Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Václav Hýža (vpravo) na hřbitově v Čeladné u hrobů partyzánů.
Rozhovor Haló novin s Václavem Hýžou, místopředsedou ČSBS Opava a členem Historické skupiny 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

Můj strýc padl jako osmnáctiletý partyzán

Vzhledem k historii vaší rodiny jste se začal zajímat o partyzánské hnutí na našem území během druhé světové války. Jaké je tedy spojení mezi rodinou, resp. vašimi předky, a partyzánským hnutím?

Na začátku šedesátých let jsme ve škole měli řečnická cvičení, která jsme si sami museli připravit a u tabule přednést. Vzpomínám si, že jsem si připravoval cvičení o partyzánu Augustinu Bártkovi, mém strýci, a Olze Bardinové.

Je smutné, že o Olze Bardinové se mimo jeden článek na Googlu najdou jen odkazy na pomníky, jen v Bystřici pod Hostýnem má pojmenovanou ulici. Augustin Bártek měl také ve Valašském Meziříčí pojmenovanou ulici, ale po roce 1989 byla přejmenována na Kálalova. O něm se na Googlu najdou jen články a fotografie, které jsem uveřejnil já.

A jaké mám spojení s partyzánským hnutím? Můj děda Augustin Bártek byl v roce 1940 poslán na práci do Štětína. Tam 28. prosince 1940 zahynul, nevíme jak. V údajích v centrální evidenci válečných hrobů (CEVH) je poznámka »zahynul, účastník ilegálního odbojového hnutí«.

Jeho syn, který se také jmenoval Augustin Bártek, ve 14 letech osiřel. Jeho sestra Ludmila pracovala od roku 1940 v Jablůnce, a její výdělek znamenal jediné peníze pro tříčlennou rodinu. Nebylo to lehké. Přesto od léta 1944 začali pomáhat uprchlým sovětským zajatcům, poskytovali jim ubytování, jídlo, léky. Nejdříve to byli Saša Dolinov, Petr Moskalenko, Jurij Kulikov, Alexandr Nikolskij. Ten se u Bártků zdržoval jistou dobu a s ním se Augustin velmi spřátelil. Přitom bydleli skoro uprostřed vesnice Brňov.

Okolo se objevovali konfidenti, byli i přímo u Bártků. V nedaleké obci Oznice žil Augustinův strýc Jaroslav Redl, který byl hajným. V hájovně Na Uhlisku se začali zdržovat uprchlí sovětští zajatci. Augustin tam s nimi často býval. Tam se také rozhodl, že půjde k partyzánům. Nepomohlo přemlouvání. Společně s Alexandrem Nikolským odešel na Oznici a 30. 9. 1944 se stal partyzánem. To mu bylo 18 let a šest dnů.

V průběhu října se tam vytvořil základ oddílu. Začátkem listopadu měl 14 členů – jedenáct sovětských partyzánů a tři české: Augustin Bártek z Brňova, Antonín Kopřiva a Karel Bartoněk z Kladerub. Historik Jurij Kulikov, po válce docent Moskevského historicko–archivního institutu, napsal, že první český partyzán, kterého potkal, byl Augustin Bártek. Celkem oddíl čítal 81 osob! Jeho bojová činnost byla rozsáhlá. Vyhazování mostů, tratí, přerušení vysokého napětí telefonu, telegrafu.

V polovině prosince se do oddílu zapojili z Olomoucka Josef Jedlička, Václav Mikolášek a Jan Bednář. Začátkem ledna se rozhodlo, že se vrátí zpět a budou pomáhat zásobovat partyzány na Oznici vším, co potřebují. Jako velitel byl určen Alexandr Nikolský. V únoru nastaly pro skupinu tragické dny: 21. února 1945 jel Jan Bednář s Igorem Kravčenkem vyhodit sloup vysokého napětí u Týnečku na Olomoucku. Po 22. hodině byli zajištěni německou domobranou, pak předáni gestapu. Tam došlo ke zradě, protože již ráno 22. února 1945 přepadlo gestapo palírnu u Nyklů ve Velké Bystřici a došlo k likvidaci skupiny, zahynulo pět partyzánů. Zároveň došlo k prozrazení bunkru nad Oznici. Ráno 28. února 1945 došlo k přepadení bunkru, ke kterému dovedl nacisty Jan Bednář.

Podle potvrzení ze 17. května 1945, které vydal štáb 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky a podepsali ho Petr Buďko, zástupce velitele brigády, a Petr Moskalenko, velitel oddílu, byl Augustin Bártek určen k obraně bunkru (kryl ústup). Bránil se spolu s jedním sovětským partyzánem proti 160 nacistům po dobu pěti hodin! Nakonec použil granát a usmrtil se.

Augustin Bártek padl 28. února 1945. Za svou bojovou činnost mu 31. července 1947 udělil prezident Československé republiky Edvard Beneš Československý válečný kříž 1939 in memoriam, 3. dubna 1948 mu udělil ministr národní obrany odznak Československý partyzán in memoriam.

Vašemu strýci bylo 18 a půl roku a byl takto statečný… Přivedl vás zájem o tuto historii také do řad ČSBS?

Ano, zájem o partyzánské hnutí, hlavně o 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky, mě postupně přivedl do Českého svazu bojovníků za svobodu. Dá se říct, že jsem nastoupil na místo mé maminky Ludmily Bártkové, která byla Augustinovou sestrou.

A kdo byla Olga Bardinová?

Její otec Antonín Bardin byl ruským zajatcem první světové války, který zůstal po válce v Bystřici pod Hostýnem. Za druhé světové války se stal spojkou. Jeho dcera se stala partyzánkou. Druhého května 1945 nesla partyzánům šatstvo a peníze. Pod Tesákem narazili na německý oddíl. Došlo k přestřelce, Olga byla zasažena do prsou a zahynula. Měla 23 a půl roku.

Upozornil jste nás, že byly určité nepřesnosti v našem článku o partyzánském hnutí v Čeladné. To je místo, kde se každoročně za pečlivé účasti tamního starosty a desítek občanů a členů historických klubů konají vzpomínky na hrdinný boj Jána Ušiaka a dalších partyzánů s fašisty. Co jste vybádal o Ušiakovi?

Na pietní akt do Čeladné jezdíme pravidelně, naší členkou je paní Miroslava Kaštovská, za svobodna Tkáčová. Je to místní rodačka a u nich doma se léčil po dobu asi tří týdnů raněný Dajan Bajanovič Murzin, který byl postřelen při přepadení u Čertova mlýna 2. listopadu 1944.

V roce 2019 jsem se na pietním aktu k uctění smrti Jána Ušiaka v Čeladné seznámil s Júliem Kamenským a Annou Kamenskou z Kalinova. Anna Kamenská je vnučka bratrance Jána Ušiaka. To je také jeden ze zdrojů k opravám nepřesností.

Některé nepřesnosti se často opakují. Je to tím, že se někdy jen opisuje. U Jána Ušiaka se často udává jako rok nástupu vojenské služby rok 1937. Správně je to takto: Ján Ušiak narukoval v roce 1936 do Mostu v Čechách k 9. pěšímu pluku K. H. Borovského. Domů do Bakty se vrátil v roce 1938. To potvrzují i rodinní příslušníci Jána Ušiaka.

Udává se, že Ušiak padl do zajetí. Podle toho, co řekl PhDr. Ján Ondrovčák, partyzán této brigády, při odhalení pomníku Jána Ušiaka v Baktě v roce 1974, Ušiak přešel na sovětskou stranu. Totiž na rozkaz horthyovské vlády byl nejprve odvelen do maďarské armády bojující proti Sovětskému svazu.

Opakovaně se udává, že byl Ušiak exhumován a převezen na Slovensko. Toto rozhodně popírá jeho rodina. Stále leží na čeladenském hřbitově.

Také se udává, že jedním ze dvou neznámých partyzánů je Boris, Murzinův pobočník. Toto není pravda. Boris Rabenstein, který tlumočil, zahynul na Kněhyni, jeho otec byl Rus. V boji na Kněhyni padli čtyři partyzáni – Boris Rabenstein, Růžena Valentová a dva neznámí. V červenci 1945 byla jejich těla exhumována. Boris Rabenstein a Růžena Valentová byli převezeni do Olomouce, dva neznámí společně s Jánem Ušiakem a Jefimem Pugačevem byli společně pohřbeni na současné místo na hřbitově v Čeladné. Někdy se udává počet padlých partyzánů na Čeladné šest, správně jsou čtyři.

A pak ještě jedno upřesnění: V názvu Partyzánské brigády Jana Žižky nikdy není »z Trocnova«, brigáda takového názvu působila v Jugoslávii!

Platí tedy 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Mnohokrát se v tomto chybuje. Spolek pro vojenská pietní místa (VETS) nakonec u Jána Ušiaka uveřejnil celý můj článek, v němž to všechno vysvětluji a uvádím na pravou míru. Samozřejmě opravuji i ve Wikipedii a jinde.

Zájem starosty Čeladné o tyto věci je autentický, na rozdíl od jiných představitelů mnohých obcí, kteří se nestarají o historii hrdinských skutků druhé světové války a berou to jen jako formalitu. Zvláště pak, jsou-li mezi nimi padlí rudoarmějci či sovětští partyzáni. Jaké máte zkušenosti se samosprávami obecně, co se týče spolupráce při přípravě různých akcí?

Obec Čeladná má zájem o svou historii, připomíná si 5. května osvobození obce, větší akce je 3. listopadu k uctění smrti Jána Ušiaka a ostatních, kteří v tomto období zahynuli. Pěkné akce pořádají obce v oblasti, kde působila tato partyzánská brigáda, to je Prlov, Leskovec–Juříčkův mlýn, Ploština, Vařákovy paseky, to jsou vypálené obce v dubnu 1945. Také Vsetín, Valašské Meziříčí a jiné. Na Opavsku toho máme také dost, letos okolo 27 akcí k osvobození, od pochodu smrti po Den válečných veteránů.

Vaše znalosti a zájem vás přivedly až do výboru Historické skupiny 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Čím konkrétně se v této Historické skupině zabýváte?

Dozvěděl jsem se o knize Marie Hrošové Na každém kroku boj, která pojednává o této partyzánské brigádě. Kniha mě oslovila. Na tuto knihu se skládali partyzáni (!) a prodává se ve Vsetíně. S předsedou Karlem Vaculíkem jsme si vyměnili nějaké poznatky o odboji, dostal jsem nabídku, abych se stal členem. Postupně jsem se stal členem výboru, prvních pět let uběhlo, letos potvrzeno dalších pět let.

Členové Historické skupiny dělají besedy pro školy, ve spolupráci s kluby vojenské historie pořádají ukázky bojů, pietní akty.

Jak spolupracujete s profesionály-historiky, kteří především mají finanční, materiální a institucionální zázemí, aby se touto částí historie mohli zabývat?

S profesionálními historiky většinou nespolupracuji, spíše s amatéry, kteří ovšem mají dobré výsledky. Je to hlavně Roman Babica, Ondřej Haša, Daniel Gargulák a Valašský odbojový spolek.

Kde ve vašem regionu je muzejně upravena historie partyzánského hnutí, tedy jestli vůbec někde něco takového existuje?

V našem regionu muzejně upravená historie partyzánského hnutí přímo není. V Hrabyni se nachází Národní památník II. světové války, tam jsou nějaké ukázky, ale ne přímo k partyzánům. V roce 2020 měla být v Památníku výstava k osvobození Ostravska. S paní ředitelkou Mgr. Kamilou Polákovou jsem domluvil, že nachystám nějaké fotografie z míst, která osvobozovali partyzáni z 1. čs. brigády Jana Žižky. S amatérskými badateli jsem dal dohromady fotografie z osvobozování Vsetína, Hošťálkové, Vizovic, Velehradu, Zlína, kde se na osvobození podíleli právě partyzáni 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Také jsem tam měl panel k Augustinu Bártkovi.

No, a skutečnost je taková, že v roce 2022 bude Památník uzavřen. Začíná tam velká rekonstrukce, která bude trvat celý příští rok.

Jak pracujete s mládeží, školami, studenty ve vaší opavské organizaci ČSBS? Vím, že jste pilný na sociálních sítích. Na Facebooku publikujete desítky historických materiálů. Jak bohatý je váš FB?

Na Facebooku jsem právě uveřejnil 100. článek, který se týká 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Je to za necelé tři roky. Protože mám v archivu několik tisíc stran článků a dokumentů, tak ještě nějaký rok můžu psát. Čtou mě z celé republiky, dávám to volně k dispozici.

Samozřejmě mám i besedy na školách. Ve spolupráci s ČsOL Opava se měl uskutečnit zájezd pro žáky jednoho z opavských gymnázií na Čeladnou, ale nebyl zájem. Opakem je Základní škola v ulici Boženy Němcové v Opavě. V roce 2019 jsem zajistil v její zahradě výsadbu Lidické hrušně. Je to symbolický akt, který probíhá již několik let v různých městech po celé České republice. A proč zrovna hrušeň?

My v Haló novinách často informujeme o výsadbě dalších štěpů této památné hrušně a vysvětlujeme, oč jde. Ale můžete to zopakovat, tyhle informace z mainstreamu lidé nedostanou.

Když nacisté za druhé světové války srovnali obci Lidice se zemí, zničili nejen všechny domy, ale i stromy, protože podle nich by se později dalo poznat, kde stálo jaké stavení, kde žila jaká rodina. A po Lidicích nemělo zůstat nic, ani vzpomínky. Shodou náhod nacistické řádění přežila pouze jedna mladá hrušeň, kterou si na cestě do školy zasadily lidické děti s paní učitelkou.

O strom, který byl v roce 2007 prohlášen za památný, se stará Občanské sdružení Lidice, které také v roce 2008 založilo sbírku uměleckých děl s námětem hrušně.

V roce 2012 dostali v tachovském genovém sadu nápad odebrat roub Lidické hrušně a roubovanec pak vysadit. Tato první dceřiná hrušeň se stala prvním »Poslem naděje«. Ona i všechny další vysázené štěpy mají rozdávat víru v přežití i takové apokalypsy, jakou bylo vyhlazení Lidic.

Opavská hrušeň byla vysazena 17. října 2019 a je v pořadí třicátá. Její výsadba se nesla v duchu 70 let od založení školy. Ve spolupráci s ředitelkou školy Mgr. Ivanou Lexovou jsme i v současné koronavirové krizi v loňském a letošním roce uspořádali u hrušně setkání OV ČSBS Opava s žáky školy, kdy k žákům promluvila paní ředitelka a také já. Je dohoda, že příští rok se bude setkání konat opět. Chtěl bych, aby se tato setkání stala pravidlem.

Je něco v otázce historie a paměti o druhé světové válce, co vás v poslední době vyloženě rozhodilo jako výraz neúcty?

V poslední době mě zarazila neúcta k těm, co nasazovali životy za naši svobodu. Jsou to například slova senátora Pavla Fischera, kdy na vzpomínkovém večeru k 80. výročí okupace Československa, kterou pořádal Český svaz bojovníků za svobodu 12. března 2019, nazval bojovníky proti nacismu z druhé světové války »prasaty a antisemity«.

Dále mi vadily červené pomníky v Praze, Brně, Ostravě (rozuměj polité červenou barvou); slova primátora Prahy, že se Praha osvobodila sama; slova a akce starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře, kdy nechal odstranit sochu Ivana Stěpanoviče Koněva; dále starosta Řeporyjí Pavel Novotný za jeho oslavu vlasovců a jejich pomník. Ani se nedivím, že tito politici museli mít jednu dobu ochranku.

Šestého května 2020 na městském hřbitově odmítl starosta města Krnova Tomáš Hradil uctít památku padlých vojáků, pokud u pomníku budou zástupci Klubu vojenské historie v dobových uniformách a pokud si neodnesou sovětskou vlajku. Stejnou vlajku, která vojáky doprovázela po celou cestu až do Berlína! Rozčílila mě slova poslance Jakuba Jandy o zrušení dotací ČSBS. Opakuje je vždy před projednáváním státního rozpočtu. Jako rodáka z Čeladné jsem ho nikdy neviděl 3. listopadu na pietních akcích, které se tam konají!

Na závěr mi dovolte uvést slova letos 90letého bývalého partyzána Jana Hronka, »Janíčka« – však na konci války mu bylo necelých 14 let: »S dojetím vzpomínám na výrok jednoho pasekáře z Prlova, spíše přání, které vyslovil jen několik dnů před prlovskou tragédií. ‚Chlapi, může se stát, že se svobody nedožijeme. Kdyby k tomu došlo, přál bych si, aby se lidé dozvěděli, co jsme dělali a proč. Aby nás za to měli aspoň trochu rádi tak, jak my milujeme svoji vlast.‘ Za pár dnů, jako by to tušil, zahynul v plamenech své chalupy. Je naší morální povinností splnit tomuto vlastenci a všem podobným jejich přání.«

Pátého května 1945 Janu Hronkovi předal generál Klapálek Medaili Za chrabrost. I tak mladí bojovali!

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv V. HÝŽI


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 37 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama