Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Rozhovor Haló novin s Jaromírem Slušným, šéfredaktorem časopisu Korene

Muž s česko-slovenskými kořeny

Čtenáři Haló novin zřejmě nebudou znát Korene. Přibližte nám proto váš časopis.

Korene jsou nejstarší slovenský časopis vycházející v České republice, který vznikl ve dnech, kdy se ČSFR rozpadala na dva státy.

Má cesta k němu vedla asi takto: V roce 1994 jsem vstoupil do organizace s názvem Obec Slovákov v ČR, dnes už s přídavkem zapsaný spolek. Začínal jsem jako dopisovatel našeho časopisu, psal články ze slovenských dějin a staré kriminální příběhy. Pak jsem se dostal do užšího okruhu spolupracovníků, stal jsem se předsedou redakční rady časopisu Korene, poté předsedou naší organizace, v této funkci jsem působil až do roku 2017 a následně v roce 2018 jsem se stal šéfredaktorem.

V záhlaví máme uvedeno »Prvý slovenský časopis v ČR«. Náš časopis vydáváme pro celou Obec Slovákov, která sjednocuje 15 našich regionálních Obcí v městech po celé České republice. Právě pro tyto naše členy Obce Slovákov a naše přátele je časopis určen.

Vašimi čtenáři jsou tedy Slováci žijící u nás?

Ano, toto je časopis pro slovenskou národnostní menšinu žijící v České republice. V ČR žije na 300 000 Slováků, dočasně či trvale, z nich členy Obce Slovákov je však menšina. Je to asi tím, že my starší jsme zvyklí setkávat se na akcích, tedy vítáme možnost se sdružovat, zato mladí jsou zvyklí spíše na setkávání přes Skype.

Zajímá-li vás, jak jsou Korene financovány, tak od Ministerstva kultury ČR nedostáváme ani korunu. Příspěvek nám poskytuje slovenský Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí, za což jsme přirozeně vděční.

Finanční problémy, které naše organizace v minulosti měla, se nám podařilo vyřešit. Domnívali jsme se poté, že již máme šanci dostávat podporu i od českého ministerstva kultury. To se však nestalo. A tak jsme dali hlavy dohromady s ředitelem Slovenského domu v Praze Vladimírem Skalským a šéfredaktorkou Slovenských dotykov Naďou Vokušovou, a domluvili jsme se, že spojíme peníze na tisk obou těchto slovenských periodik dohromady, a že tedy Korene budou vycházet ve formě vložené přílohy bratrského časopisu Slovenské dotyky.

Tato naše vzájemná symbióza přinesla mnoho užitku. Dosud jsme se tak trochu překrývali, dokonce někdy i zdvojovali s Dotyky, a nyní propojením našich dvou časopisů se každý specializuje na to své.

Na co se specializujete vy?

Do Korenů dáváme informace především ze života regionálních Obcí Slovákov, a Dotyky publikují širší témata z kultury, sportu, také humor, historie, rozhovory a další rubriky.

To, co publikují Korene, je velmi důležité pro činnost Obce Slovákov. Čtenáři dostanou informace, co se kde v jaké regionální Obci děje, jednotlivé Obce se vzájemně inspirují. Další důležitá věc je také prezentace činnosti před krajskými a městskými orgány, protože i tyto mohou poskytovat dotace pro činnost regionálních Obcí Slováků.

Jsou ještě i jiné tiskoviny vycházející u nás pro slovenskou menšinu?

Kromě Dotyků a Korenů vycházejí i Listy Slovákov a Čechov, ktorí chcú o sebe vedieť viac.

Kde se tyto slovenské časopisy distribuují? Já například, když navštívím akce ve Slovenském domě v Praze, si mohu vzít Slovenské dotykyKoreny tam, a velmi ráda si v nich čtu.

My, když Korene vydáváme s dotací, nesmíme vydělávat, tedy je neprodáváme v běžné distribuci. Vytvořili jsme takový systém, že předseda či předsedkyně naší regionální Obce Slovákov dostane určitý počet kusů časopisu, a oni to rozdistribuují mezi své členy a členky. Po časopisech je velká sháňka, zájem je velký. Časopis je jedinou odměnou za práci členů Obce Slovákov, kteří se také v novinách »najdou« na fotografiích a v článcích, a to je velice potěší.

Kdy a jak vznikla Obec Slováků?

Obec Slovákov vznikla v roce 1992. Tehdy se sešla skupina slovenských studentů studujících v Praze, a tito založili Obec Slovákov v Praze. Toto byl celý původně zamýšlený název. Když však měli ustavující schůzi, objevili se na ní lidé z dalších měst, kteří následně zakládali jednotlivé Obce ve svých městech, tudíž se název spolku musel více rozšířit a zevšeobecnit. A tak vznikla Obec Slovákov v ČR.

Obec Slovákov žije tak jako jiné spolky především z členských příspěvků, některé regionální Obce dostávají z města nebo kraje, v němž působí, granty, jak jsem již uvedl. Ty pochopitelně musí vyúčtovat.

V Obci Slovákov jsou členy jak čeští občané slovenského původu žijící v ČR – to jsem například já, protože mám od konce roku 1992 české občanství - tak zde v Česku dočasně žijící Slováci.

Uvedl jste, že Obec Slovákov působí v patnácti českých městech - kterých?

Jsou to Karlovy Vary, Sokolov, Teplice, Ústí nad Labem, Plzeň, Stříbro, Tábor, Kladno, Praha, Brno – kde nás zastupuje Folklorní sdružení Púčik, Kopřivnice, Třinec, Ostrava, Karviná a Kroměříž.

A v jakých spolcích se sdružují Češi žijící na Slovensku?

Je to Český spolek, který má největší aktivity v Košicích. Některé Obce Slovákov na Moravě a ve Slezsku spolupracují s pobočkami Českého spolku v západní části Slovenska, ti to mají přes hranice k sobě nejblíže.

Napadlo mě, zdali jste členství v Obci nabídli například Andreji Babišovi...

Pan Babiš není členem Obce Slovákov. Ale velmi nám pomáhal před čtyřmi lety a finančně přispěl na náš festival Jánošíkov dukát. V Rožnově pod Radhoštěm odhaloval dřevěnou sochu Jánošíka, to už byl ve vládní funkci.

Kolik je vlastně slovenských kulturních domů v ČR?

Dva. Slovenský dom v Praze v ulici Soukenická poblíž náměstí Republiky a Slovenský inštitút Praha, jenž sídlí přímo na náměstí Republiky. Je to náhoda, že se oba domy nacházejí velice blízko.

Slovenský institut je státní instituce, vlastně slovenské kulturní středisko, v jehož čele stojí kulturní rada slovenského velvyslanectví. Jak je uvedeno v jeho záhlaví, je to součást diplomatického zastoupení Slovenské republiky v ČR. Činnost institutu je dotována slovenským státem.

Zato Slovenský dom zřizuje Slovensko-český klub, z. s., jde o spolkový majetek. Ale připomenu, že i Slovenský dom slavnostně otevírali oba tehdejší prezidenti, pánové Gašparovič a Zeman.

V těchto zařízeních probíhají trochu jiné akce. Ve Slovenském domě je to více směrované na besedy, přednášky, kulturní akce, diskuse, vernisáže. Například sněm Obce Slovákov se koná právě ve Slovenském domě, v říjnu jsme zde konali již v pořadí jedenáctý sněm. Činnost je zde více spolkově zaměřena. Zato Slovenský institut v Praze nabízí spíše oficiálnější aktivity.

Slovenský dům, Obec Slováků a Korene spolupracují velmi úzce. A dám vám příklad, jak aktivní je Slovenský dům: uspořádá až 130 akcí za rok, to je každé tři dny jedna! A prakticky vždy je plný sál. Regionální Obce Slovákov mimo Prahu pořádají dohromady tak 160 akcí do roka. Takže i naše Obce mimopražské jsou velmi aktivní, například karvinská koná 20 akcí za rok. Karvinští mají výhodu, vlastní klubovnu.

Zmínil jste festival Jánošíkov dukát. Kdy se koná?

Kromě činnosti našich regionálních Obcí a vydávání Kořenů je naším třetím majstrštykem organizace tohoto největšího festivalu slovenského folklóru konaného mimo území SR – Jánošíkov dukát, jehož XXII. ročník se konal letos v srpnu. Podílíme se ale organizačně na řadě dalších akcí národnostních menšin v jednotlivých regionech – Prolínání kultur – Karviná, Barevný región – Ústí nad Labem, Dny národností v Třinci, Ostravě, Karlových Varech nebo Sokolově. Úzce spolupracujeme s organizátory některých dalších folklorních festivalů, např. v Plzni, Karlových Varech nebo Tuchlovicích.

Před nedávnem pořádala Obec Slováků spolu se Slovenským domem v Praze moc hezkou vzpomínku na zesnulého herce a scenáristu Milana Lasicu. Prý tak významně herecky obsazenou akci neuspořádali ani v Bratislavě! A ještě se vám něčím pochlubím: Ve Slovenském domě udělujeme jako Obec Slovákov Ceny Matěje Hrebendy.

Myslím, že běžný Čech toto ocenění nezná.

To je cena, kterou každým rokem dostávají od Obce Slovákov dva lidé - vždy jeden Čech a jeden Slovák, kteří se zasloužili o upevnění vztahů dvou bratrských národů. Letos ji získali biskup církve augsburského typu Marián Čop a herečka Zuzana Krónerová. Stane se, že často jsou oceněnými Čech žijící na Slovensku a Slovák žijící v Čechách.

Mimochodem, Zuzana Krónerová pobývá v ČR velmi často, převzala roli po Haně Maciuchové ve hře Harold a Maude ve Vinohradském divadle.

Právě Cena Matěje Hrebendy je konkrétním příkladem česko-slovenské vzájemnosti.

Kdy vznikla? Kdo jsou jejími nositeli?

Cena vznikla v roce 1994 a mezi laureáty minulých let je celá plejáda velkých českých a slovenských osobností. Dám vám příklad: Petr Uhl a Miro Smolák (1997), Vlastimil Ježek a Juraj Jakubisko (1998), Josef Bednárik a Helena Růžičková (1999), Ľubomír Feldek a Miroslav Pavel (2002), Peter Dvorský a Hana Heřmánková (2003), Ladislav Chudík a Jan Rychlík (2004). Také Karel Gott a Pavol Hammel (2011), v roce 2001 Václav Fischer a Miro Žbirka, který nás žel v těchto dnech také již opustil.

Jak přijal ocenění Mistr Karel Gott?

S velkým potěšením. Ale bohužel jsme nestihli mu cenu za jeho života předat. Přitom se nám příležitost nabízela, když měla derniéru jeho výstava obrazů v Ostravě, kde jsme byli i my, představitelé Obce Slováků, přítomni. Jenže my jsme nevěděli, že Mistr přijede osobně, a cenu jsme u sebe neměli. To byla velká smůla. Ale Karel Gott byl nadšen.

To třeba Pavolu Hammelovi jsme cenu předávali na jeho koncertě v Lucerně za účasti množství kamer a novinářů.

Musíte nám opět vysvětlit něco – a to tuto historickou postavu Matěje Hrebendy. Kým byl?

Byl to slovenský obrozenec, prostý slepý muž, který v 19. století chodil po Slovensku, a také po Čechách, od vesnice k vesnici, od městečka k městu, a na této v podstatě strastiplné cestě plné nepohodlí a často i ústrků prodával slovenské, ale příležitostně i české knížky. Narodil se roku 1796 a zemřel roku 1880.

Hrebenda vykonával nesmírně záslužnou činnost, ne každý tyto knihy kupoval, však knihy byly tehdy velmi drahé a uvědomme si, na jaké úrovni byla vzdělanost, kdo uměl číst. Navíc si připočtěme národnostní útlak.

Matěj Hrebenda byl slovenský buditel, který se každodenní činností snažil probouzet slovenskou řeč – díky svému putování i po Čechách jej možno nazvat i propagátorem česko-slovenské vzájemnosti. A na to navazujeme i my nyní. Matěj Hrebenda je na Slovensku velmi známý, v ČR méně.

Je možné ho připodobnit k četným postavám a postavičkám obrozenců, které s velkou láskou ztvárnil Alois Jirásek například ve svém díle F. L. Věk?

Ano, takto je možné Matěje Hrebendu připodobnit.

Jak jste se vlastně ocitl v Praze vy?

Bylo to takto: Po roce 1971 bylo v Československu rozhodnuto, že mladí učitelé společenských věd, což jsem byl i já, pojedou na stáž na Moskevskou státní univerzitu. Tak jsem tedy jel a z Prahy tam také vyrazila velice pěkná slečna... A asi už tušíte, co následovalo – zkrátka jsme se seznámili a vzali se. A žijeme v Praze. Otec mé manželky pocházel z Podkarpatské Rusi, utekl bojovat proti fašismu do SSSR, poseděl si i v táboře, přidal se ke Svobodově armádě, bojoval v jejích řadách od Kyjeva až po Duklu. Po válce jako československý občan zůstal i se svou manželkou na území Československa. Byl vojákem z povolání.

V naší rodině je to zcela promíchané. Můj děda z matčiny strany pochází od Kolína, byl příslušníkem Čs. armády a šel osvobozovat Slovensko v roce 1919, v Košicích poznal babičku a už jako manželé zůstali spolu ve slovenské části republiky. Takže vidíte, já mám česko-slovenské či slovensko-české kořeny.

Předpokládám, že doma hovoříte česky i slovensky.

Každý po svém, já slovensky, manželka česky. Naše děti mluví tak i tak. Každý rok jezdíme na Slovensko za rodinou, a jakmile překročíme hranice, ihned začnou mluvit slovensky.

Jste původní profesí pedagog, kde jste vyučoval?

Přednášel jsem na Vysoké škole SNB, dnes je to Policejní akademie. Pak jsem přešel k policii, byl jsem šéfem oddělení speciálního pátrání. Hledali jsme také štěchovický poklad. Při této činnosti jsem mohl rozvíjet i své novinářské a literární schopnosti, protože jsem hodně o těchto věcech na kriminální a kriminalistické téma psal. Vyšlo mi mnoho knih, například v roce 1994 kniha Štěchovická past – ta pojednává o hledání štěchovického pokladu. Byl o ni velký zájem a byla na trhu zcela rozebrána.

No, a je tedy ve Štěchovicích někde ukryt poklad?

Prokazatelně vím, že tam není nic.

Jak se vám v Praze líbí?

Nestěžuji si. Vždyť tu žiji desetiletí, je zde můj domov. Mám tu hromady kamarádů, zahradu na Žižkově, kam s manželkou rádi chodíme a realizujeme se takto prací s půdou. Zaznamenal jsem za celý svůj život asi dva případy, kdy se někdo nepěkně vyjádřil, když slyšel mou slovenštinu. Jinak je vše v pohodě. Ale když jsem začal psát knihy, musel jsem se naučit česky, protože mé knihy jsou psané česky. Přiznávám, že gramatiku mi korigovala má milá žena.

Napsal jsem hodně článků s kriminalistickou zápletkou a tematikou do časopisů 158 a Journal Krimi-revue, také pro někdejší Zemské noviny, Blesk, Ring... Ale také jsem se věnoval jiným tématům, například jsem sepsal do knih řecké, římské a slovanské mýty. To byste se divila, paní redaktorko, kolik kriminálních případů se nachází v mýtech a legendách. Namátkou - vražda v příběhu Kaina a Ábela či zcizení jablka ve známém biblickém příběhu z ráje. Mám na svém kontě celkově asi dvacítku knih.

Který z vašich titulů byl nejžádanější?

Vyprodané je z mých knih skoro vše. Nejvíce práce bylo s dvoudílnými Světovými dějinami policie, které jsou poměrně často citované v odborné literatuře, ale rovněž v textech bakalářských a diplomových prací. Nejvíce si dále cením knihu Najstaršie slovenské mýty a báje, které jsou již zcela rozebrané. Podle mě vydařené jsou řecké a římské báje, které vyšly již v několika vydáních. Čtivé byly Smutné konce slavných, po jejichž vydání se objevily knihy a televizní pořady s podobnou tematikou.

Čtenáře ale přitahují knihy o skutečných kriminálních případech jako např. Černá kniha českých bestiálních vrahů. Teď naposledy mi vyšla kniha Procesy a v tisku je další kniha.

Pro Slovensko jsem sestavil sborník dokumentů k dějinám Slovenska Rodný list a knihu Najväčšie slovenské záhady. Z odborných věcí je to řada hesel do Encyklopedie českých právních dějin, jejíž XXII. díl by měl vyjít někdy kolem letošních Vánoc. A v těchto dnech začínám psát další knihu, ale ani název ani námět neprozradím...

Životem, prací i svou rodinou jste příkladem česko-slovenské vzájemnosti. Čím bychom zakončili tento rozhovor?

Naše rodina je národní a současně i česko-slovenská. Už jsem uvedl, kým byl můj dědeček a odkud pocházel. Bratr mé babičky počátkem 20. století založil v Košicích první slovenské papírnictví a knihkupectví. Byl pod dohledem uherské policie jako nebezpečný »pansláv«. Po vypuknutí první světové války byl dokonce odsouzen k trestu smrti, když odmítl bojovat proti Rusům a Srbům. Nakonec musel jít bojovat proti Itálii, po pár týdnech dezertoval a v zajetí začal organizovat Slováky do vojenské jednotky.

Jeho bratr byl členem Československé národní rady na Rusi. Babička kupovala a četla knihy, měla dokonce knihovničku, z níž se mi zachovala bohužel jen jedna jediná knížka.

Vždy jsme byli vedeni k Československu. Když jsem byl malý chlapec, nesměli jsme hovořit prešpuráckým - tedy bratislavským přízvukem, založeným na přízvuku německém. Pro Čecha tento přízvuk není až tak neznámý, protože byl typický pro mluvu nedávno zesnulého Mira Žbirky.

Měl jsem taky »chvilku« od rodičů zakázané české knihy, ale to jen kvůli gramatice v době, kdy jsem chodil do základní školy. Důvodem bylo, aby se mi nepletlo tvrdé a měkké i/y a také s/z, to je dosti odlišné v našich jazycích. Ale stejně jsem četl, protože výborných českých knih bylo mnoho, a pak si následně měkké »i« a tvrdé »y« v diktátech pletl.

Vždy jsme byli vychováváni v československém, či chcete-li česko-slovenském duchu.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 13 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama