Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Ilustrace znázorňující Havlíčkovo zatýkání. FOTO - muzeumhb.cz

Dvě stě let je straší

Je tomu 200 let, co se 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi narodil v rodině kupce Matěje Havlíčka a jeho ženy Josefiny syn Karel, dnes známý pod jménem Karel Havlíček Borovský. Jeho krátký život byl plný boje za právo a pravdu. Lze se o tom přesvědčit v jeho životopisech, které jsou běžně k dispozici. Jeho jméno nás doprovázelo po celá školní léta a vlastně i poté, v dobách naší dospělosti.

Byl novinářem, poslancem, účastníkem Kroměřížského sněmu, členem českého Národního výboru, vydavatelem, bojovníkem za svobodu, rovnost, vězněm i vyhnancem v Brixenu, kam ho poslal samotný císař, člověkem milovaným i mocí nenáviděným, aby nakonec jeho národního pohřbu se účastnily nejpřednější osobnosti tehdejšího českého národního života v čele s Palackým a Boženou Němcovou. Nebojme se ho nazvat »zakladatelem české žurnalistiky«, i když ani na jeho básnické dílo a na politický vliv v tehdejší společnosti bychom neměli zapomenout.

Zastavme se u některých momentů z jeho života, kterých si ceníme dodnes…

Pražské noviny

V roce 1945 jako přispěvatel českých Pražských novin napsal velmi ostrou kritiku Tylova románu Poslední Čech. Šlo mj. o zamyšlení, pokud jde o češství, nad vztahem generací a zromantizování tehdejšího života šlechty. Na Tylovi mu vadilo i to, že téma češství pokládal za jediné důležité v české literatuře. Poslední Čech však u čtenářů propadl, Havlíčkova kritika se svými argumenty přetrvala.

Brzy poté se na doporučení Františka Palackého stal Havlíček odpovědným redaktorem Pražských novin a jejich satirické přílohy Česká včela.

»Hbitý, pilný, smyslem pro časovost nadaný, věčně nespokojený a útočný tento mladík byl ideálním žurnalistou pro léta 1946 až 1947. Měl neustále co navrhovat, oč se starat, co kárat, čemu se smát, a jak pozitivním obsahem časopisu, tak i kritickou, polemickou a žertovnou jeho částí míchal českými vodami, probouzel nové duševní potřeby a hleděl je zároveň ukájet.« (E. Chalupný: Karel Havlíček v edici Zlatoroh, 1911).

Připomeňme, že právě tehdy navštívil hrob Karla Hynka Máchy v Litoměřicích a zhrozil se jeho stavu. Na základě toho prosadil vytvoření náhrobku, jenž v květnu roku 1939 se s ostatky básníka také přesunul do Prahy na Vyšehrad.

Pamětní deska na domě v Kutné Hoře, v níž se nacházela tiskárna redakce Slovanu za časů Karla Havlíčka Borovského. Dnes zde sídlí policie (snímek z roku 2014). FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ

Národní noviny

Rok 1948 skoro celé Evropě přinesl nové klima. Týkalo se i Rakouska. Havlíček tehdy pochopil, že nová doba, v níž věřil, že přichází, chce jiné přístupy. Proto odešel z Pražských novin a za přispění šlechtice Vojtěcha Deyma založil deník Národní noviny. Ihned v prvním čísle byly zveřejněny Zásady Národních novin, což mělo být Havlíčkovo krédo:

»1. Blaho a sláva národu českoslovanského jest nejhlavnější účel…

2. Rovnosti mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů považovali, neboť jest Čechů tři čtvrtiny a Němců jedna čtvrtina…

3. Kdokoli se spojení Moravy a Čech protiví, toho za zrádce národa považujeme…

4. Žádným způsobem nechceme být provincií rakouskou: nýbrž koruna Česká požívati musí úplné samostatnosti…

5. Ostatně se samo sebou rozumí, že držíme a držet budeme stranu demokratů…

6. Všech stavů si vážíme, pokud jiným neškodí a nepřekážejí…

7. Co se týče náboženství, ctíme každé upřímné a svědomité přesvědčení…

8. Budeme vždy směřovati k tomu, aby vláda obětovala na školy a na vzdělání nejméně desetkrát tolik, co posud na vojsko…

9. Stran úřednictva jsme přesvědčeni, že časem svým na třetinu zmenšeno býti může…

10. Co se zřízení zemského týče, přejeme si jednu komoru… (Citováno podle Politických zásad Karla Havlíčka Borovského, vydal J. Otto v roce 1898).

Byl tedy rok 1848. Karel Havlíček se plně zapojil do dění. Ještě na jaře však věřil, že »konstituce císařem přislíbená bude národům opravdu dána. Věřil v dané císařské slovo tak pevně, že nejen ve svých novinách, ale i na kroměřížském sněmu, kam byl voličstvem hned v šesti okresech poslancem zvolen, zastával se práv panovníkových…« (Adolf Kunte: Karel Havlíček Borovský v edici České postavy 1940).

Brzy však měl prohlédnout. Víra v to, že císař splní touhy lidí, rychle vyprchávala. Za »účast« v pražském povstání byl vzat dokonce do vazby, ač byl odpůrcem revolučních přístupů, a propuštěn jen proto, že měl poslaneckou imunitu. Pak už to všechno šlo ráz na ráz. Císaře Ferdinanda vystřídal František Josef, do čela vlády se dostal protikonstituční kníže Felix Schwarzenberg, sněm byl rozprášen a odpůrci nové moci pozatýkáni, pokud ovšem neuprchli včas do zahraničí. Mezi těmi Havlíček nebyl. To už ovšem nebyl ani poslancem. Výsledkem onoho osmačtyřicátého bylo vlastně jen zrušení roboty.

Připomeňme, že v době svého poslaneckého období to byl právě on, kdo navrhl přejmenovat Koňský a Dobytčí trh v Praze na Václavské a Karlovo náměstí. Tehdy se pokusil také prosadit zřízení první české průmyslové školy, ale nadějný nápad zničil nástup Bachova absolutismu za premiérství zmíněného knížete Schwarzenberga.

Slovan

Když po dvojnásobném zastavení Národní noviny přestaly vycházet, Havlíček nerezignoval. Jen se přesunul do jiného místa, kde přece jen ještě určitý čas se mohlo dýchat volněji – do Kutné Hory. A tady začal vydávat časopis Slovan. Perzekuce však pokračovala. Napřed zákaz jeho šíření v některých místech, pak zákaz Havlíčkových cest do Prahy, a nakonec postavení před soud za údajně »podvratný« článek na téma »Proč jsem občan«… souběžně s neustálým policejním šikanováním celé rodiny, domovními prohlídkami apod.

»…vláda, která mě nyní obžalovala, brzy bude sedět na stolici obžalovaného, na které nyní já stojím a přál bych jí jen, aby na ní mohla sedět s tak čistým svědomím, jako já« (J. K. Javor: Havlíček před porotou pražskou dne 13. dubna 1849, Praha 1878).

Soudy pro vládu dopadly však špatně. Havlíček byl osvobozen. A Slovan? Ten musel skončit. A vládní moc? Ministr vnitra navrhl císaři Františku Josefovi I. deportaci bez soudního rozhodnutí. Doporučil Salzburg. Císař však spokojen nebyl. Škrtl jméno Mozartova města a osobně napsal název podalpského letoviska, kam měli Havlíčka odvézt.

Brixen

Bylo 16. prosince 1851, přesně 24 dny po vynesení osvobozovacího rozsudku i druhým, tentokráte kutnohorským soudem. Tehdy… ale nechme vyprávět o tom přímého účastníka:

»Vniknutí do domu (bylo to asi ve tři ráno – pozn. aut.) a do pokoje Karla Havlíčka zařídili jsme tak, že jsem již stál u postele Havlíčkovy, když se probudil. Oznámil jsem Karlu Havlíčkovi, co mi uloženo. Ten vstal mezitím z postele, oblékl spací plášť a postavil se se zkříženýma rukama a temným pohledem… k fortepianu a poněkud podrážděným tónem ‚Přečtěte mi rozkaz!‘… žádal, aby mu bylo nařízení znovu opakováno. Tu mu bylo připomenuto, že se během dvou hodin pojede pryč a že by se tudíž měl shledati a zabaliti nutné cestovní potřeby…

Jeho choť prosila ho, aby se neodvažoval pokusu o útěk, poněvadž jsem poznamenal, že při jakékoli demonstraci a při nejmenším pokusu o útěk jeho osobu podle rozkazu zajistím. Nato zabalil Havlíček svoje efekty. Jeho choť, matka a švagrová, jakož i jeho bratr se chovali při tom velmi rezignovaně a v jejich počínání a jejich slovech vůči mně byla patrná pouze podrážděnost…« (z policejní relace c. k. vrchního komisaře Dedery ze 4. ledna 1852 – Miloslav Novotný: Život s pochodní v ruce, 1946).

Cesta uběhla přes několik technických problémů s vozem a nebezpečnou havárií nad Weidringem dobře. Dedera měl příkaz nejen dopravit ho do Brixenu, ale i zabezpečit všechna jeho přání. Dokonce v Salzburgu, kde se zastavili, je po městě provázel sám místní policejní ředitel a ukazoval pamětihodnosti.

»Včera jsem byl přivezen od policie do tohoto tichého údolíčka alpejského. Jak pochopitelně sám si pomysliti ráčíte, nedal jsem sám se své strany ani nejmenší záminky neb příčiny k takovému nakládání se mnou, od té doby, co jsem Slovana vydávati přestal, choval jsem se politicky tiše, a v Německém Brodě měl jsem úmysl tuto zimu ve vší tichosti seděti mezi knihami a těšil jsem se skutečně po tak nepokojných rocích na nějakou dobu tichého studování. Ale jinak bylo psáno v knihách osudu čili raději libovlády Vídeňské…« (z dopisu Františku Palackému – viz M. Pokorný: Život s pochodní v ruce).

V Brixenu, i když se mu tady nedařilo špatně, protože vláda mu přidělila slušnou apanáž, se cítil nedobře. Určitý čas s ním jeho vyhnanství sdílela i žena s malou dcerou, ale spojení s vlastí, tedy necenzurované spojení, a nemožnost publikovat své názory Karlu Havlíčkovi chyběly.

»… jediným spojením Havlíčkovým s domovem byla korespondence s příbuznými a přáteli. Obě strany si však těžko mohly otevřeně a upřímně psát, když věděly, že jejich listovní styk je pečlivě evidován policií a úřady…« Tak nám situaci vystihl Josef Kočí (Návrat Karla Havlíčka z Brixenu).

Teprve 25. dubna 1855 byl Karlu Havlíčkovi povolen návrat domů. Nikoli však do Prahy, ale do Německého Brodu. Teprve tady se dozvěděl, že jeho žena, jež se do Čech předčasně vrátila, podlehla tuberkulóze. A po roce stejné nemoci podlehl i Karel Havlíček, jemuž dnes připisujeme i druhé jméno – Borovský.

Stálo by za to se zmínit i o dalších Havlíčkových dílech – o Obrazech z Rus (zde byl ve čtyřicátých letech krátce vychovatelem), Epištolách kutnohorských, Duchu Národních novin či o jeho Tyrolských elegiích. Nebo o jeho pichlavých aforismech. Možná na závěr se právě ty hodí:

Nehřeš ústy ani sluchem, blahoslaveni jsou chudí duchem.

Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti.

Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.

Co jsou římsy v kloboučnickém krámu, to jsou hlavy pražských mladých pánů.

V hlavě slámu, v srdci kámen, dejž nám, Bože! – »Staň se! Amen!«

Co říkáte? Nejsou ještě dnes tyto aforismy k poučení?

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 46 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama