Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Letecký pohled na klášter v Kladrubech u Stříbra. FOTO – archiv J. ČECHURY
Rozhovor Haló novin s Jiřím Čechurou, učitelem, spisovatelem a publicistou

Badatelem a spisovatelem tak trochu proti své vůli

Jste autorem řady knih o vámi milovaném městě, kde žijete – Kladrubech u Stříbra. Jaká byla vaše cesta k psaní knih?

Nejsem historik, ani spisovatel, jsem 88letý důchodce, někdejší učitel s aprobací chemie a biologie. Sám jsem nikdy netušil, že bych se mohl zabývat historií nebo psát historické knihy. Dostal jsem se k tomu tak trochu proti své vůli, přes kladrubský Zpravodaj.

Před padesáti lety, v roce 1971, jsem jako ředitel základní školy a také předseda agitačního střediska dostal úkol zajistit vydávání místního zpravodaje. Jenže právě v té době probíhala pro mne časově náročná přístavba naší školy a navíc jsem měl rodinné problémy, když můj roční syn balancoval v plzeňské nemocnici mezi životem a smrtí po těžké operaci. Ač nechtěně a přes uvedené problémy jsem se i tak stal prvním redaktorem a vydavatelem kladrubského Zpravodaje.

Ten jsme psali, spolu s manželkou Martou, a tiskli na starém, lihovém cyklostylu s ruční klikou, který snad pamatoval ještě císaře pána. Text jsem psal na psacím stroji, ilustrační obrázky jsem neumělou rukou kreslil také většinou sám. Z jedné takto napsané »blány« se dalo na cyklostylu vytisknout sotva 30 až 40 výtisků, my jsme jich ale potřebovali 300, takže originál se musel psát mnohokrát znova.

Pokud jste vystudovaným chemikem a biologem, kde se to ve vás vzalo, že jste se vydal na trnitou cestu redaktora – vyjdu-li tedy z vašeho líčení počátků kladrubského Zpravodaje – a poté i badatele a regionálního historika? Čím jste se ještě zabýval?

Já sám jsem se historii moc nevěnoval, více jsem se zaměřoval na mimoškolní práci s dětmi. Vedl jsem dvě žákovská družstva v krajském přeboru basketbalu jako trenér, nacvičoval jsem s dětmi divadelní hry, připravoval jsem celou řadu žáků na olympiády v mých předmětech. Mohu říci, že byli úspěšní, dostávali se až do národních kol a získávali tam často přední umístění.

Také s pionýrským přírodovědným oddílem Zlatý list jsme zvítězili několikrát i v národním kole stejnojmenné soutěže. S těmito dětmi základní školy jsme dokázali, takřka bez pomoci dospělých, vybudovat i šestikilometrovou okružní naučnou stezku, včetně informačních tabulí a tištěného průvodce s přírodovědnými i historickými údaji o našem regionu.

S dětmi jsem jezdil pravidelně stanovat jako součást výletů na konci školního roku nebo o prázdninách. Měli jsme svá oblíbená místa, na něž dodnes vzpomínáme, já i dnes už dospělé děti. Připomínají nám je zápisy, kroniky i fotografie z těchto pobytů, které prohlížíme při setkáních bývalých žáků školy.

Kromě obvyklých témat jsem zkusil do našeho Zpravodaje otiskovat některé úseky z historie našeho města, popsané v prvorepublikové kronice české menšinové školy. Také nikde nevytištěné rukopisy čáslavského historika dr. Viléma Václava Kremera, který se zabýval dějinami místního kláštera, jsem využíval jako zajímavé informace z místní historie. Protože to byly věci dosud nezveřejněné, byl o každé číslo Zpravodaje docela velký zájem.

Kde jste získal tolik podrobných a vzácných informací o Kladrubech, tedy kromě již zmíněných zdrojů?

Město Kladruby patří mezi prvních sedm sídel v Čechách a na Moravě, která obdržela od krále Přemysla Otakara I. už na přelomu dvacátých a třicátých let 13. století statut města. Proto se uchovalo v městském archivu 22 vzácných pergamenových listin – dnes již pochopitelně uložených v okresním archivu v Tachově. Tyto pergameny byly většinou vydány českými králi či římskými císaři, zčásti i klášterními opaty s jejich nádhernými pečetěmi a většinou i vlastnoručními podpisy.

Mimoto mne oslovil v roce 1987 tehdejší předseda MNV Jaroslav Duspiva a dovedl k uzavřené nice ve zdi zasedací místnosti na staré radnici. Ukázal mi tam »jakési staré knihy a listiny«, které jen náhodou nebyly jeho zásluhou odvezeny do skartace. Po odstranění vrstvy prachu na nich jsem zjistil, že jde o vzácné dokumenty a městské knihy od roku 1526! Nebylo lehké naučit se tyto dokumenty číst, trvalo mi to dost dlouho, než jsem mohl říci, že jsem toho schopen, a mohl si jejich obsah z velké části přepsat do sešitů. I tyto vzácné materiály jsou už dnes uloženy a konzervovány v okresním archivu.

Odsud jsem pochopitelně také významně čerpal.

Když se řekne Kladruby, každý si spíše vybaví Kladruby nad Labem v Pardubickém kraji se známým Národním hřebčínem nebo Kladruby u Vlašimi ve Středočeském kraji a jeho význačné rehabilitační pracoviště, vracející lidem po úrazech zdraví a chuť do dalšího života. Povězte nám něco více o »vašich« Kladrubech, čím jsou významné?

Ano, lidé si je navzájem často pletou. Když k těmto třem jmenovaným připočteme ještě Ovesné (dříve Habrové) Kladruby nedaleko Mariánských Lázní a ty další, včetně různých Kladorub, Kladěrub, Kladerub, Kladrubců, dostaneme početnou rodinu Kladrubáků.

Pro zajímavost – v roce 1988 se dala dohromady parta mladých lidí, kteří se poznali navzájem při společném úklidu parku v Kladrubech u Vlašimi. Ani jeden z nich neměl trvalé bydliště v některých uvedených Kladrubech, ale přesto si dali společný název Kladrubáci. Pak společně objížděli na kolech všechny Kladruby v republice, vedli si písemné záznamy o své cestě a shromažďovali o Kladrubech i různé věcné artefakty. Navštívili i naše Kladruby a byli zde vřele uvítáni.

Ty naše Kladruby mají významnou historii, však první písemná zmínka o nich pochází už z roku 1115, známy jsou tedy už více než 900 let. Ale nikdo se neměl k tomu, aby jejich dlouholetou historii sepsal. Existují sice některá díla z dřívější doby, která jsou buď psaná německy, nebo se týkají jen místního kláštera. Pravda, více než naše městečko, kde žije včetně pěti spravovaných obcí (Milevo, Brod, Tuněchody, Láz a Vrbice) celkem kolem 1650 obyvatel, proslavil především jeden z nejstarších českých benediktinských klášterů, známý jako Santiniho barokně gotická perla západních Čech.

Můžete naše čtenáře pozvat do kladrubského kláštera a stručně popsat, co v něm mohou vidět zajímavého?

Jeho pýchou je právě chrám Nanebevzetí Panny Marie, původně románský, v letech 1712 až 1728 přestavěný význačným stavitelem Janem Santinim Aichlem, dokončený však až po stavitelově smrti. Jeho vnitřní délka se uvádí 82 metrů a vévodí mu překrásná barokní kupole. Archeologický výzkum docenta Karla Nováčka ze začátku tohoto století objevil vedle jižní stěny tohoto chrámu pozůstatky malého kostelíka, jenž zde stál už v 11. století.

Z dalších budov uvedu pro zajímavost starou prelaturu z roku 1664, sloužící kdysi jako byt klášterního opata s příslušnými místnostmi pro jeho práci i odpočinek, či přijímání hostů, v mnoha případech i českých panovníků. Vedle je další monumentální čtyřkřídlá stavba nového konventu, dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Jeho přední křídlo bylo dokončeno v roce 1733, jak hlásá nápis na jeho fasádě. Mimo jiných pak sestává areál kláštera z nové prelatury, kde byly donedávna umístěny desetitisíce starých knih Památníku národního písemnictví. Na ni navazuje budova latinské školy, v níž studoval i známý český literát Mikuláš Dačický z Heslova, aby se tu »latině přiučil«.

Po zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785 se stal majitelem celého areálu kláštera kníže Alfréd Windischgrätz, známý z potlačení pražské revoluce v roce 1848. Jeho syn pak nechal přestavět Dientzenhoferův nový konvent ve výnosný soukromý pivovar. Když potřeboval k němu vybudovat sklepy, vyřešil to jednoduše – nechal v zadním traktu do výšky prvního patra navézt zeminu do výše asi 18 metrů. Později v něm byla umístěna rozsáhlá windischgrätzská knihovna s mnoha dalšími předměty a obrazy tohoto šlechtického rodu. V současné době nejsou přístupné objekty staré prelatury a nového konventu, kde probíhají restaurační práce. Já doufám, že do letní sezóny příštího roku by měly být tyto práce hotovy. V současné době je přístupný pouze klášterní chrám.

Pokud by někoho z našich čtenářů a čtenářek zajímala hlouběji historie Kladrub u Stříbra, jaké vaše knihy si může vyhledat a přečíst?

Začal jsem v roce 1988 podrobným průvodcem ke kladrubské naučné stezce. V roce 1995 jsem v režii města vydal jakousi svoji prvotinu s názvem »Kladruby v pohledu devíti století«, již s využitím zmíněných archivních dokumentů. Poté jsem, na přání památkového ústavu, zpracoval knihu »Kladrubský klášter v pověstech, legendách a vyprávěních«, která se dočkala už i druhého vydání. Následovaly další publikace o Kladrubech, Benešovicích, Kostelci, Jivjanech nebo Hradci u Stoda. K 900. výročí první zmínky o Kladrubech a kladrubském klášteře vyšla objemná kniha »Kladruby 900 – lidé, život, doba« s komplexní historií města a jednotlivých oborů, jako řemesla, obchod, zemědělství, školství, kultura, příroda, geologie, sport atd.

Moje poslední publikace má odbornější zaměření a vyšla pod názvem »Historie Norimberské a Řezenské cesty na území západních Čech«. Vydání většiny z nich zajišťovala finančně vedení obcí, poslední uvedenou jsem vydal ve své režii, ale dostal jsem dotaci plzeňského krajského úřadu i od Zastupitelstva města Kladruby.

Jiří Čechura s manželkou Martou, svou spolupracovnicí při počátcích vydávání kladrubského Zpravodaje.

A co zajímavého z historie je v samotných Kladrubech?

Samotné městečko se v posledních letech rychle rozrůstá o nové rodinné domy. Chybí tu ovšem to, co dělá stará sídliště přitažlivá, tedy obydlí a stavby z doby barokní či renesanční. Nejsou zde z jednoho důvodu, strávily je totiž celoplošné požáry v letech 1711 a 1843. Ten druhý pohltil i starobylou dřevěnou radnici před kostelem sv. Jakuba se školou, o níž jsou první záznamy již z let kolem roku 1530.

Naopak, samotný kostel shořel celý již v roce 1711, ale při požáru v roce 1843 byl z větší části zachován. Na náměstí je morový sloup z roku 1701, kašna s několika dalšími, rozmístěnými v jiných částech města, do nichž byla přiváděna pitná voda vodovodem už nejméně koncem 14. století.

Kde jste působil jako učitel?

Jsem rodákem z malé vesnice Dolany nedaleko Plzně. Můj otec byl obuvníkem, tedy vesnickým ševcem, jak se říkalo. Studoval jsem gymnázium a v posledním ročníku jsem přestoupil do nově zřízeného pedagogického gymnázia v Plzni. Po maturitě v roce 1951 jsem učil již jako osmnáctiletý na národní škole v Černošíně, v tehdejším okrese Stříbro. Hned v dalším roce jsem byl přeložen na jednotřídku s 35 žáky a pěti postupnými ročníky do Trpíst. Měl jsem v obou případech štěstí na šikovné a hodné děti.

Odtud jsem byl »propůjčen« s mým souhlasem do sousedního okresu Tachov, kde jsem nastoupil na malou jednotřídní školu nedaleko státní hranice, v Rozvadově. V budově této školy nebyl tehdy ještě zaveden ani elektrický proud, svítilo se svíčkami nebo petrolejkou. Tam byly převážně děti reemigrantů, rumunských Slováků a volyňských Čechů.

I na ty velice rád vzpomínám. Jejich rodiče, pokud se týká oněch z Rumunska, většinou do žádné školy nechodili a jejich děti samy začaly školní docházku třeba v deseti letech po přestěhování do Rozvadova. Byly však velice dychtivé po vědomostech a vděčné za každou pochvalu či povzbuzení. Dobře se s nimi pracovalo.

V lednu roku 1954 došlo během dopoledního vyučování ke vzniku zhoubného požáru školní budovy od trámu, zazděného do komínu na půdě. Vzhledem k nedostatku vody nebo jejího zamrznutí lehla celá budova popelem. Několik let byla škola umístěna v provizoriu, v roce 1961 byla dokončena nová budova. Já jsem však právě v tomto roce odcházel z Rozvadova do Kladrub.

A jak se Kladruby rozvíjejí v 21. století?

Jak už jsem uvedl, v Kladrubech i v sousedním Kostelci je v posledních letech poměrně velký zájem o výstavbu vlastních rodinných domků pro mladé rodiny. Přibývají proto počty dětí v mateřské škole i na prvním stupni základní školy. Kladruby mají poměrně velký Dům s pečovatelskou službou pro seniory, ale ani ten už dnes nestačí vyhovět všem zájemcům o ubytování v něm. Také bylo postaveno několik sociálních bytů.

Od roku 2015 je v provozu Regionální muzeum a Kladruby jsou známy jako udržovatelé lidových tradic. Národopisný soubor s dudáckou muzikou a vedení města stále udržují tradiční masopustní průvody, stavění a kácení májky, obchůzku Lucií, Tří králů, betlémářů před Vánocemi, historický jarmark, Den vína a medu, Den dětí, Spanilou jízdu pro děti »na všem, co má kola«, Ahoj, prázdniny, Hledání podkovy svatomartinského koně, venkovní rockový festival, Noc kostelů, tradiční pouť, Oživený Betlém, novoroční ohňostroj, oslavy MDŽ, setkání seniorů, monastýrování, akci zvanou Nocí ke hvězdám, Víme, kudy chodíme, a další.

Už více než 40 let se konají v klášteře, vždy v červenci a srpnu, hojně navštěvované koncerty Kladrubské léto s významnými orchestry a umělci. S dvacetiletou tradicí, vždy v polovině července, se setkávají s velkým zájmem hrané noční oživené prohlídky s názvem Benediktinské dny. Koncem září chodí hodně zájemců – letos jen z Kladrub jich bylo 130 – na hvězdicový pochod zvaný Kladrubská desítka, konaný společně s obcemi Kostelec, Hněvnice a městem Stříbrem. Také běh Kladrubská pětka nebo hasičská soutěž žáků Kladrubská studna jsou hojně obsazovány. Ochránci přírody už 35 let chodí na Štědrý den sypat ptákům do krmítek. Před kostelem na náměstí je malé lapidárium památných kamenných křížů, kterých je v okolí Kladrub více než dvacet. Omylem jsou všechny nazývány jako smírčí kříže, i když většina z nich je usazena u dávných zemských cest jako orientační znamení.

Jaké je politické složení současného zastupitelstva?

V Kladrubech získávali až do roku 2006 v komunálních volbách zcela jasné prvenství komunisté, starostou od roku 1991 byl komunista Emil Janča. Kladruby, které ztratily dočasně od roku 1945 statut města, patřily v té době mezi nejlépe prosperující obce v okrese i kraji, získaly i titul Vzorná obec. V roce 2006 těsně převážily v komunálních volbách hlasy Strany zelených a před třemi roky zvítězila kandidátka nezávislých. Zastupitelstvo města tvoří dnes sedm nezávislých, sedm zastupitelů za Stranu zelených a jen jeden komunista.

To v sousedním Kostelci je už dvacet let úspěšným a oblíbeným starostou komunista František Trhlík. V roce 2008 byl Kladrubům vrácen statut města.

Prozradil jste mi, že jste pravidelným čtenářem Haló novin...

Pochopitelně a domnívám se, že vůbec nepřeháním, když říkám, že je to nejlepší deník, který u nás vychází. Slýchávám, že Haló noviny jsou jednotvárné, málo barevné a zaměřené jen na politiku KSČM. Není tomu tak. Tento deník má skutečně první část věnovanou zprávám a politickým událostem, nikoli ale jen stranickým, jak se někteří kritici domnívají. V této části zaujme i pondělní příloha Naše pravda s velice hodnotnými příspěvky. Ve druhé polovině je tak rozmanitý výběr článků, já třeba rád sleduji příspěvky Václava Zieglera o přírodě nebo Miroslavy Moučkové z historie, rady pro domácnost, kutily, křížovky, soutěže, vtipné veršíky i kreslené vtipy, recenze a podobné články. Také středeční kulturní příloha má velice dobrou úroveň. Mnohé deníky jsou prošpikovány reklamami či zdánlivě hodnotnými články, v nichž je rovněž skrytá reklama.

Před několika lety jsem se zúčastnil zajímavé dlouhodobé soutěže Poznej památku s Haló novinami a vzpomínám, že jsme se předháněli, v dobrém slova smyslu, s mou kantorskou kolegyní Jaroslavou Jáchimovou z nedalekého Boru u Tachova o přední místa v této soutěži. Proto i nedávno dostala právě ona můj hlas v soutěži Haló novin nazvané Žena sympatie.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 19 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama