Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Někdejší popraviště na nádvoří Kounicových kolejí se sgrafitem sv. Václava a bronzovým reliéfem »Vlastenec« od sochaře Jiřího Marka.

Národní kulturní památka Kounicovy koleje

Symbolem 17. listopadu 1939 jsou také Kounicovy koleje. Tak jako informovaný Pražan ví, co znamenají v dějinách německé okupace a rezistence Hlávkovy koleje, Brňané znají Kounicovy (Kaunicovy) koleje. Oboje vznikly díky rozhodnutí osvícených mecenášů, kteří usilovali o povznesení národa cestou vzdělanosti. V prvním případě Josef Hlávka (1831-1908), ve druhém Václav Robert z Kounic (1848-1913). Osudy obou kolejí za druhé světové války byly pohnuté.

JUDr. Václav Kounic byl český politik, vlastenec pocházející ze šlechtického rodu. Jaké bylo jeho smýšlení, vyjadřuje přezdívka »Rudý hrabě«. Jak známo, byl sešvagřen s hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem (jejich manželky byly sestry). Kounicovy rozsáhlé rodové majetky soustředěné zejména na Moravě mu umožnily mecenášskou činnost. Chtěl pomáhat chudým, ale i vynikajícím českým studentům v tehdy převážně německém Brně. Dne 12. května 1908 daroval svůj brněnský palác na současném Žerotínově náměstí pro účely ubytování českých studentů (dnes zde sídlí rektorát Masarykovy univerzity) a zřídil nadaci pro výstavbu studentských kolejí.

Až nová ČSR umožnila výstavbu kolejí, žel po smrti donátora, neboť německé brněnské úřady výstavbě všemožně bránily. Pozemky se našly v tehdy předměstských Žabovřeskách. Stavba započala v roce 1922 podle projektu Karla Huga Kepky a první studenti čs. vysokých škol v Brně, založených až v republice, se do kolejí nastěhovali 5. listopadu 1923.

Koleje byly - jak mě informovala MUDr. Alena Hejlová, členka ČSBS Kounicovy koleje a fantastická průvodkyně zdejší pamětní síní - velmi moderní. Studenti-mladí muži bydleli po dvou, měli k dispozici jídelnu, různá sportoviště hned u kolejí, pokoje byly od počátku opatřeny ústředním topením atd. Svému účelu sloužily bezvadně až do tragického 17. listopadu 1939, kdy v brzkých ranních hodinách příslušníci gestapa a SS přepadli koleje, studenty vyhnali ven, 173 z nich odvezli (spolu se studenty z brněnských Sušilových kolejí) do Prahy, kde je připojili ke stejně vystrašeným a týraným studentům pražských vysokých škol. Společně pak absolvovali cestu do neznáma – do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zbylí šťastlivci, kteří tento masakr přežili a nebyli odvlečeni, se museli z Kounicových kolejí ihned vystěhovat. Ostatně, Němci zavřeli české vysoké školy a tyto koleje se proměnily v policejní věznici řídící úřadovny brněnského gestapa. Kounicovy koleje se staly pro Moravu tím, čím pro Čechy Pečkárna. Začalo nejtemnější období.

Výhled z okna pamětní síně na nádvoří, kde stály tři šibenice a v zadním rohu tzv. píseček. Zde také umírali čeští vlastenci, partyzáni a váleční zajatci.

Popraviště

Pro vězně se staly pověstnými cela číslo 17 v bloku A, v níž čekali odsouzenci stanného soudu na popravu, a od ledna 1945 také cela číslo 8, odkud odcházeli na popraviště zvané »píseček«. V bloku B smutně proslula tzv. koupelna s vanovými výslechy, kde mučitelé polévali vězně studenou a horkou vodou. Němečtí nacisté se dopouštěli zvěrstev tělesného týrání. Vězni napěchovaní do někdejších studentských pokojů byli mučeni, i umučeni při výsleších, jiné zastřelily stráže, když se přiblížili k oknům cel. Vše naprosto úděsné a člověku se těžko byť jen přemýšlí o tom všem. A je pravdou, že brněnští Němci a zvláště Němky se chodili dívat na popravy českých vlastenců jako do divadla, potvrdila dr. Hejlová. Tuto kapitolu »česko-německých vztahů« nelze nikdy zapomenout, a proto je nepochopitelné, že jsou lidé, kteří mají žaludek se angažovat v tak pofidérní akci, jako je Meeting Brno.

Bývalá popraviště jsou nyní pietně upravena, lidé sem přinášejí květiny, zapalují svíčky. Abyste si je prohlédli, musíte od hlavního vchodu obejít kolejní budovu a vstoupit do nádvoří. Do těchto míst, před zeď zakrytou prkny (aby se kulky neodrážely), přiváděli Němci naše hrdinné vlastence a popravčí četa vzápětí vykonala »svou práci«. »Na posměch Čechům se střílelo pod sgrafitem se svatým Václavem a nápisem Nedej zahynouti nám ni budoucím,« vysvětlila dr. Hejlová a můj zrak pohlédl nahoru k vyobrazení patrona české země.

Milošek Prudil

Hned vedle stávaly tři šibenice. Pamětní deska a zavěšená stužka s trikolorou dosvědčují, že »na nich byli věšeni čeští vlastenci«. A ještě kousíček dál tzv. píseček, kde nacisté popravovali, z úsporných důvodů, kulkou do týla člověka, kterého předtím srazili na kolena. Za tři měsíce od ledna do 18. dubna 1945 popravili přes stovku našich vlastenců, partyzánů a anglické a sovětské zajatce. »Následující den již Němci likvidovali dokumenty a prchali z Brna. Probíhala totiž již operace Rudé armády a v Brně se bojovalo, osvobození se blížilo,« přiblížila dr. Hejlová. Nejmladším hrdinou zastřeleným zde byl 11letý chlapec Milošek Prudil z hájenky Karlov u Prosetína, pomocník partyzánů, který byl zavražděn tak jako jeho maminka a tatínek. Ptám se, zdali on a jeho rodiče mají v Brně památník nebo aspoň název ulice? Nic, vůbec nic. Předkládám tedy návrh, aby se tak stalo. Najdou se hodní Brňané, kteří by iniciovali něco, aby památka Miloška Prudila nebyla zapomenuta?

I po vyčerpávající exkurzi plné zajímavých informací zbyl prostor pro otázky. Chodí sem školní výpravy? Ano, zpravidla školní mládež ze třetího stupně, přitakala má průvodkyně. »Sedí tady jako zařezaní, a já ty středoškoláky nešetřím. Je to pro ně hustý,« řekla paní doktorka jazykem, který běžně používají právě mladí. Průvodci ČSBS se zde bezplatně věnují každému kolektivu, jenž projeví zájem, přicházejí i cizinci. I v době covidu si poradili, když prováděli zájemce pouze venku, a přišlo mnoho lidí! A zajdou sem někdy studenti, aspoň ti, co zde bydlí? Budeme doufat, že aspoň někteří. A politici? Jako vždy a všude: někteří.

Aby nezapomněli!

Český svaz bojovníků za svobodu v součinnosti s městem a dalšími organizacemi pořádá v místě bývalého popraviště pietní akce s kladením věnců. Dnes děsivou, krvavou historii připomíná také pamětní síň ve správě ČSBS a památníky v zahradě (mj. v místě, kde stávala za prvního stanného práva šibenice, přemístěná pak »z očí« okolních obyvatel do nádvoří).

Vše ostatní začalo hned po druhé světové válce sloužit opět původnímu účelu vytýčenému mecenášem Kounicem – tedy s výjimkou krátkého období, kdy zde byli internováni nacisté a kolaboranti. V současnosti zde bydlí studující Veterinární a farmaceutické univerzity. A opět zde mohou plnými doušky užívat veškerého kolejního komfortu. Hlavně aby nezapomněli, co se za druhé světové války odehrávalo ve zdech, kde oni prožívají krásná léta svého studentského života. V době trvání věznice brněnského gestapa od 4. ledna 1940 do 19. dubna 1945 prošlo Kounicovými kolejemi více než 35 000 antifašistů, zajatí rudoarmějci a angličtí a jiní váleční zajatci. Zastřeleno či oběšeno zde bylo od 800 do 1300 českých vlastenců. Mrtvá těla se zpopelňovala v brněnském krematoriu a popel se nikdy nenašel.

Monika HOŘENÍ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 15 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama