Reklama

Sto let strany: živá poselství, naléhavé závazky

Sto let od vzniku KSČ vybízí k úvaze, mířící k jádru dnešních rozcestí. Jsme dědici strany, zdobené špičkovými výkony. Husarským kouskem byl už její vznik. Na ustavující sjezd se sjeli delegáti, zastupující většinu sociálních demokratů. Podobně startovali jen komunisté ve Francii a Německu. Jinde to bylo o nevelkých skupinách na »zelené louce«. U nás se zformovala třetí nejmasovější komunistická strana – hned po Rusku a Německu. To místo nám patřilo i v následujících letech. V přepočtu na velikost populace jsme světový žebříček vedli.

Unikátní byl i náš průlom za hranice kapitalismu. Rozdrtil obě dogmata jeho fanklubů. To o socialismu, lákavém jen pro zaostalé Západákovy. I to o revoluci, co to neumí bez občanské války. U nás tepalo už průmyslové srdce monarchie. Podstatně větší daně, než z německých území, z nás dojila už Marie Terezie. Únor 48 byl demokratickou změnou do učebnic. Paragrafy, zděděné z první republiky, dodržel do puntíku. Domino násilí spustila až pomsta poražených »elit«. Po »Maltě místo Jalty« to tak není. Pracky od krve má »vítěz studené války«. Poražení mu nezkřivili jediný vlas.

Šmeral shrnul krédo KSČ už na startu: »Jsme víc než politická strana. Jsme předvoj nového života.« Průměrný věk prvních komunistů byl hluboko pod čtyřicet. Tím vášnivější vedli debaty. Přeli se o to, jakou dělat politiku. A ne o prebendy politických živnostníků. Těm nedával šanci ani systém stranických financí. Poslanecké platy byly jeho součástí. Straně z nich zůstával mnohem větší díl než dnes. I proto byla odolná vůči »volebnímu lokálpatriotismu«. Do čela kandidátek stavěla podle kuráže a schopností. Nejeden komunistický poslanec tak byl i z opačného konce republiky.

Dělníci prozíravější než katedrové cvikry

Dneska je dělník tam, kde se »dělá politika«, téměř vyhynulým druhem. Tvářím předválečné KSČ vévodili. Promoci dopřál život jen hrstce z nich. Výjimkou bylo i maturitní vysvědčení. Strana však viděla kapitalismu pod kůži hlouběji, než všechny katedrové cvikry. To proto dokázala včas alarmovat před velkou hospodářskou krizí i nástupem fašismu. Před hrozbou nové světové války i přeludem, že nás zaštítí »sladká Francie a hrdý Albion«. A spoustou dalších hrozeb, jež okolní politickou scénu zaskočily. KSČ proti nim nabízela jasné alternativy. Razila skutečná řešení, a ne »drobečkovou politiku«, jakou se odepsali už staročeši.

Pilíře strany, schopné dosáhnout zásadní změny, definoval už mladý Lenin. Musí být slitinou revoluční teorie, opřené o vědu, a masového hnutí. Předáci KSČ na sobě pracovali mimořádně tvrdě. V marxismu byli doma i ti z »modrých límečků«. Normou byla nadstandardní znalost dějin. Mnozí uměli dva i tři cizí jazyky. Dokázali v nich nejen číst, ale i jednat a vystoupit. Tehdejší tváře KSČ se ideových střetů nestranily. Vyhrávaly je i nad soupeři se zvučnými diplomy. Teorie nebyla »vedlejšákem«, scvrklým na pár vysušených pravd. Rozvíjela se jako základ strategie strany, reagující na změny objektivních podmínek. Dnes chybí jedno i druhé. Tím vážnější to má důsledky. Schází i soustavné politické vzdělávání. Strana jím žila i po osvobození. Záviselo na něm i osobní uplatnění. Jak uvnitř strany, tak jejím jménem navenek.

Předvoj není o feudálních výsadách. Je o »přidané hodnotě«, která s ním přichází. Musí lidem nabízet víc, než co už vědí sami. Posouvat poznání, k němuž je dovede vlastní zkušenost, vždy o kus dál. Masového vlivu dosáhne jen systémová opozice, která to umí. Nesmí chybět na hrotu třídních střetů. Především tam potřebuje poslaneckou imunitu. Mostecká stávka sklízela ovace i daleko za našimi hranicemi. KSČ byla i duší řady jiných masových mobilizací.

Obdivuhodný akční rádius

Šmerala ani Gottwalda či Švermu nezvali do žádných Otázek Václava Moravce. V rozhlase, tehdejším veřejnoprávním médiu, dostali slovo až těsně před Mnichovem. Akční rádius strany byl přesto nepoměrně širší, než její sociální zázemí. Zvládala agenda setting, řečeno dnešní americkou hantýrkou. Umění prorazit s vlastními tématy. Pronikat jimi až k jádru věci. Vynutit si k nim veřejnou diskusi. Namočit do ní i politické soupeře. Vést ji ze zorných úhlů, které je ženou na tenký led.

Děly se věci, znějící dnes jako z jiného světa. Sociální demokracie musela šilhat doleva nepřetržitě. Je to znát i na obou jejích meziválečných programech. Po osvobození zkoušela skórovat i návrhy, radikálnějšími než z dílny KSČ. Naše cíle našly oporu i v řadě vlivných nadstranických struktur – ve vztahu k Sovětskému svazu, španělské občanské válce i jiným vrchovatě »rozdílovým tématům«. S KSČ byly zadobře desítky osobností z extraligy umění, kultury i vědy. Nářky nad »ukradenými tématy« jsou v módě až teď. Myje si jimi ruce bezradnost. Strana, nadaná tahem na branku, svá témata po šuplatech netutlá. Formuluje je jako systémová opozice. Tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná. Skutečně komunistické nabídce krádež nehrozí.

Jen papírovou deklarací nebyly ani internacionální závazky. Hýbaly celou členskou základnou. Nekličkovaly kolem horké kaše. Bránily konkrétní oběti agresí a bezpráví. Většinou ústily i v přímou pomoc. Bily na pranýř dvojí metr »humanistů«, rozvalených u koryt. Dnešní »levice na baterky« by to měla za »extremismus«. Měsíců i let natvrdo schytali komunisté spousty. Za mezinárodní solidaritu i podle jiných paragrafů. Jen moskevský exil před nimi ochránil i skupinu našich poslanců.

Solidarita i vlastenectví, nasazující krk

Tisícům interbrigadistů to už nehrozilo. Španělskou demokracii, vystavenou fašistickému teroru, bránili se zbraní v ruce. Ty, co to přežili a stihli se vrátit před Mnichovem, nechala justice na pokoji. Stejně jako finance, sbírané na pomoc španělské republice i řadou známých osobností (až třeba po spisovatelku Lenku Reinerovou). Solidaritě s oběťmi teroru hrozí represe až teď. Paragrafy o »terorismu« drží ve vazbě duchovního a důstojníka ve výslužbě. Zbraně se přitom ani nedotkli. Angažovali se morálně a finančně. Pomáhali lidem z Donbasu, kteří se vzepřeli krvavému puči. Obětem sadistické agrese, kterou je »trestá« vlastní vláda. Vlastní lidi nechá terorizovat i soldateskou, pyšnou na nacistický rodokmen. Banderu má za národního hrdinu i sama kyjevská kleptokracie. Marše na oslavu haličské divize SS povoluje i v centru metropole. Česká justice stíhá solidaritu proti teroru a hnědému moru. Lze tomu přihlížet mlčky – jménem KSČM?

Na KSČ sršely urážky z »vlastizrady«. Prokázala víc vlastenectví, než všechny okázalé fangličky. V boji za národní osvobození padl každý třetí komunista. Šverma byl jediným předválečným poslancem, který ho zaplatil životem. Ty oběti nevyšly nazmar. KSČ posunula ještě dál strategii, přijatou už II. kongresem Kominterny. Vycházela z Leninových Tezí o národnostní a koloniální otázce. Kdekoli s kapitalismem prohrává i národní zájem, komunisté musí být i duší jeho sebeobrany. Diskreditovat prodejnou kolaboraci. Stavět proti ní celé vlastenecké spektrum. Budovat spojenectví, o jejichž šíři se dřív ani nesnilo. Razit v nich radikální iniciativu, zpřehledňující i třídní zájmy a rozhraní. A právě na hrotu boje za národní osvobození tak budovat i předmostí sociální emancipace.

Za pokrok už proti cizí nadvládě

Především tudy vyhrával pokrok v rozvojovém světě - v Číně, Vietnamu, na Kubě i řadě dalších zemí. Nás ale cizácké »temno« dusilo ještě déle, než bývalé kolonie. Přežití svébytného národa bylo »nesamozřejmé«, řečeno s dobovým bouřlivákem. Trvat to ještě chvíli, hrozil nám úděl Lužických Srbů. První světová válka, dotovaná i krví statisíců Čechů, zahustila pravdu o národní a sociální nesvobodě nadoraz. »Reformní« levice tu šanci zmařila. Masakr druhé světové války ji vrátil v ještě vražednějších konturách. KSČ se jí chopila virtuózně. Brutální lekci Mnichova, okupace a války dovedla až k jejich skutečným prazdrojům. Zpřístupnila ji většinové veřejnosti. Opřela o ni strategii národní a demokratické revoluce, která už na půli cesty neskončí. Získala pro ni živou podporu miliónů. Hrála jí první housle ve většinovém politickém bloku. Dovedla ho až za horizont kapitalismu. Bez jediného výstřelu.

Tady startoval největší emancipační i civilizační průlom našich dějin. Zemi polidštil, tak jako nikdo. S nouzí a existenčním ponížením skoncoval kompletně. Zdravotní péči, vzdělání i kulturu demokratizoval kolosálně. Kvalitu života pozvedl pronikavě i ze spousty jiných hledisek. Kapitalismus přitom porazil na hlavu i svým ekonomickým výkonem. Znásobením hospodářského potenciálu země i masové životní úrovně. Produkcí vysoké přidané hodnoty, inkasované domů, a ne cizím kapitálem. Pozicí suverénního hráče na světových trzích - i očima jiných kritérii, která jsou skutečně směrodatná. V tom všem mu nesahá po kotníky ani kapitalismus na druhý pokus. K HDP z konce 80. let se doškobrtal až počátkem nového století. Po většině kapacit, které mu spadly do klína, se slehla zem. Poúnorová éra rozvinula dál téměř vše, co zdědila. Udržela i předválečnou příčku v globálním ekonomickém žebříčku. Přesto, že do něj mezitím vstoupili »asijští tygři« i blízkovýchodní »naftokracie«. To až teď jsme se ze zhruba 17. místa propadli až do čtvrté desítky.

Mělo to i vady na kráse? Nepochybně. Tím větší pozor si na ně dáme příště. Nejvíc nám dodnes škodí reakce na sadismus »studené války«. Měla být mnohem »asymetričtější«. A nejen ve vojenské sféře. Jsme jediný vlivný ideově-politický proud, který se k vlastním selháním staví čelem. To svědomí nemá žádný z našich rivalů – od liberálů a klerikálů až po »reformní« levici. Miliony nevinných obětí mají na svědomí jen v tomto století. Systémové opozici mindráky nesvědčí. Pohrobci »katastrojky« ji mrzačí. Lidí, hledajících skutečné východisko, slibně přibývá. Chybí jim pravdivé skóre obou systémů. Kdo si s ním neví rady, ať už mlčí. Teď to chce mluvčí, nadané lháře porážet.

Kudy z rekordní krize

Sto let od vzniku strany jsme znovu zpět. Tváří v tvář tomu, co ji přivedlo na svět. Kulisy i kostýmy jsou jiné. Důvody, proč jsme právě komunisty, však ještě pádnější. »Koronakrize« je dál hrotí. Příčiny ekonomické krize jsou však starší i mnohem hlubší. V pasti je »nadvýroba kapitálu« (K. Marx), tunelovaného z cizí práce. Dřív z ní unikal na nové trhy. Chamtivou »globalizací« si ten azyl zrušil. Mezi kapitálem a kupní silou, schopnou ho zhodnotit, zeje rekordní propast. Oligarchie bohatnou hlavně z finanční alchymie. Ta žádné hodnoty netvoří z podstaty. Stále víc bere obloukem i lidské potřeby. A to se dá provozovat jen na čím dál obludnější dluh. Mamutí defraudace veřejných zdrojů, maskovaná »bojem s pandemií«, ho dovádí ad absurdum.

»Vítěz studené války« trumfuje všechny dosavadní bankroty. Má však i monopol i na »řešení« krize. V míře, nevídané už sto let. Demokratické východisko, jež by mu křížilo cestu, se nerýsuje ani v zárodku. To reset znamená přesadit, a ne dobít baterky. Právě přesadit nás chce »Velký reset«. Plíživým, o to však radikálnějším převratem. Dluhovou oprátkou pod krkem většiny lidí, podniků i států. Jejich masivním vyvlastněním. Degradací vlád a parlamentů na ještě bezmocnější satrapy. Proměnou planety v protektorát oligarchické kasty. Parazitní renty z každé práce i podnikání. »Práva« rozhodovat o nás a bez nás i ve všem ostatním.

Hrozí to i většině Ameriky, do níž teče nejvíc světové renty. Státům, mezi něž patříme, však tím spíš. Jsme cizím krmelcem a vazalem. Jsme jím víc než před Mnichovem. A v lecčem i víc, než za pozdní monarchie. »Řešení« krize v cizí režii nás sráží ještě níž. Otřese životy velké většiny. Šok číhá i na spoustu těch, kdo si až dosud lebedili »za vodou«. Nám to nabízí hned dvě nevídané šance. Obnažit celou pravdu o tunelářském převratu – a oslovit většinu jeho poražených. A postavit tah na branku na tom, čím vítězil už v minulosti. S kapitalismem znovu prohrává i náš národní zájem. Právě to tmelí vědomí kolektivní identity, širší a vlivnější než všechny ostatní. Hlavně cizí chomout má na svědomí náš »neudržitelný nerozvoj«, řečeno s osvíceným mozkem vlastenecké pravice. Jen v mnohem suverénnější zemi se dá zlomit i vše, co dusí demokracii a lidská práva. Teprve v ní lze restituovat spravedlnost a pokrok. Tu vazbu nechápe, jen kdo marxismu rozumí jako koza petrželi. Tím rychleji se musí stát páteří naší strategie.

Porazit pátou kolonu

Randálem kolem Vrbětic vrcholí obludný seriál. Boří vztah s jadernou velmocí. Právě s tou, která nám pomohla, tak jako ještě nikdo. Třísní ji povodní prolhaných špinavostí. Doličné předměty nemá. Důkazní břemeno před soudem neunese. Arzenál z Vrbětic končil i v teroristických prackách. V Sýrii, Iráku i na Ukrajině. Kdy se to šeredně nevyplatí, je jen otázkou času. Kolaborace smolí »obrazy nepřítele«. Štvou proti zemi, co teror nesponzoruje, ale poráží. A to už není jen »appeasement« s agresemi, plenícími celé subkontinenty. Tady se klube pokus o nový Mnichov. Průchoďák a zbrojnici »Drang nach Osten« z nás dělá i dnes. Pátá kolona nehuláká »Heim ins Reich«. Prorůstá českou politickou a mediální scénou. Soutěží ve »spojenecké vděčnosti«. Umí to jen ke škodě své země. A stále víc i jejího bezpečí. Porazit Rusko zkouší jen idiot. Hazarduje s jaderným ohňostrojem. Zkrotit Hujery s IQ tykve je prioritou všech priorit. Pro ještě širší spojenectví, než kdy dřív. Čím dál je dovedeme, tím víc to změní celkový poměr sil. Rusofobie je svorníkem celého deliria, pasovaného na státní náboženství. Oč víc ji zbavíme svatozáře, tím rychleji ztratí dech i ostatní mrákoty.

Kulaté výročí vybízí ke gratulaci. Úplně každému, kdo nestáhl chvost. Jubileum je však hlavně poselstvím. Výzvou pohlédnout do zrcadla. Složit pravdivé účty. Nazvat pravým jménem i vše, co dlužíme. Chátrá to ze všeho nejdůležitější. Naše pověst alternativy se vším všudy. Hlavně to musíme napravit a v celé šíři. Ze všeho nejdřív však v dvojím směru. Celou pravdou o příčinách i »řešení« krize – a cestovní mapou demokratického řešení. A programem dekolonizace naší země, jenž ostatní vlastenecké síly znovu předběhne – a právě tím zprůchodní jejich spolupráci směrem, mířícím i k obnově sociální spravedlnosti.

Hlavně o tom teď bude test, jsme-li předvojem nového života i dnes.

Josef SKÁLA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 1.7, celkem 60 hlasů.

Josef SKÁLA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2021-06-01 23:31
Proč se nezaměřit na seniory místo dělníků? No protože revoluční
silou mohou být dělníci, ne senioři. Tvrzení, že v moderní době
prakticky vymizeli dělníci, slýchám skoro od dětství. Ale není to
pravda. Jenom revizionistická "levice" se na dělníky
vykašlala, odehnala je k různým Okamurům, Trumpům, Le Penovým atd. a
místo nich bojuje za masovou imigraci, "svobodnou volbu"
pohlaví a podobné zásadní věci.
Vladimir.novak1
2021-06-01 21:52
Je zřejmé,že v PS za KSČM dělnické kádry neexistují.A nebudou se o
KSČM zajímat ani proletáři.Jo,ještě existují v menším
množství,ale bude to pravý opak bílých límečků v KSČM.A jelikož
tu byla zmínka o seniorech,proč se místo proletářů nezaměřit
právě na ně?Jinak,s.Skála zde jen najstiňuje v kostce historii
KSČ,což nemůžeme považovati za žvanění.Žvanit se může o historii
ODS,asi to nebude moc zábavné čtení.
salekiv
2021-06-01 19:51
Rádoby sofistikované Skálovo žvanění nemůže zakrýt fakt, že KSČM
je armádou bez vojska. Proletáři prostě nejsou. A pokud ano, volí
oligarchu Babiše nebo multimilionáře Okamuru. I proto ve sněmovně za
komunisty není jediný dělník. Všichni poslanci se hrdě pyšní
nějakým titulem. Ve volbách spoléhají hlavně na nostalgické seniory.
Na ostatní skupiny např. mladé rodiče s dětmi dávno rezignovali.
Tahle parta prospěchářů těžko může být předvojem nového života.
Vladimir.novak1
2021-06-01 16:08
Ach jo.Když vídávám dnešní seriály,např.ze Švédska,Vel.Británie
a USA,tak i když mám procestováno dost oblastí v ČR,tak až na
nějaké výjimky,tak celkem u nás oproti jmenovaným zemím,lidé bydlí
slušně.A v těch zemích určitě komunisti nevládnou.Jinak,s.Skála o
socialistických zemích nepíše,věnuje se historii a trochu současnosti
z komunistické kuchyně.Odvádět pozornost od soudobých témat,je
účelové od antikomunistů.K dělníkům.Dělníci sice chodí
volit,nikoli KSČM.Ale vidíme některého z nich na kandidátních
listinách různých stran?A to platí i pro KSČM.Zkrátka,strana je
stranou bílých límečků a dělník se tam objeví ojediněle.
S.Morozov
2021-06-01 16:02
Pokračování:Když budem pokračovat dále zjistíme,K.Marx: V letech
1844 až 1948 si Marx žil velmi dobře, v Paříži utrácel
šestinásobek tehdejšího průměrného platu. Roku 1844 na něj
přátelé z Německa vybrali 1000 tolarů, což odpovídalo např.
tříletému příjmu slezského tkalce. Krátce poté obdržel Marx
ještě 800 tolarů a roční plat 1800 tolarů za práci na novinách
Vorwärts. Dále dostal 4000 franku od „Kolínského kruhu“, který
financoval krátkou existenci novin Rheinische Zeitung. V prosinci 1844 mu
bylo vyplaceno 1000 franků za vydání Svaté rodiny, v březnu 1848
zdědil po otci 6000 franků. Z těchto peněz měl údajně věnovat 5000
franků na zakoupení zbraní pro belgické pracující, o čemž se však
nedochoval žádný doklad. Engels mu také přenechal honorář za svou
knihu Podmínky pracující třídy. Finanční potíže začal Marx mít
až po roce 1848.Marx se stal také na čas placeným informátorem
rakouské policie. V.I.Lenin: On sám přitom vyrostl v poměrech, které
byly vzdálené obrazu proletariátu, jehož jménem burcoval k povstání
milionů lidí. Narodil se do dobře zaopatřené rodiny vrchního
školního inspektora.Během vyhnanství jej živila matka ze svého
hospodářství. Mimochodem, jak upozornil před časem sám Vladimir
Putin, jeho děda z otcovy strany pracoval jako kuchař jak pro Lenina, tak
pro Stalina na jednom z jeho sídel u Moskvy. Ani tak ale nešetřil
kritikou slavného revolucionáře: „Vždyť co udělali? Svázali
budoucnost země se svojí vlastní stranou. Když se začala rozpadat
strana, hned po ní se začala rozpadat země. Byla to absolutní,
kardinální, fundamentální chyba.“ Takže vidíte všichni byli
daleko vzdálení dělnické třídě nikdo z nich nikdy manuálně
nepracoval. .Co dal bolševismus světu,národům a člověku?Světu
vzpoury,zmatky,násilné revoluce,občanské války,teror.
S.Morozov
2021-06-01 15:57
Dále píšete opět cituji:...Tvářím předválečné KSČ vévodili
dělníci.A tak se ptám,jaký byl dělník K.Gottwald:V letech 1915 až
1918 bojoval jako věrný voják císaře pána na frontách první
světové války. v letech 1918 až 1920 sloužil v armádě nově
vzniklého Československa a po propuštění do civilu se krátce živil
jako truhlářský dělník v továrně Tusculum v Rousínově, V letech
1921 až 1926 působil coby komunistický funkcionář na Slovensku, kde
redigoval Pravdu chudoby a Hlas ľudu. Angažoval se rovněž v
revolučním tělocvičném hnutí a řídil jeho časopis Spartakus. Od
roku 1925 byl členem ústředního výboru a politbyra ÚV KSČ a do konce
života už jako dělník nepracoval. B.Šmeral pocházel z rodiny
učitele třebíčské měšťanské školy Jana Šmerala a jeho manželky
Růženy. Absolvoval gymnázium v Třebíči a v letech 1898–1904
vystudoval práva na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v
Praze, kde byl 27. září 1904 promován doktorem práv. V parlamentních
volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním
shromáždění za sociální demokracii, později přešel do KSČ. V
parlamentních volbách v roce 1935 získal senátorské křeslo v
Národním shromáždění J.Šverma: V Praze nejprve úspěšně
složenou maturitou zakončil studium na reálném gymnáziu. Poté začal
studovat právo na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tato
studia ovšem těsně před závěrečnými zkouškami a promocí v roce
1924 nedokončil. Ve svých třiadvaceti letech se dal na výzvu
tehdejšího vysokého funkcionáře KSČ B. Jílka k dispozici našemu
dělnickému a komunistickému hnutí. V roce 1926 byl vyslán na studia do
mezinárodní leninské školy v Moskvě, kde studoval do roku 1928.V roce
1929 se na 5. sjezdu KSČ stává členem stranického vedení.
S.Morozov
2021-06-01 14:44
Soudruh Skála píše píše cituji:..... Dneska je dělník tam, kde se
»dělá politika«, téměř vyhynulým druhem.A tak se Vás s.Skálo
ptám,co Vaši soukmenovci s Číny, kde jsou u moci komunisté,a tato
země má jako ekonomický model ten nejtvrdší kapitalismus na téhle
planetě. Severní Korea, kde vládne komunistický král Kim Čong,který
je miliardář, vládne lidu, který pod vedením komunistické strany
zažil už několik hladomorů. Stalin nechal za své vlády povraždit 20
milionů lidí, kteří nebyli podnikatelé ani zlí továrníci, ale byli
to obyčejní chudí rolníci a dělníci. Paradoxně při budovaní
beztřídní společnosti v KLDR vybudovali systém, kde domáci strádají
a bohatí citinci si užívajú luxusu a kvality. Vrcholní
představitelé,nestrádají to ne? To je stejné všude kde vládne
podobný režim, lid může chcípat,ale soudruzi na hoře se mají
dobře. Tak se Vás ptám proč v daných zemích nehájite dělníky a
vládnoucí soudruhy.Jak j e znovu vidět ve lhaních a demagogiích jste
Vy komunisti přebornící.
Vladimir.novak1
2021-06-01 14:31
Zajímavé čtení,poněkud jinak podaná historie KSČ.Zajímavé,že u
autora tentokrát neuváděn žádný titul,ačkoliv jej pravděpodobně
mít bude.Zajímavá i tato pasáž:"Průměrný věk prvních
komunistů byl hluboko pod čtyřicet. Tím vášnivější vedli debaty.
Přeli se o to, jakou dělat politiku. A ne o prebendy politických
živnostníků. Těm nedával šanci ani systém stranických
financí."
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama