Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
Rozhovor Haló novin s Jaroslavem Ungermanem, členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV)

I politika Bruselu vede k vysokému růstu cen energií!

Na nedávné mezinárodní konferenci v Praze, kterou uspořádal Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR o Společné zemědělské politice EU (SZP) na léta 2021-2027 a o dopadech Zelené dohody pro Evropu na české zemědělství, jste řekl, že dovoz pracovních sil ze zahraničí by měl být nahrazen produkcí výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Jak jste to myslel?

Naše společnost v současné době prožívá poměrně složitou situaci, kdy na jedné straně zápasí s pandemií koronaviru a na straně druhé se, v rámci Evropské unie, během několika posledních let vytvořily určité tendence, které možná ovlivní naši budoucnost na několik desetiletí dopředu. Samozřejmě mám na mysli vrcholnými evropskými orgány schválenou Zelenou dohodu pro Evropu neboli Green Deal, což je koncepce dosažení uhlíkové neutrality. Ta hluboce poznamená celkový vývoj v Evropě, a tudíž i v České republice, a to na dlouho dobu.

Jedním z problémů, se kterým se budeme potýkat v příštích deseti letech, je objektivní nedostatek pracovních sil. Ten souvisí s tím, že v nejbližších pěti letech bude každým rokem odcházet z pracovního trhu 30 až 50 tisíc osob. Je to tím, že počet těch, kteří budou odcházet do důchodu, bude právě o těch 30 až 50 tisíc každým rokem vyšší oproti těm, kteří na pracovní trh nastupují. Podle prognóz tato situace bude potom pokračovat i za dalších pět let, kdy bude celkově chybět dalších až 50 000 lidí v pracovním procesu. Takže v rozmezí oněch deseti let odejde z trhu práce až 200 000 lidí.

Není to nic nového. Je to důsledek populačního vývoje jak v devadesátých letech, tak i v první dekádě tohoto století. Proto podnikatelské kruhy již delší dobu žádají zvýšit limity pro pracovní migraci a s tímto požadavkem oslovili i novou vládu – umožnit dovoz 30 až 50 tisíc osob každým rokem.

To je opravdu hodně, ale jak je nahradit?

Dovoz zahraničních pracovníků není rozhodně nejlepší řešení. Je zapotřebí přemýšlet, proč v ČR nevznikla ekonomika, která by byla daleko méně než dosud náročná na příliv pracovních sil, především do průmyslu jako základního národohospodářského odvětví. Prostě, aby český průmysl pracoval v situaci, kdy se nebudou zvyšovat počty jeho zaměstnanců.

Ukažme si to na číslech. Mezi roky 2010 až 2019 vzrostl počet pracujících ve zpracovatelském průmyslu o 220 tis. na celkových 1,455 mil. osob při celkové národohospodářské zaměstnanosti 5,303 mil osob, která se zvýšila o 420 tis. osob. Tedy polovina přírůstku zaměstnanosti směřovala do zpracovatelského průmyslu. To rozhodně není málo, a přitom stále slyšíme požadavky na další a další pracovní síly.

Přitom my potřebujeme zvyšovat zaměstnanost zejména v terciární sféře. České obyvatelstvo stárne a vypadá to, že během deseti let budeme možná potřebovat až dvojnásobek počtu zaměstnanců v sociální péči apod.

Příčin, proč české firmy nejsou dostatečně výkonné, je víc. Jednou z nich je nedostatečný růst přidané hodnoty. Jen pro vysvětlení – přidaná hodnota na podnikové úrovni se skládá ze zisku, mezd vč. sociálního pojištění a odpisů. Naším problémem je nižší podíl přidané hodnoty v celkových tržbách českých firem. Jestliže u malých firem činí tento podíl zhruba 28 procent, u středních firem je to 29 %, potom u velkých firem (nad 250 zaměstnanců), které jsou základem českého průmyslu, je podíl vyšší přidané hodnoty na jejich celkových výkonech necelých 20 % a v posledních deseti letech klesá.

Ještě k tomu poznámku – nízký podíl přidané hodnoty v celkových tržbách pak také vysvětluje výši mezd našich zaměstnanců ve srovnání s našimi sousedy.

Jaký je k tomu důvod, když naopak velké firmy by měly být lídrem růstu produktivity práce?

Ale ono to tak u nás není. Můžeme přemýšlet, proč tomu tak je. Jsou dvě teorie možného vysvětlení této situace.

Jaké?

Za prvé, tyto velké české firmy jsou obvykle součástí nadnárodních koncernů mimo území ČR. Takže obchod a zúčtování mezi českou filiálkou a mateřskou firmou probíhá podle pravidel finančního a účetního oddělení mateřské firmy. Tyto firmy svým »sestrám« v rámci nadnárodního koncernu dodávají své výrobky za pevně stanovené ceny. Ty firmy, které jsou výrobci finálního výrobku, zpravidla dodávají své výrobky do obchodní firmy, která zpravidla není na našem území. Teprve tato firma pak dodává konečnému spotřebiteli a také právě ona realizuje konečný efekt – zisk, který už se nepřenáší na českého výrobce. Dá se tudíž říci, že v těchto mateřských firmách, případně i jejich dceřiných společnostech jinde ve světě, se realizuje většina zisku dané nadnárodní společnosti.

A ta druhá?

České firmy, které se nestaly součástí nadnárodních koncernu a jsou samostatné a našly si svoji mezeru na trhu jako subdodavatelé zahraničních firem. Dodávají například díly či součástky či jiné typy výrobků, které se v mateřských firmách kompletují do konečného výrobku pro spotřebitele. Ovšem jako subdodavatelé nemají žádnou možnost zasahovat do tvorby cen finálních výrobků. Zkrátka, záleží na tom, kolik je finální výrobce ochoten platit za jejich subdodávky. Logicky je tlačí cenově dolů. A domnívám se, že to je jeden z důvodů, proč se českému průmyslu nedaří zvyšovat podíl přidané hodnoty tak, jak bychom si představovali a přáli.

V tomto systému není příliš velký prostor pro investice, které by vedly k růstu produktivity práce, a tedy docházelo by k náhradě živé práce automaty a roboty.

Proto vzniká požadavek podnikatelů na dovoz dalších pracovních sil ze zahraničí. Českou ekonomiku nelze postavit na tom, že se bude trvale zvyšovat počet pracovních sil v průmyslu. To není možné. Ale zvýšit podíl přidané hodnoty v celkovém objemu výkonů našeho hospodářství je zatím spíše jen v proklamativní rovině. V tomto směru české firmy bohužel zaostávají.

Dalším problémem české ekonomiky je struktura a vývoj mezd. Ve zpracovatelském průmyslu velké firmy (nad 250 zaměstnanců) mají průměrnou mzdu vyšší než 38 000 Kč měsíčně, ve středních firmách je to 34 000 Kč a u malých, tj. do 50 zaměstnanců, je to 27 000 Kč. Většina zaměstnanců v průmyslu pracuje ve velkých firmách, ale v malých firmách je zaměstnána čtvrtina veškeré zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu.

Co je jedním z největších problémů, který ČR prožívá?

Je to problém růstu cen. Tento problém nás bude trápit ještě příští dva tři roky. Zpravidla se tento obrovský růst cen spojuje s růstem cen energií, které rostou vinou energetické politiky EU. Když poslouchám myšlenky a nápady, které z EU přicházejí, nemohu se ubránit vzpomínkám na některé projekty, které v minulosti vyhlašovalo vedení EU. Byly to projekty, o kterých se dnes v podstatě již nic neví a raději se o nich ani nehovoří. Ono by totiž vůbec nebylo na škodu občanům vysvětlit, proč tyto projekty zkrachovaly. Ale proč by to někdo dělal? Aby ukázal neschopnost jejich realizace, anebo přímo jejich nesmyslnost?

Jedním z těchto projektů bylo i slavnostní vyhlášení tzv. Lisabonské strategie. Stalo se tak v roce 2000. Tehdy se veřejně vyhlásilo, že do deseti let EU bude nejdynamičtějším, nejkonkurenceschopnějším seskupením ve světě s tím, že v EU bude existovat kvalitní zaměstnanost a vysoká míra sociální soudržnosti.

O čtyři roky později, v roce 2004, tedy v době, kdy do EU přistupovaly nové členské země ze střední a východní Evropy, EU veřejně oznámila, že se nebude v rámci Lisabonské strategie zabývat jejími sociální aspekty, a posléze, po dalších dvou letech, se od Lisabonské strategie oficiálně upustilo.

K tomu, co se dnes děje kolem další nové strategie EU, to je Zelené dohody pro Evropu neboli Green Dealu, pak si kladu otázku, zda to nedopadne podobně.

Co si myslíte o problematice tzv. emisních povolenek?

Začaly hezkým nápadem o tom, že když se mají snižovat emise skleníkových plynů, tak se to bude dělat tak, že se bude administrativně snižovat množství emisí vypouštěných do atmosféry. K tomu organizátoři tohoto nápadu rozdělili celkové množství vypouštěných emisí na dvě části. První z nich byly tzv. volné neboli bezplatné povolenky, které byly přiděleny jednotlivým státům. Druhou částí byly povolenky, s nimiž se začalo obchodovat. Prostě ten, komu nestačilo množství povolenek, si je mohl nakoupit za cenu, která se lety zvyšovala. Zprvu to vypadalo jako celkem nevinná hra. Ale postupně, jak se snižovalo celkové množství těchto povolenek v oběhu na trhu v EU, se tímto způsobem povolenky staly normálním obchodovatelným zbožím. Jestliže ještě před pěti lety jedna povolenka stála cca pět sedm eur, v současné době stojí již zhruba 70 eur. To se přirozeně odráží i v růstu ceny elektřiny.

Prostě se ukázalo, že když se dají na trh nějaké kvazipeníze, a povolenky jsou svým způsobem de facto jakési »peníze«, tak se stanou předmětem obchodování, a logicky i předmětem spekulací.

Ve světové ekonomice je velké množství peněz, kdy není žádný problém koupit povolenky, a to klidně i za velké peníze. Potom dotyčná osoba prohlásí, že povolenky na trhu sice nejsou, ale zájemci o ně si je od nich mohou koupit za drahé peníze.

Celý systém ukazuje, že lidé, kteří o tom na vrcholných pozicích v EU rozhodují, vlastně vůbec nerozumějí ekonomii. Správně by měli vědět, že když se začne s něčím obchodovat, pokud tedy něco vloží na trh, tak nikdo nemůže vyloučit, že se daná věc nestane předmětem spekulace. To je jedna z hlavních příčin, proč v EU rostou ceny energii.

Druhým vážným momentem, který může vést k vážným problémům v energetice, což se zpětně odrazí na rostoucích cenách energií, je politika EU, pokud jde o dovozy a spotřebu zemního plynu.

Prostě, »někdo« v EU vymyslel, a je typické, že se k tomu nápadu nikdo nehlásí, že zemní plyn se nebude kupovat na základě dlouhodobých obchodních kontraktů a dodávek, ale že se bude zemní plyn kupovat na okamžitém trhu na burze. Přitom dlouhodobý kontrakt je pro producenta důležitý, neboť si podle toho může nastavit své kapacity, které bude používat. Současně je důležitý i pro kupujícího, protože bude vědět, jakou spotřebu zemního plynu bude mít za pět let. A producent si může propočítat, jaké množství zemního plynu bude potřebovat. Načež podle toho může také konstruovat svoji cenu, za kterou bude svůj plyn nabízet a prodávat spotřebitelům.

Kde se tedy stala chyba?

Prostě ji udělali ti, kteří o změně nákupu plynu z dlouhodobých kontraktů na okamžitý nákup přes burzu v Bruselu rozhodovali. Já si stále více myslím, že to nebyla chyba, ale záměr, jak zvýšit ceny zemního plynu na úroveň, která umožní zachovat efektivnost těžby zemního plynu některých producentů.

Dnes se někteří tváří, že zapomněli, že nejsme na světě sami. Že je zde více zemí, zvláště ve východoasijském kontinentu, které pro svoji výrobu potřebují značné množství plynu. Tou největší zemí je Čína, která má 1,4 mld. obyvatel.

Čínská ekonomika přitom velmi dynamicky roste. Takže se na tento trh, tj. do zemí jihovýchodní Asie, zejména do Číny, přesunuly toky zkapalněného zemního plynu hlavních producentů, tj. Kataru, Austrálie či USA, neboť v Asii byly ceny zemního plynu nejméně o pětinu vyšší než v Evropě.

Představa bruselských úředníků, že zemní plyn bude do EU dovážet celý svět, tak byla naprosto mylná. Svět ho totiž dováží do míst, kde je o něj zájem ještě větší a ceny tam dovezeného plynu jsou potom přirozeně vyšší. Například EU požádala Katar o vyšší dodávky zemního plynu, ale dozvěděla se, že plyn pro dodávku do Evropy není, protože se prodal do Asie. Někdo v EU zaspal, přičemž nikdo se k tomu samozřejmě nehlásí. To je ze strany bruselských institucí normální.

Evropa žila v domnění, že bude zaplavena zkapalněným plynem z USA. Tam se těží 900 mld. m3 zemního plynu, přitom oni spotřebují 800 mld. m3 zemního plynu. Jenom 100 mld. m3 plynu prodají někam do zahraničí. Přitom na jednoho člověka v USA připadá spotřeba asi 2500 m3 plynu. V EU je to spotřeba 1000 m3 plynu na jednoho člověka a v ČR cca 800 m3 plynu. Největším spotřebitelem zemního plynu v EU je Nizozemí, které spotřebovávalo až 3000 m3 plynu na obyvatele. Ovšem jde o jejich vlastní spotřebu.

Vezměme také v úvahu, že v Číně je dnes většina kapacit, které se tam ze Západu převezly a instalovaly. Tímto způsobem v Číně výrazně narostla nejen ekonomika, ale především spotřeba energie. Hlad po energii v Číně je velký, proto staví urychleně další jaderné, ale i uhelné elektrárny. Také uzavírá další velké kontrakty na dodávky zemního plynu z Ruska, které tam přesměrovává své dodávky, které byly určeny pro Evropu. Nezapomínejme, že je tu také Indie, která má 1,3 mld obyvatel. Spotřebovává asi 60 mld. m3 plynu. I tam roste hlad po energii. Prostě poptávka po energii roste prakticky v celém světě a Evropa s tím bude mít do budoucna vážné problémy.

Růst cen energií, což s tímto projektem také do značné míry souvisí, bude mít velký vliv na další vývoj evropského zemědělství včetně českého. Kvůli Green Dealu porostou zemědělcům především vstupní náklady na zemědělskou výrobu. Nevím, zda zemědělcům pomůže systém dotací, tak jak je v EU nastaven. Právě národní dotace výrazně deformují trh a je kvůli nim systematicky postupně likvidováno české zemědělství, např. dovozem vepřového masa ze Španělska. To je dnes, nejen pro samotné české zemědělce vážný problém. V rámci EU se na tom evropští zemědělci s představiteli vrcholných orgánů EU nedokážou domluvit. Dnes platí jedno, každý hraje sám za sebe, každá země za své zájmy.

Jaké problémy naše obyvatelstvo v příštích několika letech čekají?

Prudký růst cen zemního plynu, růst cen elektřiny atd. Návazně na to porostou i ceny potravin. To se logicky může odrazit v příštích několika letech ve snížení životní úrovně u značné části obyvatelstva. Nevím, jak se s tímto fenoménem jednotlivé domácnosti dokážou vyrovnat.

Do vývoje ekonomiky nelze zasahovat tak, jako se děje dosud. Nelze vyhlašovat vznešené teze a cíle, ale přitom nepřemýšlet o tom, co to bude znamenat nejen pro ekonomiku v rámci EU, ale i pro život jednotlivých občanů EU. Je snadné si stoupnout na tribunu a křičet tam, že chceme snížit emise na nulu. Ale ti, kteří takto vykřikují svá hesla, by si měli uvědomit, že nejsme na světě sami. Jestliže někdo o těchto věcech přemýšlí, měl by přemýšlet v souvislostech, nikoliv předkládat vznešené teze na konferencích. Neboť tam se jen řečníci předvádějí, jak pomohou snížit emise, ale poté, jakmile dorazí domů, najednou zjistí, že mají určité závazky vůči svým voličům. Potom hledají způsob, jak se z těchto svých slovních závazků dostat. Proto by také osud Lisabonské strategie měl být pro naši další budoucnost velkým varováním.

Pojďme k problematice výkonnosti českého zemědělství, klesající zaměstnanosti v tomto důležitém odvětví národního hospodářství a zároveň k výši platů zaměstnanců v zemědělství…

V zemědělství v současné době pracuje 93 000 lidí, což ukazuje, že zemědělství je ve skutečnosti velice úsporné a neobyčejně produktivní vůči ostatním odvětvím. Vždyť dokáže uživit občany ČR. Zemědělci dokážou zajistit většinu potravin pro naši společnost. Práce v zemědělství je v současné době spojena s vysokými náklady na zemědělskou výrobu, ať již jde o ceny vstupů do zemědělské výroby, růst cen energií, hnojiv apod.

Jenže tato náročnost ekonomických a pracovních podmínek českých zemědělců se vůbec neodráží na výši jejich platů. Protože z těchto 93 000 zaměstnanců v zemědělství zhruba polovina z nich má mzdu do výše 25 000 Kč měsíčně. U větších zemědělských firem činí průměrný výdělek 29 000 Kč. Úplně nejvyšší mzdy v zemědělství se dotýkají asi jedné desetiny zaměstnanců z velkých firem. Ti totiž berou 33 000 Kč v průměru, což je ale nižší suma, než jsou průměrné mzdy v průmyslu.

Z toho vyplývá, že v zemědělství se výše mezd pohybuje na spodní hranici mezd u nás. Přesto se dá říci, že zemědělci dosahují velmi slušných výsledků v práci.

Zbyšek KUPSKÝ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 26 hlasů.

Zbyšek KUPSKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


janmakovicka
2022-01-17 00:44
K růstu cen energií vede politika Bruselu a také zejména Prahy.
Údajně nakupujeme energie nejdráž z celé Evropy. Řešením je
přestat nakupovat energie přes německou burzu a tudíž za německé
ceny a opustit systém emisních povolenek, jejichž ceny rostou do
závratných čísel. Emisní povolenky jsou naprostý omyl. A také
dostavět jaderné elektrárny za pro nás přijatelné ceny, tedy
dostavět vlastními silami, pokud to ještě dokážeme nebo vybírat
cizí firmy, které nám elektrárny postaví. Ovšem ve výběrovém
řízení uplatňovat hlediska ekonomická a nikoliv politická.
fronda
2022-01-15 01:38
To je ale Absurdistán, ta kapitalistická ekonomika.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama