Reklama
Varšavské pokleknutí Willyho Brandta. FOTO – socialeurope.eu

Dvě Španělska, dvě Německa, dva světy

Úsloví »Dvě Španělska« (dos Espaňas) poprvé použil Antonio Machado, známý básník Generace 98. V dalším běhu 20. století se toto úsloví stalo okřídleným, neboť perfektně vystihovalo rozdělení země do dvou nesmiřitelných táborů.

Na jedné straně stálo pokrokové republikánské zřízení, sociální spravedlnost, sekularismus a otevřenost světu, na straně druhé pak autoritářství, přežilá monarchie, bigotnost, klerikalismus a pohádkové bohatství pro pár vyvolených, vykoupené nezměrnou bídou a zaostalostí zbytku země.

Závěrečný účet nevyhnutelného konfliktu zněl na tři roky občanské války, závislost na nacistech, statisíce mrtvých, miliony emigrantů a desetiletí izolace rozvrácené země.

Hlubší rovinu tohoto konfliktu zachytil ve své novele »Pět hodin s Máriem« španělský spisovatel Miguel Delibes (přeloženo do češtiny). Dílko z roku 1966 je mistrovským kouskem v obcházení frankistické cenzury. Autor zde použil strategii »nespolehlivého vypravěče«, při kterém je ponecháno na bystrém čtenáři, aby mezi řádky pochopil omezenost myšlení a rozpory ve výpovědích postavy, která mu příběh sděluje. Jak žádá stará španělská tradice, bdí čerstvá vdova Carmen nad rakví svého zesnulého muže Mária a v duchu s ním vede jakýsi rozhovor na rozloučenou. Výčitky, že se po celý život nezmohli na Seat 600 (tehdejší symbol středostavovské hojnosti), se vracejí skoro stejně často, jako na růženci Otčenáše, a čtenáři se postupně odkrývá nesmiřitelný konflikt dvou životních perspektiv: Omezeného a sobeckého maloměšťáctví (občas až fašizujícího) ve stylu »co tě nepálí, nehas« a »můj dům, můj hrad« a všelidskému bratrství otevřeného, po spravedlnosti dychtícího humanismu. »Taky jsi mohl trochu slevit ze svých protivných zásad, Mário, a vyleštit pár klik mocným…«

Nedávno jsem si uvědomil (a pomohly mi k tomu nedávné sloupky otištěné v Haló novinách na straně publicistiky), že podobně existují i »dvě Německa«. Po 70 letech demokracie ne v tak drsné podobě, jako výše, ale pořád tu jsou a dávají o sobě vědět. Na jedné straně spolkový kancléř Willy Brandt spontánně pokleká (7. 12. 1970) u památníku varšavského ghetta a spolkový prezident navštěvuje kryptu katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (docela nedávno), na straně druhé Erika Steinbachová hlasuje proti uznání současné hranice s Polskem (ještě 1993) a Bernd Posselt zpochybňuje základy poválečného uspořádání Evropy (vlastně dodnes).

Steinmeier i s rodinkou

Diagnóza toho druhého Německa je nabíledni. Nostalgie kdysi panského národa za nadvládou nad »východními markami«. K oběma Německům dodám vzápětí i osobní zážitky.

Na jaře 2010 jsem se účastnil vzpomínky na osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl v letech 1939-1940 vězněn můj táta, hlávkař (jeden ze studentů Hlávkovy koleje v Praze, který byl po německé razii 17. listopadu 1939 odvlečen do koncentračního tábora - pozn. red.). Jeden den jsem měl v Berlíně pro sebe, i vypravil jsem se do čtvrti Rixdorf, kde kdysi nalezla útočiště jedna skupina pobělohorských exulantů. V místním (kdysi českém) evangelickém kostele zrovna pěkně kázali, a tak jsem zůstal až do konce bohoslužby. U evangelíků je zvykem posedět po bohoslužbě chvíli na faře a pozvání na skleničku červeného se nedá dobře odmítnout. Uvnitř jsem si málem sedl na zadek – F. W. Steinmeier i s rodinkou, tehdy ještě jako ministr zahraničí kabinetu Merkelové. Kurátor říkal, že tam chodí docela často. Ale ano. Takoví politici se mohou procházet po městě (prakticky) bez ochranky.

Po posseltovsku? Velký kulový!

Nedlouho předtím nebo potom jsem se v předjaří připletl na setkání Svatojakubské společnosti ve Fransku v Ellwangenu. Součástí akce byla i vernisáž obrazů malíře-kněze Siegfrieda Ködera a autorsky komentovaná prohlídka některých jeho děl v okolních kostelích. Takto jsem se dozvěděl, že modelem jednoho z poutníků na jisté fresce byl skutečný politik CDU/CSU. Byl jedním z prvních, kdo se v 70. letech na pouť do Santiaga po obnovené trase vydali, a nastojte, uložil si to sám, jako pokání. Jako pokání za to, že se mu nepodařilo zhatit volbu Willyho Brandta spolkovým kancléřem (ano, toho, co poklekl…). Většina byla tehdy ve Spolkovém sněmu hodně těsná, i v SPD bylo pár římských katolíků, na které byla šance zatlačit… Ano. Čtete dobře. On se kál, že se mu nepodařilo zmařit či oddálit usmíření Německa s jeho bývalými středoevropskými oběťmi. A s takovými my se máme »usmiřovat« po »posseltovsku«? Velký kulový!

Zatím jsem se držel Španělska a Německa, tedy zemí, o kterých toho dost vím. Není ovšem nijak těžké najít podobný zásadní »tektonický zlom« i jinde. Bystrý čtenář si jistě vzpomene na reakce některých našich taky-intelektuálů a bohužel-taky-veřejných činitelů na obě vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách. »Rudá a hnědá prasata…«, »vlastizrádci…«, »podřezat…« a nebude problém nalézt plejádu dalších podobných příkladů. Prostě všichni ti, kteří jsou všemi deseti pro demokracii – dokud jim nikdo nesáhne na moc, zisky, či na vlastní ego. Ale pokud sáhne, tak jsou schopni tleskat i Pinochetovi a jeho hrdlořezům. Někdy je zlom umněji zaretušován, jindy čouhá jako sláma z bot, najdeme ho ale nakonec bezpečně, pokud jen pečlivě sledujeme cestu peněz a nitky skutečné moci.

Mnozí si to, pohříchu, uvědomili mnohem dříve než já. Víte, soudruzi, mám trochu jinou anamnézu než většina z vás. Jsem spíš přes Tolstého, Gándhího či De los Ríos než přes »tvrdý« marxismus a třídní boj. Slepý ale nejsem a v jistém smyslu jsou opravdu dva světy, které se těžko kdy domluví. Svět Carmen a svět Máriův. Svět, který je na řetěze peněz, a svět, ve kterém jsou peníze na řetěze zásad.

Ludvík DIVIŠ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.2, celkem 13 hlasů.

Ludvík DIVIŠ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2021-10-18 21:43
Tím "lepším Německem" byla samozřejmě NDR. I v západním
Německu žila spousta slušných lidí (Brandtovo gesto je tím
úctyhodnější, že on sám byl také antifašista), ale bonnský režim
byl založen na Adenauerově tvrzení, že "sebeobviňování už bylo
dost". Proto vyhrál volby, levicoví lídři, pokud vůbec přežili
koncentráky, tam tu vinu pořád viděli. A to se voličům nelíbilo. A
pak už se to s tím režimem táhlo až do dneška. --- Jinak, Gándhí
třídní boj samozřejmě také vedl.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama