Reklama
Rozhovor Haló novin se členem Republikové odborové rady OS ČMS Petrem Marešem

Dnešní lidé nemají kvalitní pracovní uplatnění

Dnes není doba, kdy by se obecně jeden staral o druhého nebo dokonce hájil například jednotlivé zaměstnance proti zaměstnavateli. Jak dlouho jste vy sám odborář a co vás k tomu vedlo?

Začátek mého fungování v odborech se váže ještě hluboko do předpřevratové doby. Do odborů jsem vstupoval tedy jako do Revolučního odborového hnutí, tedy do ROH, a to z toho důvodu, že kdo ve výrobě nebyl v odborech, tak byl mezi ostatními pracovníky, řekněme, méněcenný. A na druhou stranu odboráři měli určité výhody. I když tyto výhody se vztahovaly na všechny zaměstnance již tenkrát. To znamená rekreace, nějaká ta kolekce na Vánoce a samozřejmě dodržování odborových práv.

Já jsem jako člen odborů fungoval od té doby, co jsem nastoupil u nás na plynárně v komisi bezpečnosti práce ROH. A tam jsme samozřejmě řešili otázky bezpečnosti práce. Měli jsme tam vynikajícího bezpečnostního technika.

Takže to bylo asi velmi rizikové pracoviště?

Ano, byl to provoz bouchavý z nejrůznějších příčin, a i tam byla snadná možnost otravy zplodinami, oxidem uhelnatým, protože to byla součást výroby. Takže už v okamžiku, kdy jsem se začal zajímat o bezpečnost práce jako takovou, co se týče nebezpečí výbuchu i nebezpečí otravy průmyslovými zplodinami, tedy hlavně oxidem uhelnatým, tak jsem se tak nějak podíval do té odborové práce, a když jsem končil v roce 1993 a od prvního ledna nastupoval do Setuzy na výrobu vodíku, byl to opět rizikový, extrémně výbušný provoz. Tam už jsem znal Mirka Gabaje, který zde dělal tenkrát předsedu, tak jsem mu podepsal vstup do našich odborů Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS).

A proč zrovna do této odborové organizace (OS ČMS), vždyť odborových organizací je nepřeberné množství a každá z nich vždy uvítá nové členy?

Už tenkrát jsem viděl, že odborové centrály, případně odborové organizace jdou na tříštění odborového hnutí v ČR, respektive dříve v Československu. Protože právě tehdejší odboroví předáci prohlašovali, že tyhle rozdělené odbory jsou na nic, že je to zbytečný moloch, žere to peníze a tak dál. Ovšem z praxe víme, že odborové centrály jsou slabé a nemají až tak velkou výkonnou moc. Zvláště pro jednotlivé případy. Tak z tohoto důvodu jsem vstoupil do Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, protože toto odborové sdružení se v žádném případě neprofilovalo jako profesní, popřípadě jako politicky vedené atd. Je to odborové sdružení, které je pro všechny pracující. Pro mě tedy OS ČMS, byť ve slabší formě, představovalo alespoň ideologicky nástupnickou organizaci odborového hnutí. Toto hnutí mělo přece velkou politickou i hospodářskou sílu.

Všestrannost OS ČMS se projevila, protože v bývalém podniku Setuza, a. s., toto hnutí mělo téměř poloviční obsazenost oproti Odborovému hnutí pracovníků v potravinářském průmyslu Českého odborového svazu, které zastávalo antikomunistické názory. Dokonce tam zazněl i názor, že komunisté nemají v těchto odborech co dělat. A pro mne tyto odbory už předznamenávaly tříštění společnosti a oslabování na základě nevraživosti mezi členy a nečleny.

Postupem doby mne doporučili a na schůzi jsem byl zvolen vedoucím úseku. Následně jsem dělal místopředsedu, a když potom předák v Setuze skončil, odešel do penze, tak jsem převzal místo předsedy. Tehdy ovšem už byla Setuza v těžkém hospodářském rozkladu. Takže se toho pro její záchranu nedalo moc udělat. Troufám si tvrdit, že Setuza byla vytunelována a vykradena.

To nejsou neznámé věci, ale také to jsou věci nepotrestané, říká se jim privatizační zločiny. Pojďme zpět k Setuze, a. s. - kdy k tomu došlo a jak?

Po roce 1989. Tehdy byla Setuza nejprve státní podnik, pak se kvůli machinacím dostala do soukromých rukou a stala se z ní akciová společnost. Mimo jiné Setuzu jednu dobu vlastnil pan Pitr, pak ji vlastnil Jan Gottwald. Za Pitra fungovala Setuza poměrně dobře, protože on inicioval výstavbu a zprovoznění nové extrakce olejů. A následně majitel postupně likvidoval společnost Setuzu, a. s.

Poté, co Setuza, a. s., neměla ani na nákup základní suroviny, řepkového semínka, tak šla - teď nevím přesně, jestli do dražby, či do konkurzu. Každopádně ji koupil Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který následně levou stranu, které se říkalo výživa, prodal výrobně Glencore a pravá strana zůstala provozována jako malé firmičky. Co provoz, to samostatná firma.

A je zde tedy český vlastník, nebo vše ovládá cizí kapitál?

V současné době po levé straně je provoz takzvaně výživa a ten vlastní jen a pouze nadnárodní kapitál, firma Glencore, dneska je to dceřiná společnost Viterra. Zde se vyráběly jedlé tuky, margaríny, jedlé oleje a všechno co souvisí tuky, jako třeba surový olej, bionafta.

Když jsem nastoupil, na linkách nic nečekalo, firma téměř nestíhala vyrábět. Postupem doby, tedy po těch jedenáct let, výroba spotřebních tuků upadala. Když jsme jeli na poslední nejvyšší stupeň výroby, došlo k zapékání katalyzátorů a ničení výrobní jednotky jako takové. To říkám jen z toho důvodu, abych popsal, jak klesala výroba margarínu. Přesto, že jsme s nimi zásobovali půl Evropy, tak nové vedení Setuzu, a. s., a potom STZ, a. s., jako následnické firmy, tím že vytunelovalo zdroje, neměli semínko, neměli olej, potom ztráceli odběratele a postupně dovedli firmu ke krachu.

Následně, když provoz koupil Spolek pro hutní a chemickou výrobu, došlo ke zrušení margarínky, přenesení výroby na Slovensko a tady jsme u té odborářské práce. Lidé dostali výpověď. Byla zde vůle částečného, jedno nebo dvouplatového navýšení jako při hromadné výpovědi, což lidem pomohlo, ale nebylo to nic moc. Důsledek byl totiž ten, a proti tomu jsme nemohli zas až tak moc dělat, že fabrika, jak byla vykradená, už neměla peníze na nic. Mohli jsme začít stávkovat, ale to by zaměstnavatel pouze uvítal, protože by automaticky měl lidi doma zadarmo, bez náhrady mzdy.

Takže odborářská práce ve firmě, která krachuje vlivem domácího nebo i cizího kapitálu, je téměř nemožná. To je ta katastrofa, která nadchází v dnešní době. Protože odborová organizace se za sví lidi může účinně rvát pouze ve firmách prosperujících, kde majitel, nebo zaměstnavatel má zájem na tom, aby firma pořádně šlapala a vydělávala. V opačném případě to nelze.

To znamená, že v krachující firmě už dokážou odbory maximálně jen právnicky poradit a nic víc?

Ano, to je přesné, protože jedinou účinnou zbraní zaměstnaneckých odborů nebo odborových organizací jako takových je hrozba stávkou, popřípadě stávka. V oblasti bezpečnosti práce firemní nebo odborový bezpečák může vydat závazný pokyn k zastavení rizikové výroby, jestliže shledá závažná rizika v oblasti bezpečnosti práce. Ale to může pouze bezpečák. Odborová organizace může hrozit jen a pouze stávkou a ta může ublížit jen a pouze prosperující firmě.

A jak jste tedy tam ten problém řešili?

No nevyřešili. Naše odborová organizace v Setuze, a. s., upadla, až na pár členů, takže jsme více méně jen udrželi adresu. A v okamžiku, kdy se začala rozjíždět výroba biodieselu, tak náš nový zaměstnavatel, tedy majitel hlavně výrobní jednotky, má zájem na provozování výrobní jednotky v co nejvyšší intenzitě, aby mu to přinášelo co nejvyšší zisk. V tuto chvíli už nastává právě situace, že odborová organizace si může, pod hrozbou stávky, vynucovat různá vylepšení pro zaměstnance. Ať už je to vybavení ochrannými pomůckami, mycí prostředky, popřípadě navyšování mzdy.

V této firmě už toto zlepšení nastalo, bohužel jsme ztratili své zastoupení ve výživě, odkud ale už začínají odcházet lidé, protože nové vedení své sliby nedokáže vyplnit. Jsou tu zastoupeny pouze konkurenční odbory PPPNOS a ty jdou na ruku zaměstnavateli.

Při uzavírání poslední kolektivní smlouvy, co se týče chemoprojektu, tedy naší výroby biodieselu, jsme chytili elektronickou zprávu od vedení, že konkurenční organizace odborů nepotřebuje upravovat kolektivní smlouvu, protože zaměstnanci mají vše, co potřebují. Vložili jsme se do toho my, bojovali jsme za zlepšení a něco malinko se povedlo. Navýšení mezd se ale nezdařilo, bez navýšení příplatků za noční, případně soboty a neděle. A to z toho důvodu, že naše firma se tenkrát rozjížděla a byli jsme hodně v mínusu, což je dnes již dávno srovnáno. A majitel Tomáš Plachý pohrozil, že firmu zavře, pokud budeme chtít zvedat platy. Tak se nezvedalo nic.

Na druhou stranu, když já jsem v tu dobu zastával funkci vedoucího výroby, se pan Plachý začal zajímat, co že ten Mareš je vlastně zač a co tam vůbec dělá. Dozvěděl se tedy o mně až z kolektivního vyjednávání. Předpokládám, že mu bylo referováno od jeho podřízených zaměstnanců z jeho personálního oddělení. A přesto, že pracuji, tak mě pobavilo, když pan Plachý trval na zrušení mé funkce. Nevadí. Jakožto člen výboru jsem nepropustitelný, takže měl smůlu.

V současné době finalizujeme novou kolektivní smlouvu, kde budeme požadovat desetiprocentní navýšení mezd, i přesto, že jsem jako předseda odborové organizace vedení zprostředkovával nespokojenost zaměstnanců se současnou výší mezd a všichni ve výrobě dostali plošně přidáno dva tisíce korun. Což ovšem považujeme za nedostatečné, protože inflace je určitě více jak dvě procenta. Proto budeme požadovat desetiprocentní nárůst mezd.

To bylo působení OS ČMS v bývalé Setuze, a. s. Vy jste ale součástí mezinárodní asociace. Jaké mají vaše odbory dosah?

Ano, jsme součástí SOF – Světové odborové organizace. Když začnu ze shora, tak ta odborová organizace, která nás zaštituje a pořádali jsme s ní i mnohá setkání, je pro nás velmi důležitá. A to z toho důvodu, že my podporujeme akce jednotlivých členských odborových organizací SOF, na druhou stranu SOF je schopna postavit se i za nás. Také nám zprostředkovává zprávy ze světa, co se týče odborových hnutí. A ty jsou velmi vzácné, neboť naše česká média informace o stávkách, nebo dalších odborových snaženích ve světě nepodávají téměř vůbec. Je tam vidět jasná snaha o izolovanost. SOF právě toto, díky našim informačním kanálům, narušuje.

Co se týče Čech a Moravy, máme odborové organizace napříč celou republikou. A to jak organizace výrobní, ale i nevýrobní, místní, případně uliční. Ty považuji za zárodečné pro vytvoření našich organizací právě v dalších výrobních jednotkách. Tyto organizace mají pravidelně své schůze, výroční schůze a zprávy a některé mají i své rekreační objekty, popřípadě provozují různé aktivity. A u nevýrobních organizací je důležité právě to, že jejich členové mají samozřejmě vazby na své příbuzné, známé a dozvídají se problémy z výrobních závodů, jak to kde chodí a mohou na to reagovat alespoň radou a tím zvyšují naši popularitu, jako obránce obyčejného pracujícího lidu. Zároveň tímto agitují i pro vznik nových odborových organizací, což se nám do jisté míry daří.

Vidím, že správný odborář musí mít opravdu silnou náturu a bojovného ducha, ale jak tak pozoruji a poslouchám, vás to snad i motivuje k novým výsledkům?

Kvůli špatné personální práci odpovědného oddělení v naší firmě – mimochodem nové pracovníky měl nabírat vedoucí výroby, tedy já, a personální mi posílalo dotazy a životopisy zájemců o práci a posílali mi lidi, kteří v životě v chemickém průmyslu nepracovali (jen tak pro legraci poslali mi i člověka, který měl v životopisu profesi krmič lesní zvěře), tak si představte, jak si takový člověk poradí v chemickotechnologickém průmyslu, kde je to samá trubka, samé čerpadlo. A tito lidé k nám přicházeli a do dvou, tří měsíců zase odcházeli pro nemožnost zvládnutí technologie.

Navíc v loňském roce, když byly zavřené hranice kvůli koronaviru, tak se k nám hlásilo poměrně vysoké množství šikovných lidí, kteří by u nás pracovali, ale byli to lidé, kteří nemohli za prací do Německa. V okamžiku otevření hranice nám všichni tito lidé zamávali, a řekli – sorry pánové, ale venku si vydělám daleko víc. Při hovorech s těmito lidmi jsem se dozvídal, že oproti mzdě za odbornou práci, která je u nás, si v Německu za neodbornou práci vydělávali troj až čtyřnásobek. Tak samozřejmě šli za penězi. Tito lidé byli pro nás ztraceni a my jsme také ztratili dva až čtyři měsíce jejich zácvikem a výsledek je ten, že oni odešli a odešli i další zaměstnanci do důchodu a my najednou z provozu, který má střídače a může dávat lidem dovolenou, jsme se stali provozem, kde technolog nastoupil natrvalo na směny, vedoucí výroby zaskakoval také na směnách, a když bylo nejhůř, tak na směny jako operátor chodil i výrobní ředitel.

A na naší argumentaci na zvýšení mezd, abychom se stali pro pracující lid zajímavějšími, pan majitel reagoval mlčením. No a v současné době jsme na hranici zastavení výroby, protože nemáme lidi. A k tomu nás navíc dost poškozuje kriminální činnost sběračů kovů. Už se nám podruhé stalo, že jsme museli odstavit výrobu, protože nám někdo ukradl pár metrů kabelu a přerušil tak kontakt se skladovým hospodářstvím. A odhadem tím vznikla škoda kolem čtyř milionů.

Ale i to je důsledek dnešní doby, protože současný systém není schopen, a možná ani nemá zájem zajistit všem lidem pracovní uplatnění, aby se mohli živit poctivou prací, a tak se živí pokoutně. A vyrostla už druhá, třetí generace lidí, kteří v životě nepracovali, něco jako jistý pan Petr v parlamentu. Takoví lidé netuší, co to je práce.

Ale vraťme se k odborové práci. Protože firma Chemoprojekt je původně projekční firma, která si pronajímala stavební kapacity a stavěla dříve různé chemické provozy po celém světě - to už v současné době neplatí a firma se zaměřila na výrobu biodieselu. Důležité je to, že pražská centrála nemá ponětí o tom, co to je práce v nepřetržitém chemickém provozu. A podle toho se i vedení chová. A odbory jako takové to pak musejí lehce korigovat.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.5, celkem 29 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jocky
2021-11-27 13:20
ad donald.kaczerowski: Donalde, jste vyškolený náborový agenturní
manažer nebo naprostý pitomec? Samozřejmě řečnická otázka - první
nepřiznáte, druhé nepoznáte. V každém případě je vaše naivita
přinejmenším pozoruhodná.
donald.kaczerowski
2021-11-24 11:00
Kvalita pracovního uplatnění závisí na kvalifikaci, jaké se člověk
dopracuje. Každý to má ve svých rukách.
vkusyn
2021-11-23 18:43
Zajímavý článek, chyběly tam odbory, aby bránily zaměstnance. Bez
odborů si majitel provede co chce a pracovníci poděkují za pár korun,
které potřebují samozřejmě a budou mlčet ! Prodávat firmu je
samozřejmě právo majitele, to je normální ! Pracovníci mlčí a jsou
rádi za výplaty a to je obvyklé v celém světě. Ale mám pochopení
pro lidi co dostanou podporu v nezaměstnanosti a hledají si práci. Já
jsem svého času onemocněl rakovinami a po dvou létech přišel ředitel
ke mně domů a nabídl mně práci. To mne potěšilo a já šel do
práce. Doma děti a manželka a tak finance scházely ! Dnes už mám
starobní penzi a tu mně nikdo nevezme a tak jsem doma na pc ! Dceru mám
v Anglii vdanou a syn ve Frýdku-Místku ženatý s dětmi. Jen ten rozvod
mně mrzí, manželství po třícíti létech se rozpadlo. Tak zkouším
hledat nějakou práci pro důchodce. Manuální už ne, věk je toho
příčinou. Dnes mne baví PC. Vladimír Kusyn Ostrava-Vítkovice !
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama