Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Umělecká skupina Česká duše předvedla v pobočce městské knihovny na pražském Spořilově studentům a studentkám gymnázia dramatizaci osudů Boženy Němcové. Na závěr si všichni zazpívali lidové písničky. Vyučující studentů ocenila, že se dozvěděli o spisovatelce mnoho informací, které by ona v hodinách literatury nestihla odpřednášet. Marie Neudorflová stojící. FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ
Rozhovor Haló novin s historičkou Marií Neudorflovou, vedoucí Umělecké skupiny Česká duše

Hrajeme téměř jako dávní obrozenečtí kočovní umělci

Naši čtenáři a čtenářky trochu znají Uměleckou skupinu Česká duše. Několikrát jsme publikovali fotografii z vašeho pásma věnovaného Charlottě Masarykové. Jak vaše skupina vlastně vznikla?

Umělecká skupina Česká duše vznikla víceméně náhodou začátkem roku 2015. Někdy začátkem tohoto roku jsem měla přednášku o Charlottě Garrigue Masarykové a brzy nato mě kontaktovala herečka z Divadla Mana v Praze-Vršovicích Eva Miláčková, že bychom mohly dát dohromady představení o Charlottě G. Masarykové pro toto divadlo, abych tedy napsala asi deset zastavení nad jejím životem, což se mi povedlo.

Ta první naše představení moc dokonalá nebyla, i když jsme měli dvě výborné profesionální herečky, kromě Evy Miláčkové také Elenu Strupkovou, a zpěvačku Danu Krausovou. Neměli jsme však zkušenosti ani vhodnou hudbu a tím ani zvláštní úspěch.

Sestava se začala proměňovat a začali jsme dávat dohromady novou skupinu. Velkou pomocí, i organizační, je Eva Novotná, která hezky zpívá i čte. Pomáhá nám i její manžel Václav. Získali jsme do naší skupiny Kláru Zezulovou, profesionálního violistu Roberta Střihavku a profesionální pianistku Věru Matulíkovou. A také zpočátku herečku Jarušku Kretschmerovou jako zpěvačku, která získala dvě spolupracovnice z Brna, Lenku Veselou a Janu Zdráhalovou. Občas s námi účinkují kytarista Leoš Valigurský a houslista Jiří Luner. Nedávno k nám přibyly Dana Chvalovská a Anna Mánková. Ale potřebovali bychom ještě jednu zpěvačku.

Je nesmírně krásné a závazné, že všichni členové působí ve skupině s láskou, nezištně. Jsou úžasní.

Kdy jste začali veřejně vystupovat?

Od roku 2018 jsme začali jezdit po vlastech českých, měli jsme na dvacet představení a všude jsme byli s nadšením přijati! Představením přibližujeme ve dvanácti poutavých až napínavých zastaveních život manželky prvního československého prezidenta T. G. Masaryka Charlotty Garrigue Masarykové - Američanky, která se stala Češkou. Ta jsou doprovázena zajímavými úryvky z dopisů mezi ní a dcerou Alicí, která byla uvězněna rakouskou vládou ve Vídni v letech 1915-16 za politickou činnost svého otce, a krásnými lidovými písněmi českými, moravskými i slovenskými a živou hudbou. Lidé oceňují, že připomínáme pozapomenuté, ale cenné aspekty naší historie i kultury.

To potvrzuji, viděla jsem vaši »Charlottu« právě v Divadle Mana a dovolím si rozporovat váš názor, že jste neměli první představení dokonalá. Kdepak, já jsem zaznamenala velký úspěch!

Děkujeme (milý úsměv).

Podobně jsme zkoncipovali představení o Boženě Němcové, což byl nápad Evy Novotné. Opět jsem se ujala napsání dvanácti zastavení nad jejím životem. Byla to docela perná práce, kterou jsem také chtěla čelit nehoráznému překrucování jejího života, kterému se, bohužel, propůjčují i osoby z oficiálního kulturního života. Zastavení i výňatky z dopisů se týkají důležitých oblastí života Němcové v širším politickém i sociálním kontextu. Jejích dopisů se ujala hlavně Eva Novotná. A toto pásmo máme nyní na aktuálním repertoáru. Je připraveno k výročím spisovatelky Boženy Němcové (1820-1862), jedno připadlo na loňský rok 2020 a další připadne na následující rok 2022.

Jak vás inspiroval televizní seriál Božena?

K přípravě této dramatizace věnované životu a dílu Boženy Němcové nebyla impulsem jen životní výročí spisovatelky, ale velmi se o to »zasloužil« právě vámi zmíněný seriál, který vysílala Česká televize v lednu tohoto roku. Nemám doma televizor, takže jsem se nedívala, ale četla jsem o seriálu mnoho různých recenzí, zejména velmi kritických. A toto se mnou velmi »hnulo«, tak jsem jako historička napsala dlouhý publicistický příspěvek o důležitých aspektech a tragédii Boženy Němcové, kdy jsem chtěla některé momenty jejího života uvést na pravou míru.

Pak tento můj článek o Němcové četli moji přátelé, opět jsme o tom společně diskutovali a, jak se říká, slovo dalo slovo a vzešel námět vytvořit literárně-hudební pásmo právě o Němcové. Tedy jsem sedla, a přes týden jsem byla ponořená do knih – a to vlastně již víte...

Mé kolegyně a kolegové vybrali k mluvenému slovu lidové písně a hudbu, které stále pilujeme.

Před jakými diváky či kolektivy účinkujete?

Jsou organizace, které tuto naši uměleckou iniciativu velmi přivítaly, protože mají podmínky pro téměř divadelní představení a ocení naši tvorbu, kterou děláme. Pokud jde o obě naše představení, v Praze jsme účinkovali na scéně Jazzové sekce, v evangelické kazatelně, v Divadle Mana ve Vršovicích, v prostorách organizace Život 90 jsme hráli pro seniory a seniorky, v Brně na půdě Výboru národní kultury i u Unitářů, pak jsme účinkovali v Táboře, v Liberci dvakrát, v Lánech, Sobotce. Ve Tmani, Říčanech, v Rudné organizovala představení Československá církev husitská, paní farářka Jana Šmardová, v několika městských knihovnách atd.

Právě ve spořilovské knihovně jsem měla možnost sledovat vaše vystoupení věnované naší první spisovatelce. V hledišti zasedli studenti gymnázia. Knihovny vám tedy vycházejí vstříc?

Ano, knihovny jsou velmi příhodným prostředím, pokud nám tuto možnost dovolí. Paní knihovnice z Prahy 4 Mgr. Jana Žďárská nám zařizovala několik vystoupení, naposledy v Modřanech a na Spořilově. Žel v době covidu jsou představení opět zastavena.

Do budoucna máme již řadu nabídek, například pojedeme do Peruce, Sobotky, Soběslavi, Jičína, Havlíčkova Brodu, Hradce Králové či Liberce.

Promiňte mi tuto otázku – jsou vaše vystoupení alespoň »za příspěvek na dopravu«?

Většinou něco dostaneme, když hrajeme mimo Prahu, tak to padne na dopravu, jinak do společného fondu. Jsme vděční za cokoli, necháváme to na instituci, která představení pořádá. Hrajeme téměř jako dávní obrozenečtí kočovní umělci. Získali jsme před lety malý nadační příspěvek, pomáhají nám i naše rodiny - například nám vypomohl můj syn.

V čem spočívá být vedoucí takovéto umělecké skupiny, která rozhodně není zastoupena uměleckou agenturou?

Je to především každodenní práce u počítače, hodně komunikuji s různými organizacemi a nabízím naše pásma. Je to trochu i manažerská činnost. Často u mě v bytě, či u někoho jiného také probíhají zkoušky, protože nemáme žádné stálé zázemí. Takže nyní, když je vše probádané, nastudované, napsané, a to v širším kontextu, se věnuji hlavně organizačním záležitostem, což je daleko více náročné, než jsem čekala.

Připravujete i něco nového?

Kolegyně Eva Novotná navrhla připravit pásmo o Karlu Havlíčku Borovském, který letos oslavil 200. výročí svého narození. Ale pásmo o mužské historické postavě vyžaduje pro texty mužské hlasy, kterých nemáme.

Zaznamenala jsem u diváků také dojetí, tak působivá jsou vaše literárně-hudební pásma. Co zažíváte během představení?

Vidíme na tvářích diváků a divaček, jak se jim to líbí. Naše vlastenecká pásma podávají úplně jiný pohled na českou kulturu. Však my to prokládáme českými, moravskými a slovenskými lidovými písněmi, zejména mladí lidé objevují úplně jinou dimenzi naší kultury, slyší, jak je to krásné, slyší, že v mluveném slově jsou ukryty vyložené poklady - a jsou za to vděčni.

Možná, že mladí ještě nikdy ani nic takového neviděli a neslyšeli, však v mobilu, na počítači ani v televizi žádná literární pásma s lidovými písněmi neuvidí a neuslyší. To je velmi cenná kultura, a že by člověk zaplakal, že se tak zanedbává, ba potlačuje. I kdybychom nedostali nikde ani korunu, tak budeme v naší umělecké činnosti pokračovat dále.

Vy už jste to řekla, že si připadáte jako obrozenečtí kočovní umělci, kteří v těch nejskromnějších podmínkách, často o hladu, chodili od vesnice k vesnici a zpívali po hostincích nebo jarmarcích české písně, hráli první české hry...

Ano, tak si někdy připadáme.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 16 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama