bolševika – a najděte v té pyramidě něco, co pojednává o nesporné skutečnosti, o které jsme mluvili v předchozím odstavci.

Hledejte zejména v učebních textech pro studenty něco o kdysi slavné Pražské deklaraci čs. opozice, která chtěla svět bez vojenských bloků. Najdete jen zuřivé psy na hranici, a pak ovšem stříhání drátů po vítězné »sametové revoluci« a šťastné spočinutí v NATO.

Ale vracím se k tomu, co chci naléhavě říci: vezměte si staré noviny a porovnávejte například 1992, 2002 a 2012. Zjistíte markantní rozdíl v tónu, od míru k tvrzení, že vlastně už jsme ve válce, jak tvrdí například generál Pavel. Ten válečnický tón, to je příprava na válku, a ten rozdíl ztělesňuje vzdálenost, o co přitáhli blíž k válce českou společnost, která se tomu spontánně brání, které je válka z podstaty cizí. Brání se, ale soustředěnému tlaku nemůže odolat, neodvratně ji táhnou k válce, kterou nezbytně potřebují, protože na válce je založen blahobyt, a tedy stabilita pánů světa, USA – a ovšem jejich světového řádu.

To je dávná zkušenost už z antiky: kdo chceš mír, hovoř o císařích, kteří vládli v míru, a když to jde těžko, skládej třeba idyly o zašlém zlatém věku - neboť psaní o válkách, byť takzvaně »správných« a »nezbytných«, naprosto jistě přispívá k vytváření válečné atmosféry. A to je jako s plynem a první jiskrou, válečná atmosféra vybuchne. Což je tím pravým cílem NATO-generálů. Nikoli vítězství ve starém smyslu, neboť vítězstvím pro USA je válka kdekoli na starém kontinentu. Žoldnéře dodají místní blbci-fanatici, anebo chlapci, kteří nemají jinou obživu; USA si nemohou nadlouho dovolit posílat umírat své syny.

Byl jste dlouho v emigraci. Jistě máte osobní zkušenost, s níž byste chtěl seznámit všechny, kteří nyní mají být obětí hry s ohněm, kterou v Evropě rozpoutali atlantičtí generálové...

Byl jsem obyčejný historik-badatel, celoživotně poznamenaný ideálem socialistické demokracie. Přišel Dubček, pozvali mne realizovat ten ideál. Přišel šílenec Brežněv, pohanil naši zemi, a důstojník sovětské mořské pěchoty, která obsazovala Vltavu, mně plivnul do očí. Tak jsem vyhlásil svou válku SSSR, kdo s koho. Nebyl jsem to já, kdo způsobil pád SSSR, ale každopádně protivník mrtev, válka skončila, pozůstalých vdov a sirotků rytíř bere v ochranu – natolik jsem si osvojil z kultury a morálky dávných časů.

Mezitím ovšem, než se protivník sesul, mne Husák vypověděl ze země a Brežněv docela sošjol s uma a přepadl (1979) komunistickou republiku Afghánistán; zavraždil přitom jejich prezidenta (ač zároveň prohlašoval, že právě on si sovětskou intervenci vyžádal). Afghánci se dali do boje jako jeden muž. V boji proti okupantům vynikl partyzánský vůdce Ahmad Massúd. Osvobodil velkou část země, kde ponechal v platnosti komunistickou pozemkovou reformu a doplnil ji o to, co komunisté neměli v Leninových spisech, a tudíž na to zapomněli v sociálním zápase své země: reformou dodávek vody, organizací závlah. Údolí, které osvobodil od okupantů a po celou dobu války udržel, bylo dokladem, že sociálně spravedlivou společnost je možné vybudovat a udržet mimo jiné i na základě islámu. Ve Francii vybudovali své zahraniční zastupitelství a já jsem v té době pracoval jako redaktor polského socialistického měsíčníku Kontakt, měl jsem tam na starosti styky se zeměmi pod sovětskou vládou. Založili jsme organizaci na podporu bojujícího Afghánistánu, byl jsem tajemníkem. Když jsem poprvé přišel do pařížské kanceláře zastupitelství této partyzánské republiky, pravil jsem hned na začátku, že musí být mezi námi jasno: neposílá mne pan americký prezident. Odpověděli, že americký prezident by určitě nikoho neposlal k nim. Namísto nich totiž Američané tehdy podporovali (v boji proti komunismu) nejhorší tamní náboženské běsy, jim dodali nejmodernější rakety, jimiž mohl jeden pěšák sestřelit i obrněný vrtulník. K něčemu takovému jsme my samozřejmě přístup neměli.

Věřte mně na slovo, byl jsem při tom! A přesto v té válce zvítězil Massúd. Rozšířili svou svobodnou oblast na většinu státního území, docílili všeobecného uznání. Za prezidenta byl zvolen profesor Rabbání, všeobecná autorita mezi muslimy i v západoevropské kulturní elitě, a země s režimem socialismu odvozeného z islámu prosperovala. Až na to ovšem, že zůstávali v zemi ti náboženští běsové, předtím po zuby vyzbrojení a vskrytu i nadále popichovaní Američany. Ti svrhli prezidenta Rabbáního a nastolili vládu Tálibánu. Massúd byl zákeřně zavražděn a příštího dne Američané vpadli do země, jako že bojovat proti Tálibánu, jemuž předtím dodali nejmodernější výzbroj. A už se válčí další čtvrtstoletí, tentokrát proti Tálibánu, hurá, to je právě to, co chtěla ta »naše« strana americká, »naši« Atlanťané ve Střední Asii, Atlantik na Krymu!

Afghánistán nikdy nebyl kolonizován, protože měl pověst země, která se kolonizovat nedá. Všichni si na něm vylámali zuby. Ale to přece ti směrodatní američtí generálové museli předem vědět, že je to válka na neurčito, válka, která se nikdy nedá v tom pravém smyslu vyhrát...

... což je právě ten její »půvab«, že je na neurčito, neboť vítězství těchto generálů je právě v tom, že válka je, a trvá permanentně! A když se americká blahobytná společnost začne bouřit, že v Afghánistánu teče příliš mnoho americké krve (v poměru asi 1:10 000 s krví afghánskou nebo iráckou, což se ovšem v USA tradičně nepočítá), tak se tam pošlou polští, čeští, slovenští atd. blbci, právě od toho máme přece NATO, a proto jej USA tak bohatě dotují, že jim zaručuje vnitřní stabilitu.

Abych řekl pravdu, já bych tomu také nevěřil, kdybych to nezažil. Také pro mne byla Amerika zemí volnosti, kde našli domov naši revolucionáři proti Habsburkům, která nás naučila emancipaci žen, odkud nám dvakrát přišli pomáhat v boji za svobodu a tak dále. Jenomže to je minulost. Možná, že USA tou zemí zase budou. Bojují za to naši tamní soudruzi. Ale občané USA musejí nalézt tyto své kořeny. A mezitím bychom my ostatní na to neměli odevzdaně čekat.

Ale já jsem chtěl s vámi hovořit o ještě jedné zkušenosti, která je nám podstatně blíž – a přitom je totožná s tou afghánskou: Po východoevropských převratech začátkem 90. let jsem byl v Paříži funkcionářem Mezinárodní dohody pracujících, jedné z iniciativ, které hledaly, co v daných poměrech může dělat pracující třída, a zprostředkovávaly výměnu zkušeností z celého světa. Vydával jsem asi 25 let zpravodajský Bulletin k tomu určený. Přitom jsem se za ty dlouhé roky setkával také s ruskými a ukrajinskými odboráři.

Měli bychom ale říci, co bylo na Ukrajině po roce 1991, poté co nastoupila cestu suverenity s ústavou, která slibovala okrajovým územím autonomii...

... což nedodržela. Mimochodem, naši bratři Rusíni, vůči kterým máme historické závazky, na které by měl každý náš státník taktně pamatovat, si také vymínili, že budou autonomní oblastí. Zůstalo u slibů – a represí. Bohužel, žádný náš státník s patřičným důrazem neupozornil Kyjev na sliby dané někdejším našim vlastním spoluobčanům. Dnes i za ně hovoří maďarský premiér, domáhající se autonomie této podle něho maďarské oblasti, takže se bratři Rusíni nejspíš ocitnou zase tam, odkud začínali, pod jařmem maďarským.

Od počátku ukrajinské nezávislosti se USA, hlavně prostřednictvím NATO, neúnavně snaží postavit Ukrajinu proti Rusku. Je znám výrok kancléře Bismarcka: »Pokud bude chtít někdo porazit Rusko, musí nejdříve od něho odtrhnout Ukrajinu a dále proti němu poštvat ostatní slovanské národy, protože pouze Slované jsou rasa, která je schopna zničit sama sebe. S jejich pomocí bude možné Rusko porazit. Po jeho porážce zůstanou tyto slovanské národy bez ochrany a bude jednoduché je zlikvidovat.«

Nebudu se zastavovat u peripetií vývoje toho všestranně ničemného ukrajinského kvazi-státu za 30 let. Dnes je tam NATO a to je nástrojem USA.

Američtí generálové dobře znají Bismarckův recept, ale v praxi to bylo těžší. Za ta léta zorganizovali v Kyjevě několik »oranžových revolucí« – a žádoucí výsledek dle Bismarckova receptu pořád nikde. Na co jim byla různá oranžová pimprlata, když stále unikal ten hlavní cíl, »dostat a držet Krym«, který ovládá Černé moře a všechny země kolem?

A tak si vzpomněli na afghánský recept: použít běsy! Tentokrát tu úlohu dostaly nejhorší ukrajinské zrůdy z druhé světové války, ukrajinští nikoli nacionalisté, ale nacisté, z nichž, aby bylo jasno, kdysi měli ošklivost, ne-li rovnou hrůzu i sami němečtí esesáci, ty ukrajinské banderovce, mimo jiné pachatele vypálení Českého Malína, volyňských Lidic. To je ten takzvaný Pravý sektor, Azov aj., ukrajinští otevření a zuřiví nacisté se vším všudy včetně symbolů!

Aby bylo jasné, mluvím pořád ze své úplně vlastní zkušenosti. Do naší pařížské redakce přicházeli také Rusové a Ukrajinci. Setkával jsem se s lidmi z oficiálních odborů i tzv. neformály, nezávislými odbory. Ti ukrajinští si založili svaz, tzv. Boroťbu (to snad nemusím překládat). O ně teď jde, a o město Oděsu, které nechtělo být ukrajinským; žijí tam Rusové, Řekové, Bulhaři atd., nikomu se nechtělo učit zaváděnou umělou kyjevskou »movu«.

Tak jim ukázali, co jsou zač banderovci. Dne 2. května 2014 v době velkého odborového shromáždění v oděském Domě odborů bojůvky banderovských nacistů zahradily východy z budovy a pak do oken naházely láhve se zápalnou směsí. Ani z oken jim nedovolily skákat, byli naprosto plánovitě upáleni. Tam byla takto zvěrsky upálena asi stovka (nejen) odborových aktivistů, našich bratří!

Toto je tedy ten současný ukrajinský režim, tak se zapsala do dějin jejich samostatná státnost. Ale především, to je ta poslední moudrost státníků a stratégů USA. Když nestačila série oranžových převratů, nasadí se běsi - tentokrát nacističtí, tak jako tehdy muslimští, a pořád tatáž hra: války ve světě = blahobyt v USA. Za náboženské běsy v Afghánistánu, kteří svrhli prezidenta Rabbáního, dosaďte nacistické běsy v Kyjevě, to je ta má osobní zkušenost, a to je ta poslední moudrost generálů USA!

A teď je na řadě Praha, to je jasné. Cavete cives! (Mějte se na pozoru, občané!), řekl by Cicero.

Monika HOŘENÍ

FOTO - Jan LAHVIČKA ml.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 120 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


ludmila.agnes
2021-04-27 15:26
Čistě na okraj ohledně emancipace žen, kterou pan doktor považuje za
dovoz z USA. Mýlí se. Ještě v 50. letech fungovalo v případě sňatku
asi toto: Anne Smith si vzala Boba Browna. Stala se z ní paní Bob Brown.
Čtete správně, paní Bob Brown. Ani tu Anču jí nenechali. Ještě v
době mezi válkami po sňatku peníze ženy automaticky přešly pod
správu manžela, mohl s nimi volně disponovat bez konzultace s manželkou
(myslím, že to taky vydrželo až do 50. let, ale jistě to nevím). To u
nás rozhodně nebylo.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama