Reklama

Sbratření v Holanech

Stanislav Grospič, poslanec a lídr kandidátky KSČM do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji, se v pátek 27. srpna zúčastnil pietního aktu a besedy v Holanech při příležitosti výročí sbratření českých a německých dělníků 28. srpna 1938. Jeho vystoupení zveřejňujeme v plném znění.

Městys Holany. Místo je to vpravdě památné pro novodobou historii Československé republiky 20. století, vypráví nám o jedné z variant soužití českého a německého národa v jednom státě. Státě, který přes svůj kapitalistický charakter od počátku svého vzniku, a tím i obnovené české státnosti, vzbudil v řadách velké části svých občanů bez rozdílu jejich národnosti velké sociální naděje. Přinášeli je ti, kteří přežili peklo první světové války a vraceli se z fronty italské a zejména východní ruské plni zpráv o sovětské revoluci, Dekretu o míru, Dekretu o půdě, sociální spravedlnosti. Přinášela je i nemalá část vracejících se legionářů, kteří prostě nechtěli bojovat proti bolševikům za cizí zájmy a už vůbec ne za místní bělogvardějské skupiny. Širá Rus vždy byla přítel, a nikoliv naopak. Mnoha zemím v Evropě v nejtěžších chvílích pomohla, ale vždy sklízela spíš nevděk až válečné výpady. Ale to jsou mnohem širší kapitoly dějin.

Historie soužití Čechů a Němců na území dnešní České republiky má hluboké kořeny sahající až do 13. století.

Nejdramatičtější okamžiky tohoto soužití se však začaly odehrávat ve třicátých letech 20. století, kdy se v lednu 1933 stal německým kancléřem Adolf Hitler. O pět let později, na podzim 1938, následovala mnichovská konference. Po ní obsazení československého pohraničí a následně rozbití Československé republiky. Vznik Slovenského štátu a protektorátu Čechy a Morava. Následovalo jedno z nejtemnějších a nejhrůznějších období našich dějin. Šest krvavých let si vyžádalo na 360 tisíc lidských životů.

Dva rozdílní protagonisté

Mohli bychom říci, že příběh, který vyústil v rozbití Československé republiky zradou západních mocností Anglie a Francie, za asistence Itálie už v podobě vazala nacistického Německa, měl svým způsobem své dva protagonisty.

Byli jimi dva muži – Rudolf Lodgman von Auen a Karel Kreibich. Jeden, ten první, pocházel z bohaté šlechtické rodiny. Ten druhý pocházel z chudých poměrů. Oba přitom stáli na opačných stranách politického a sociálního smýšlení.

Přestože Rudolf Londgman stál nakonec u zrodu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, zatímco Karel Kreibich byl jedním ze zakladatelů Komunistické strany Československa, měli v roce 1918 něco »společného«. Oba se stali protagonisty jedné u nás dnes velice často zapomínané války.

Zatímco 28. října a dny následující roku 1918 většina občanů nadšeně vítala vyhlášení Československé republiky, kronikář, archivář a historik Vladislav Jindra popsal, co se naopak dělo například nedaleko od Holan v Novém Boru. Hned následující den 29. října 1918 vydávají němečtí poslanci, cítící se zaskočeni, prohlášení, že odmítají další soužití s Čechy, a vyhlašují vznik vlastní provincie Deutschböhmen se sídelním městem Libercem. Obdobně se dělo na severní Moravě a ve Slezsku a rozsah takto zasažených oblastí dosahoval až 26 tisíc kilometrů čtverečních. T. G. Masaryk se vrátil do Československa 21. prosince 1918 a nelze mu upřít snahu urovnat konflikt vyvolaný Němci s Čechy. Nicméně ještě slabé formující se vojsko Československé republiky spolu s četnictvem muselo zasáhnout a udržet celistvost státu. Nebylo to vždy jednoduché a neobešlo se to bez obětí na obou stranách.

Proč o tom hovořím – dělnický Cvikov, v jehož čele stál Karel Kreibich a který patřil k nejrozsáhlejší německé provincii Deutschböhmen, kapituloval poslední. Pak se osudy obou mužů zásadně rozcházejí. Ostatně rozcházelo se i jejich pojetí charakteru odtržených německých provincií. Vyjadřovali onu touhu po sociální spravedlnosti, jíž byla při svém vzniku první Československá republika těhotná. Karel Kreibich měl zcela jiné sociální cítění a představu než Rudolf Lodgman von Auen.

Tolik jsem chtěl říci k předehře dramatu, jenž se v třicátých létech v Československu po nástupu Adolfa Hitlera a nacismu v Německu začal odehrávat.

Živná půda pro radikalizaci

V době, kdy lord Runciman opět jednal s Konrádem Henleinem, se 28. srpna 1938 u České Lípy, zde v obci Holany, sešlo několik desítek tisíc Němců a Čechů, dnes podle zkreslené propagandy kolem 20 tisíc, podle záznamů poválečných okolo 30 tisíc lidí a podle některých pamětníků až 40 tisíc antifašistů, připravených nahlas vyjádřit své přesvědčení a odhodlání, postavit se třeba i se zbraní v ruce proti Hitlerovi.

Jaký paradox. Tisíce lidí dvou národností svorně vyjadřují své přesvědčení a odhodlání a zatím stařičký lord Runciman poslouchá naléhání Henleina, aby československá vláda na důrazné doporučení Velké Británie vzala za základ sudetoněmecké otázky takzvaný autonomistický program.

Jak stojí na dochovaném plakátu, zde v Holanech měl být položen základní kámen budoucí dětské ozdravovny. Organizátorem celé akce bylo družstvo Včela.

Není třeba příliš vysvětlovat, jak těžký byl život dělníků, jejich chudých dělnických rodin v Rakousku-Uhersku, a tehdejší sociální demokracie hledala nejrůznější cesty, jak životní podmínky těchto rodin zlepšit. Jedním z opatření bylo umožnit nákup co nejlevnějších potravin a nezbytných domácích potřeb. Za tím účelem bylo založeno v roce 1905 i družstvo Včela a téměř současně došlo v českém pohraničí ke vzniku proletářského spotřebního družstva Vorwärst pro rodiny německé národnosti. Obě družstva se stávají významnou pomocí pro nejchudší rodiny dělníků a spolupracují spolu.

A jestliže jsem zde hovořil o těžkých sociálních podmínkách a zároveň nadějích první Československé republiky, bylo zejména pohraničí po celou dobu její existence jimi poznamenáno. Pro příklad: mzda se vyplácela týdně, někdy v záloze a běžně v maximální výši 10 Kč prvorepublikové měny. Kdo dosahoval mzdy vyšší, třeba až 50 Kč, byl považován za relativně zajištěného člověka tzv. dělnické aristokracie. To poskytlo živnou půdu pro levicovou radikalizaci a založení Německé komunistické strany v Československu právě v Liberci, ale rovněž později i pro krajně pravicovou fašistickou nacionální radikalizaci Henleinova hnutí. Československá republika se k svému pohraničí chovala macešsky, investiční záměry spíše směřovaly do průmyslových center a na Moravu, a velice omezeně a rovněž nedostatečně na Zakarpatskou Rus do Užhorodu.

Masová účast manifestantů

Vraťme se ale k Holanům. Dne 28. srpna 1938, jak se organizátoři dohodli, se měly akce v Holanech stát mohutnou manifestací českých a německých odpůrců nacismu, a to bez ohledu na vyznání či politické přesvědčení. To se zcela zdařilo. Na pozvánce proto stálo, a zde si dovolím citovat: »Masovou účastí potvrdí český a německý národ svou touhu po bratrském soužití obou národů a pevnou vůli obhájit demokracii, svobodu všech národů, právě tak jako republiky.« Konec citace.

Organizátoři zajistili tři zvláštní vlaky pro účastníky akce, ti se sjeli z Prahy, Kladna, Slaného i od Mladé Boleslavi, němečtí družstevníci přijeli zvláštním vlakem z Liberce, ale i Kamenického Šenova, Varnsdorfu, přišli legionáři, Sokolové, řada příslušníků jiných politických stran, nejen sociální demokracie a komunistů.

Hlavní řečník, sociální demokrat a zakladatel komunistické strany Bohumír Šmeral řekl, cituji: »Když to bude nutné, za šest hodin budeme na hřebenech těchto krásných pohoří a zamkneme hranici na pevný zámek… Semknuti, odhodláni, jednotní, slibujeme: Bude učiněno vše, co je nutno učinit v zájmu nezávislosti republiky, v zájmu svobody českého a německého lidu v Československu, v dějinném zájmu celého velkého německého národa. Přes naše těla, přes hřebeny našich hor – fašistický útočník neprojde!« Konec citace.

Jak už jsem uvedl, zde v Holanech se sešlo na dvacet, podle některých odhadů třicet tisíc antifašistů. Šlo o nejmasovější projev odporu a odhodlání bránit republiku proti nacismu.

Zatím bez ohledu na to lord Runciman dál jednal s Konrádem Henleinem. Dne 13. září 1938 po Hitlerově nenávistném vystoupení začala otevřená ozbrojená vzpoura v Chebu a šířila se celým pohraničím.

Anglie, Francie, Německo se svým satelitem Itálií začaly znovu diktovat stále tvrdší podmínky. Jen Sovětský svaz stál na straně československé vlády.

Memento pro budoucnost

Lidé dokáží vyjádřit nezměrnou sílu a odhodlání. Nebezpečí fašismu, vysoce promyšlená snaha Evropského parlamentu vyvinit nacistické Německo z rozpoutání dosud nejhroznější války lidstva a přenést odpovědnost na jejího vítěze Sovětský svaz, protiruská hysterie, a i události končícího jednoho dějství dvacetiletého válečného konfliktu ve vzdáleném Afghánistánu, to vše nás varuje, že minulost se může opakovat. Nezapomeňme, že fašismus je velice plíživé, nebezpečné zlo, mající mnoho forem projevů. O to více si žádá od nás občanů ostražitosti.

To, co dokázali bez ohledu na svou národnost prostí chudí dělníci zde v Holanech 28. srpna 1938, musí zůstat mementem odhodlání a nikdy nesmí být zapomenuto.

Porovnejme si roky 1938 a 1939 se vstupem České republiky do NATO a okamžitou účastí na bombardování bratrských Srbů a jejich hlavního města Bělehradu. Záměrně rozpoutaná protiruská hysterie v naší zemi. Tragikomický a zároveň smutný odchod amerických vojáků a jejich vazalů včetně České republiky z Afghánistánu. Přesně to se teď děje. Kábul padl. Všichni utíkají v panice na letiště.

Holany jsou mementem pro náš i německý národ, že lze žít v míru bez vměšování druhých zemí. Náš národ, antifašisté bez rozdílu vyznání a politické příslušnosti nezapomenou a KSČM bude usilovat o vytvoření jednotné protifašistické mírové fronty.

Na závěr bych chtěl OV KSČM Česká Lípa poděkovat za pozvání na tento pietní akt.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.3, celkem 13 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


stanley58
2021-09-13 21:32
V dnesni dobe nic nerikajici
fronda
2021-09-11 00:16
Skvělé
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama