Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 

Norimberská odplata sjednoceného lidstva (I)

Jaký byl československý přínos k potrestání nacistických válečných zločinců? Dne 16. října 1946, tedy před 75 lety, byli němečtí nacističtí zločinci popraveni.

Úvodem je nutno předeslat, že současné »normativní ideály« o principech mezinárodního práva byly vyjádřeny již filozofy a právníky, počínaje dobami starověkého Řecka a starověkého Říma. V 17. století nizozemský právník Hugo Grotius ve své knize O právu války a míru shromažďoval a studoval různé válečné zákony a zvyklosti a tím se stal jedním z prvních, kdo zformuloval systém zásad zaměřených na regulaci ozbrojených konfliktů. Dle vzoru Thúkidida, který sepsal Dějiny peloponéské války, tak »otec mezinárodního práva« Grotius šel stejnou cestou. Hugo de Groot byl holandský právník, představitel školy přirozeného práva a navíc také filozof, křesťanský apologeta, dramatik, básník a jeden z prvních představitelů politické geografie. Grotius v roce 1625 čerpal ve velké míře ze zkušeností třicetileté války, která byla v té době nejničivějším konfliktem v evropských dějinách. Od druhé poloviny 19. století začaly mít Grotiovy teoretické názory praktické důsledky, a to mj. zejména založení Červeného kříže, které umožnilo vést péči jak o raněné, tak při zajištění základních práv válečných zajatců.

Reálie Norimberského procesu

V projevech žalobců, především během jejich úvodních projevů, čtyři představitelé vítězných mocností nastínili svou vizi událostí druhé světové války – všichni se pokusili »dát smysl« nedávno ukončenému konfliktu. Předložením dokumentů a svědků na mezinárodním soudu dokázala prokuratura rozptýlit pochybnosti o tom, že příběhy přeživších holocaustu a okupace byly přehnané. V průběhu své obhajoby obžalovaní popírali svou vinu při páchání masových zločinů: snažili se dokázat, že se vlády spojeneckých mocností chovaly podobně a že Adolf Hitler, Henrich Himmler a Reinhard Heydrich, kteří v té době již nežili, byli plně odpovědní za všechny zločiny sankcionované německými říšskými úřady a soudy. Obžalovaní také tvrdili, že nebyli plně informováni nebo absolutně nevěděli o těchto zločinech a jejich rozsahu.

Házení viny na již zemřelé nebo nepřítomné bylo do jisté míry efektivní a obhajoba válečných zločinců sedících na lavici obžalovaných obratně využívala faktu, že ne každý z hlavních německých nacistů se soudu dožil. Hitler a Goebbels se zastřelili. Hlava SS Himmler se otrávil. Šéf NSDAP Martin Bormann zemřel při pokusu prorazit z obklíčeného Berlína… Hlavní část obžalovaných nakonec tvořili členové tzv. flensburské vlády, která měla po Hitlerově sebevraždě nadále vládnout zemi. Kanibalskou společnost doplnili: Rudolf Hess, který byl ve vazbě v Anglii od roku 1941, Hermann Göring, kterého Hitler předtím zbavil všech postů (za tajné jednání se Spojenci). Kromě nich na lavici obžalovaných seděl bývalý německý kancléř a poté velvyslanec v Turecku Franz von Papen, gauleiter z Durynska a komisař pro využívání práce Fritz Sauckel, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, bývalý ministr financí Hjalmar Schacht, bývalý šéfredaktor nacistických novin Das Sturmer Julius Streicher a další.

Případy individuální odpovědnosti každého obžalovaného obsahují stručné informace o oficiálních aktivitách, důkazy předložené obžalobou, obhajobou proti konkrétním obviněním: Organizace spiknutí a příprava na agresivní válku, agrese proti SSSR, Rakousko, Polsko, Československo, Jugoslávie, Řecko, Norsko, Dánsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, trestní zacházení s válečnými zajatci, zločiny proti lidskosti, zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, využívání otrocké práce, důkazy o problematice koncentračních táborů,„ pronásledování Židů, ničení a drancování kulturních a uměleckých památek a pronásledování náboženství.

Kniha Bohuslava Ečera »Jak jsem je stíhal«. REPROFOTO – archiv autora

Počátek stíhání

Dne 8. srpna 1945 byla v Londýně podepsána Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy, která byla právním základem pro zřízení Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (tzv. Norimberský tribunál). Československo k této dohodě přistoupilo dne 26. září 1945. Statut Norimberského tribunálu definoval nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva a vymezil zásady pro jejich stíhání. Norimberský tribunál stanovil jednu ze základních zásad mezinárodního trestního práva, kterou je mezinárodní trestní odpovědnost jednotlivce za zločiny podle mezinárodního práva. Statut rovněž stanovil důležité zásady pro stíhání osob, mj. že úřední postavení, např. hlavy státu, není okolností zprošťující nebo polehčující, a dále že jednání na rozkaz vlády či nadřízeného nezprošťuje obviněného odpovědnosti.

Potrestání válečných zločinců

Potrestání válečných zločinců bylo připravováno delší dobu. V říjnu 1942 Roosevelt trestní procesy plánoval. Spojené státy se zpočátku k věci stavěly podobně jako Velká Británie. Henry Morgenthau, Rooseveltův ministr financí, vypracoval plán, ve kterém navrhoval, aby byli váleční zločinci po jejich dopadení a zjištění totožnosti postaveni před popravčí četu.

Ve stejné době přišel i Sovětský svaz s myšlenkou mezinárodního soudu. Po konferenci v Teheránu (říjen 1943) byla zřízena komise pro stíhání válečných zločinců a její konečnou podobu pak stanovila londýnská dohoda z 8. srpna 1945. Churchill již v roce 1943 prohlásil, že pro německé válečné zločince se řádný soudní proces nehodí a navrhoval, aby vedoucí němečtí činitelé byli prohlášeni za »světové psance«, kterým bude poskytnuto pouze krátké formální řízení, po němž budou maximálně do šesti hodin od dopadení zastřeleni.

Podobný názor sdílel lord Simon, vrchní poradce britské vlády, který nepovažoval soudní řízení za příliš vhodné, neboť to dávalo byť jen malou možnost zločinců na osvobození. Dle jeho názoru bylo jedinou možností nejdříve střílet a pak se ptát. Britský ministr zahraničí Anthony Eden pak prohlásil, že by s válečnými zločinci naložil tak, jak naložily spojenecké mocnosti v roce 1815 s Napoleonem, když přijaly rychlé politické rozhodnutí. (Kamila Ulrichová: Bohuslav Ečer, Československo a norimberský proces)

Důvodem, proč se někteří britští politici, jako byl lord Simon, přikláněli k rychlému politickému procesu, byly obavy, že by se sami mohli stát obviněnými a stanout před soudem. Simon byl jedním z tvůrců Mnichova a umožnil tedy Hitlerovi obsadit celé Československo.

Překvapivě to byl právě Sovětský svaz, který prosazoval zřízení soudního tribunálu. Stalin při Churchillově návštěvě v Moskvě v říjnu 1944 prohlásil, že nesmí dojít k žádným popravám bez soudu, jinak by si svět řekl, že se bojí soudit. Sovětský svaz měl v tomto ohledu již zkušenosti, když 15. prosince 1943 zahájil v Charkově proces se třemi nacistickými zločinci Langhledem, Retzlawem, Ritzem a Bulanovem.  Proces skončil po třech dnech rozsudky smrti všech obžalovaných.

Předsedou Mezinárodního vojenského tribunálu se stal člen Nejvyššího soudu Velké Británie Geoffrey Lawrence, americkým soudcem se stal Francis Biddle, Francouzi jmenovali Henriho Donnedieu de Vabrese a Sovětský svaz zastupoval v soudcovském kolegiu Jol T. Nikičenko.

Hlavním britským žalobcem se stal Hartley Shawcross, jeho zástupcem byl David Maxwell-Fyfe. Francouzským žalobcem byl Francois de Menton, v průběhu procesu byl však vystřídán Champetierem de Ribesem, neboť musel zároveň plnit své ministerské povinnosti ve Francii. Sovětský svaz zastupoval R. A. Ruděnko.

Československá účast

Členem speciální komise se stal brněnský právník Bohuslav Ečer. Československý justiční generál a profesor mezinárodního práva, který už v říjnu 1938 zpracoval materiál, který definoval, že Adolf Hitler obsazením pohraničí nedodržel mnichovskou dohodu. A že sledoval cíle ryze vojenské.

»Za této války nebyli lidé pouze vražděni za domnělé činy proti nacismu. Taky byli degradováni na úroveň nikoliv jen zvířete, nýbrž hmyzu,« řekl právník Bohuslav Ečer o druhé světové válce.

Česká delegace postupně zajistila a vyslechla K. H. Franka, Kurta Daluega, Bernharda Vosse, Wilhelma Keitla, Hanse Lammerse a Joachima von Ribbentropa a podílela se také na vydání dvanácti slovenských válečných zločinců. Hlavním úkolem Ečera bylo dostat Franka co nejrychleji do Prahy. To však nebylo snadné, o jeho vydání se jednalo nejprve ve Washingtonu a následně v Londýně.

Dne 16. července 1945 byla sjednána dohoda mezi Ečerem a Robertem Jacksonem, hlavním americkým žalobcem v Norimberku, o vydání Franka Československu. Československá vláda dala současně souhlas, aby byl Frank vyšetřován také příslušnými orgány Spojenců pro zločiny, které spáchal mimo území Československa, a v případě potřeby byl po procesu v Praze souzen jako válečný zločinec mezinárodním soudem v Norimberku s tím, že provedení rozsudku, vyneseného československým soudem, bude odloženo do doby, než se situace vyřeší. Soudní proces s Karlem Hermannem Frankem začal 22. března 1946 na pražském Pankráci. O dva měsíce později byl vynesen rozsudek smrti a den na to byl Frank oběšen.

Výslechy vedl JUDr. Ečer

Na činnosti Norimberského tribunálu se aktivně podílel i přední český odborník na mezinárodní trestní právo JUDr. Bohuslav Ečer, který byl předsedou české delegace u Norimberského tribunálu a později se stal ad hoc soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Norimberský tribunál potrestal i válečné zločiny spáchané na území Československa.

Pro Českou republiku je podpora mezinárodního trestního soudnictví logickou a přirozenou volbou a je trvalou součástí koncepce zahraniční politiky České republiky. Nicméně, dokázat nacistické zločiny těsně po válce nebylo lehkou záležitostí. Státní aparát byl ještě paralyzován, výslechů a důkazního materiálu bylo poskrovnu. Pomohlo však, že československá exilová vláda shromažďovala o válečných zločinech spáchaných na Československu a jeho občanech důkazní faktografické materiály. Tak nakonec patřil československý spis k těm nejlepším materiálům, které se dostaly do rukou soudců Norimberského válečného tribunálu. V tom byla mj. také velká zásluha JUDr. Bohuslava Ečera.

Případ Wilhelm Keitel

Dovolím si vyjít z diplomové práce nazvané Generál prof. JUDr. Bohuslav Ečer od autora Bc. Michala Dudáše, studenta Pedagogické fakulty UK.

Wilhelm Keitel byl vysoce vyznamenaný veterán první světové války. V nacistickém Německu zastával funkci náčelníka Hitlerova Vrchního velení wehrmachtu (dále jen OKW). V Norimberku byl dne 1. října 1946 odsouzen k trestu smrti za válečné zločiny a 16. října 1946 oběšen. Bohuslav Ečer Keitela vyslýchal v Ashcanu 3. a 4. srpna 1945. Ten vzpomíná (Ečer, Bohuslav. Norimberský soud) na první setkání s německými generály a Keitelem: »Když jsme tehdy přišli do tábora, procházelo se několik generálů, maršálů a generálních polních maršálů před budovou. Všichni stanuli v pozoru. Bylo to pro nás zadostiučinění, nikoli osobně, ale jako nositele československé uniformy, když jsme zažili, jak vojenští vůdcové Německa a nedávno ještě páni Evropy se postavili do pozoru před československými důstojníky. Keitel chtěl zvlášť ukázat, jak rozumí disciplíně, a když jej přivedli k výslechu do úřední místnosti, v níž jsem seděl za stolem, pokuřuje klidně cigaretu, postavil se do pozoru přesně podle předpisů, strnulého a vzorného. Několik minut jsem se bavil pohledem na tuto vojenskou nacistickou zkamenělinu.«

Podle Bohuslava Ečera se pak snažil vzbudit dojem přímého, poctivého a čestného vojáka, který neuhýbá odpovědi a nelže. Pro Ečera byly významné informace o německých přípravách k přepadení Československa z let 1939. Neměl však tehdy ještě proti Keitelovi žádné usvědčující dokumenty. Na Ečerův dotaz, jaký měl poměr k Adolfu Hitlerovi, prohlásil: »Jsem i dnes přesvědčeným stoupencem Adolfa Hitlera, což ovšem nevylučuje, že jsem s mnohými body stranického programu a s politikou nikdy nesouhlasil.« (NA, Fond 615, Úřad československého delegáta v Komisi pro stíhání válečných zločinců 1942-1949).

Bohuslav Ečer mu přečetl úryvek z Hitlerovy řeči pronesené 30. června 1939: »Dal jsem 28. května 1938 rozkaz, aby vojenské přípravy proti tomuto státu [Československu – pozn. autora] byly skončeny ke 2. říjnu 1939 a dal jsem rozkaz vybudovat mohutnou defenzivní frontu na západě.« Na to Keitel odpověděl, že si na tento Hitlerův rozkaz  nevzpomíná. Před Norimberským tribunálem ovšem bylo dokázáno, že lhal, a to na základě dokumentů (Ečer, Bohuslav. Norimberský soud).

Bohuslav Ečer se Keitla ptal, zda se německá branná moc dopouštěla nějakých zločinů. Na to velice důrazně prohlásil, že němečtí vojáci nikdy zločiny neprováděli. O zvěrstvech koncentračních táborů se prý dozvěděl teprve ve vazbě. Když se ho Bohuslav Ečer ptal, jestli on osobně má nějaké zločiny na svědomí, zatvářil se uraženě a rozhořčeně to popřel. Bohuslav Ečer mu předložil fotografii jeho vlastního rozkazu, jím vlastnoručně podepsaného ze dne 16. září 1941. Tímto rozkazem Keitel nařídil, aby za každého zabitého Němce na východě, bylo popraveno 50-100 komunistů. Keitel na svoji obhajobu dodal, že tento rozkaz neplatil pro Čechy a Moravu. Snad v domnění, že mu to před československým zástupcem pomůže.

Ioannis SIDEROPULOS


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 22 hlasů.

Ioannis SIDEROPULOS

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama