Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Účastnice podzimního semináře Komise žen, které vyslechly poutavou přednášku o Marušce Kudeříkové. FOTO – Haló noviny/Roman BLAŠKO

S Maruškou vysvitlo slunce, vůně venkova a barvy slovácké vesnice I.

Významnou ženou českého protinacistického odboje byla mladinká komunistka Marie Kudeříková. V loňském roce jsme vzpomínali 100. výročí jejího narození. Na podzim se Maruškou – tak je tato hrdinka všeobecně nazývána – zabýval seminář Komise žen ÚV KSČM. Byl to seminář důležitý, neboť byla také slavnostně předávána Ocenění Žena roku 2020 a 2021. Autorkou poutavé přednášky o Kudeříkové byla Mgr. Eva Bartůňková z Klubu společenských věd.


Mládí

Mluvit o Jožce Jabůrkové bylo jako stát ve stínu velkých měst, a to jejich dělnických čtvrtí. S Maruškou vysvitlo slunce, vůně venkova a barvy slovácké vesnice. Maruška se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech (okr. Hodonín).

Její rodiče také byli hluboce věřící katolíci. Politicky byli jinde, než kam dospěla Maruška. Tím spíš musíme obdivovat harmonické soužití a toleranci, která v rodině vládla.

Otec Josef Kudeřík byl legionářem. Cvičil v tělovýchovné jednotě Orel. Zastával také řadu funkcí za lidovou stranu ve Vnorovech, maminka Františka Kubíková vynikala jako malérečka kraslic. Ovládala vnorovský lidový ornament. Po válce ilustrovala jedno vydání Maruščiných Zlomků života. Maruška měla ještě dva mladší sourozence, Alžbětu a Josefa.

Tatínek pracoval u Československých státních drah. Část dětství Maruška strávila ve Vrbovcích, kde otec dostal služební byt přímo v železniční stanici.

Ve Vrbovcích i doma ve Vnorovech měli Kudeříkovi hospodářství. Patřil jim kousek vinohradu, otec choval včely. Po rozbití Československa připadla obec Vrbovce Slovenskému státu, pouze železniční stanice zůstala na území protektorátu Čechy a Morava. Kudeříkovi se museli vrátit do Vnorov. Do školy Maruška jezdila do Velké nad Veličkou a na konci třicátých let navštěvovala gymnázium v nedaleké Strážnici.

Maruška měla ve srovnání s Jožkou lepší start do života. Maturovala na gymnáziu a za normálních okolností by jí nic nebránilo jít na vysokou školu. Zastavila ji okupace a zavření českých vysokých škol. Rodiče ji tedy alespoň poslali na jazykovou školu, původně v Brně, pak ve Veverské Bítýšce.

Politické zrání

Marušku ke komunistickému hnutí nepřivedla rodina. Ovlivnili ji přátelé. Velkou roli v Maruščině životě hrál spolužák Julius Kramarič. Narodil se 23. 12. 1918 ve Vnorovech. Byl synem rakouského důstojníka z bohaté vídeňské rodiny a služky Františky Bayerové. Matka ho sama vychovávala na Slovensku. Maruška o tom v jednom dopise napsala: »Potloukal se po cizích lidech.« Do Vnorov se vrátil jako student strážnického gymnázia. Maturoval v roce 1940 ve stejné třídě prof. Bedřicha Klapetka jako Maruška, která byla mladší. S Maruškou se do sebe zamilovali. Kudeříkovi jejich vztahu nepřáli, ale nezakázali ho. Mladí lidé se přesto rozešli.

Maruška o Julkovi hodně přemýšlela i později, při čekání na smrt, jak dokládá i tento úryvek:

»Říkal mi, že jsem zhýčkanec: dokud prý jsem nepoznala tvrdost života, nemám právo kritizovat toho, kdo se musí tak protloukat jako on. A přece jsem měla být jeho a nemít právo usuzovat a posuzovat jeho jednání… Přiznávám se, že jsem byla přecitlivělá, to pramenilo z toho, že jsem s ním úplně srostla v jednu bytost a za jeho jednání, bylo-li podle mého názoru špatné, jsem se do krve styděla jako za své. Já jsem vůbec nebyla láskou slepá, naopak – pod mikroskopem jsem ho pozorovala. Nesnesla jsem u něho ničeho, co se mi příčilo, no a to zraňovalo jeho ješitnost.«

A na jiném místě:

»Jsem mu vděčna za nesmírně mnoho. Položil základy celé mé další praxe. A pomáhal bojovat s vlastní duší i okolím. Nejenom to, ale i celé jeho prostředí. Nedovedl mě však udržet těmi ideami, kterými mě získal. Já jsem na něm visela celým citem první lásky, probuzeným ženstvím, obdivem, vděčností a zvykem. Nikdy jsem nevěřila, že bych dovedla tento tak silný komplex citů zlomit. A přece se to stalo... Nejednal podle svých zásad a já úpěla pod tímto rozporem... Já mu odpustila a děkuji i za tento boj! O to jsem byla pevnější, silnější a důkladnější...«

Odboj

Z Kudeříkovy rodiny se dva členové zúčastnili odboje, i když různým způsobem. Maruščin otec pomáhal při ilegálním převádění českých vlastenců přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Maruška se zapojila do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední vedení komunistické strany. V Brně se stala členkou zemského vedení Komunistického svazu mladé generace na Moravě a spojkou ilegální organizace komunistické strany v Brně. Šířila letáky a spolu s dalšími členy organizovala sabotážní akce.

Gestapo Marušku zatklo 5. 12. 1941. Byla vyslýchána v Brně i v Praze. O brutalitě výslechů máme dost svědectví. Říká se, že mučení bylo tak kruté, že v nějaké míře promluvil každý. Nemluvit znamenalo především nic nepřiznat, co by gestapu pomohlo, neudat nikoho dalšího. Ani to každý nevydržel. Maruška odolávala. V cele smrti o tom uvažovala takto: »Neublížila jsem slovem žádnému, přehlížím-li znovu své výpovědi. Co na sebe sami řekli, je jejich věc, a ne mého svědomí. Co řekli na mne, to jim odpouštím. Při povrchním nahlédnutí se zdá, že jsem udělala asi tři závažné chyby proti sobě samé. Ale jen zdá. V té situaci a za těch předpokladů to chyby nebyly. Přiznala-li jsem, že jsem ty letáky sama dělala, chtěla jsem si vybudovat opěrný bod pro své další výpovědi, na který bych se mohla odvolat. Ty dvě další zdánlivé chyby, věci, které jsem přiznala, tvrdili dva až tři svědci, z nichž jeden byl jako vosk a nedalo se s ním dorozumět.«

Po všem mučení se konal 16. 11. 1942 soud ve Vratislavi. Věznici ve Vratislavi (Breslau, dnes Wrocław) se za války říkalo »česká věznice«, protože většinu vězňů tvořili odbojáři z Moravy. (Pro odbojáře z Čech byly příslušné Drážďany.) Ve Vratislavi bylo popraveno minimálně 668 Čechů a dalších 67 ve vězení zemřelo.

K soudu přijeli oba rodiče. Maruška byla odsouzena za velezradu k trestu smrti stětím sekyrou. Na smrt čekala ještě více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. Část té doby přečkala v samovazbě, část strávila s jinými. Ve Vratislavi se popravovalo v pátek. Maruška vypozorovala, že k večerní popravě se odvolávalo z cely kolem poledního. Když byl pátek večer a byla na svém místě v cele, získala zase týden života. V jednom lístku kamarádce prosí o půjčení knihy a letmo se zmiňuje, že ji vrátí, než bude pátek.

Takhle se k tomu Maruška vyjádřila: »Je možné, že člověk trpí představou z několika týdnů vězení víc než jiný rozsudkem smrti. Představa se zde vžila, zvykl si na nevyhnutelné. Prošel ovšem více fázemi těchto bolestných procesů, protože si dřív musel zvykat na vězení atd. Tahle věc se dá pozorovat z tisíce hledisek, srovnávat. Ale uvědomí-li si člověk relativnost a dynamičnost těchto vztahů, zná-li jejich hranice, ví-li, že vydržet, snést tíhu okamžiku znamená zvítězit, to už pomáhá hodně. Jen ne: ‚Já to nevydržím‘, protože člověk vydrží všechno až po určitou hranici, kterou může nervově zdolat.«

Na popravu Marušky Kudeříkové došlo 26. 3. 1943, v pátek, dva dny po jejích dvaadvacátých narozeninách.

Pozůstalost

Maruščin život byl velice krátký. Ve srovnání s Jabůrkovou, která také zemřela předčasně, ale ne tak brzy, v něm chybí etapa produktivního, pracovního života. Její literární pozůstalost představují zápisky z cely smrti. Říkala jim škrabky. Celkem to bylo 32 dopisů. Psaní maskovala na stole mezi prací, kterou měla uloženou. Malovala dětské hračky, figurky vojáčků. Dopisy se podařilo vynést především díky jedné kamarádce a díky obětavé dozorkyni. Poprvé byly vydány v roce 1961, a pak ještě mnohokrát, pod názvem Zlomky života.

V literatuře je z té doby víc podobných počinů. Maruščiny škrabky mají jiný charakter než třeba Deník Anne Frankové nebo Reportáž, psaná na oprátce. Zlomky života zjevně nebyly koncipovány jako literární dílo. Ne že by neměly literární hodnotu, naopak. Ale jsou to motáky, dopisy, úvahy. Psala kamarádkám-vězeňkyním: Jarce Kryslové a Vítězce Vylegalové. Psala rodině – sestře Alžbětě, rodičům. Upřímnost má své hranice, rodiče bylo třeba povzbudit a uklidnit. Některé škrabky mají rozpustilý tón, pravděpodobně pro povzbuzení rodiny. Jiné autorce samé pomáhaly utřídit si myšlenky. Maruška se ve škrabkách zabývá svými vztahy s lidmi, především s Julkem, láskou, ale také náboženstvím a komunismem. Z jejího poměrně podrobného porovnání křesťanství a komunismu zaujaly dva body:

Křesťanská a komunistická etika nejsou totožné. Protože křesťanství přikazuje lásku k bližnímu bez ohledu na rozpory, které ji znemožňují.

Křesťanství můžeme posuzovat jako velkou krásnou snahu humánně upravit vztah mezi lidmi. Totéž je snahou komunismu, ale za daleko reálnějších podmínek, které nemohou být zvráceny, zneužity proti lidu.

Do Zlomků života bývá začleňován i Maruščin poslední dopis domů. Maruška ho psala v posledních hodinách života. Představte si třeba odpoledne, když se chystáte večer do divadla. Sledujete ubíhající čas, ještě máte něco na práci, na nic nezapomenout, držíte v paměti půl sedmou večer… A teď si představte, že Marušce ubíhal čas k vlastnímu odchodu ze světa. (Dokončení příště)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 18 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


manitius
2022-01-09 16:52
"Křesťanství můžeme posuzovat jako velkou krásnou snahu
humánně upravit vztah mezi lidmi. Totéž je snahou komunismu, ale za
daleko reálnějších podmínek, které nemohou být zvráceny, zneužity
proti lidu." Veliká škoda, že se Maruška nedožila toho, jak
byly po únoru 48 její krásné komunistické ideály brutálně využity
pro likvidaci země a jejího lidu.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama