Dalibor Janda: Dnešní doba je problém

Jeden z nejlepších tuzemských zpěváků Dalibor Janda oslavil na první jarní den šedesátiny. Interpret nestárnoucích hitů jako Hurikán, Kde jsi, Žít jako kaskadér, Padá hvězda, Hráli jsme kličkovanou či skvělé novější balady Dům v sedmém nebi se stále udržuje ve vynikající formě, kterou hodlá převést i v rámci letošního výročního turné. Náš rozhovor s trojnásobným zlatým slavíkem a sedmým mužem v pořadí Českého slavíka Mattoni 2012 ale nepojednává jen o chystané koncertní šňůře. Je zároveň zrcadlem dnešní doby, a to nejen ve sféře umění…

Jak se cítí Dalibor Janda jako šedesátník?

Nedávno se mě někdo ptal, jaký je rozdíl mezi tím, když jsem slavil padesátiny a šedesátiny. Po fyzické stránce se necítím ani líp, ani hůř. Ale při padesátinách to bylo takové, že si člověk uvědomuje, že jde do tuhého, a teď to prožívám spíš tak, že roky běží a přemýšlím, kolik života ještě zbývá. Samozřejmě, ve třiceti vás může přejet auto, můžete se někde utopit nebo vás přepadne nějaká náhlá nemoc - ale člověk si to nepřipouští, neváží si života, riskuje... Já když si uvědomím, co jsem všechno prožil a přežil...

Dneska jsem opatrnější, víc si vážím života a chovám se tatínkovsky vůči mladším. Stane se u nás v kapele, že přijde kytarista a já mu řeknu: »Vezmi si kabát, vždyť se nachladíš.« Takové fotrovské řeči (úsměv)… Hlavně v tomhle jsem se určitě trochu změnil, protože když jsem byl v jeho věku, dělal jsem to taky. Ale na druhou stranu - moje máma nechtěla, abych kouřil a pil, a já jsem si to vzal k srdci, ani nevím proč. Nebyl jsem zrovna hodný synáček, spíš naopak, jenže ona tehdy řekla za to si můžeš koupit spoustu jiných dobrých věcí«, což mi utkvělo v hlavě.

A ona je to pravda! Takže jsem se nikdy kouřit nenaučil. A alkohol? No, někdy v osmnácti letech jsem se opil z Karpatské hořké tak, že jsem tajně blinkal po cestě, když jsem šel domů, a od té doby se mi to zprotivilo. Takže tvrdý alkohol bych spočítal na prstech jedné ruky, kolikrát jsem ho vzal do pusy. Nejsem ani kafař, ale mám rád dobré jídlo, ovoce, zeleninu, maso - a když někdo dobře vaří, toho si považuju... Teď jsem asi trochu odběhl od otázky.

Nevadí, naopak… Takže - jak se cítíte?

Cítím se dobře. Rozhodně ne hůř, než jak jsem se cítil v padesáti. To spíš ta dnešní doba…

Povídejte. V čem je jiná?

Jsou lidi, kterým je pětadvacet a většina z nich si klade otázku, co vlastně má smysl dělat, aby to člověka naplňovalo. Připadá mi, že ta digitální doba a všechno kolem ní je problém. Dejte se dneska do nějakého podnikání, je to problém. Dělejte nějaké umění, je to problém… Všeho je moc, všichni můžou všechno dělat a nikdo to nehodnotí. Jak si potom laik může vybrat mezi tím, co je dobré a co špatné? A v muzice, i třeba ve filmu, je všechno čím dál víc jakoby ušité horkou jehlou.

Nejlépe něco okopírovat tak šikovně, aby nebylo poznat, že je to ukradené. Nebo vzít nějakou »samohrajku« a dělat, že je to revival... Právě tím si všichni zadělávají na problém. Myslí si, že na něco vyzráli, když teď vyrazí s revivalem, ale neuvědomí si, že uplyne deset až patnáct let, většinou těch nejlepších, kdy zabijou šanci. Nepěstují si svoji vlastní tvorbu, jméno, ale jsou anonymní. Samozřejmě, pořadatel takový pořad vezme, protože si myslí, že ušetří - a tak to je ve všem. Třeba ve výtvarném umění.

Dneska malujete na počítači, uděláte cokoli a vystavíte to kdekoli - a když vám někdo něco řekne, můžete ho poslat někam, že vám do toho nemá co kecat. Neubráním se myšlence, že by občas mohly fungovat odborné komise, aby se tak trošku zhodnotilo co je dobré, a co ne. Místo toho tu ale existují jen různé rádoby zábavné show, kde za slušný honorář sedí v porotách umělci, kteří, jak je vidět, rozumí všemu a dělají ze začínajících lidí buď hlupáky, nebo jim znechutí muziku do budoucna úplně…

Jak se díváte na prezentaci původní české hudby v rádiích a v televizi?

To je další problém. V dnešní době rádia nechtějí hrát nové písničky, novou tvorbu, televize nevysílají žádné novinkové hitparády - jen desítky let staré pořady, a zaplaťpánbůh za ně! Neustále se škatulkuje, co je správná muzika a vysvětluje se lidem, co mají poslouchat. Veřejnoprávní televize je pak v tom případě úplně k ničemu!

Sedí tam jakási tajná porota, která vyhodnotí, kdo tam může být a o kom se naopak nemá mluvit, kdo má skoro absolutní tabu nebo kdo je tam naopak neustále - takže když se v kulturních zprávách objeví informace, kdo třeba vydal novou desku, tak jen po odsouhlasení jakéhosi cenzora... Vám proto zbývá jediná věc - zaplatit si reklamu, abyste prosadil i to, co třeba není dobré. Dneska většina začínajících zpěváků a zpěvaček bohužel musí mít nějakého sponzora nebo bohatého milence, případně dobrého kamaráda na správném místě, který jim umete cestičku. S kvalitou to ovšem často nemá nic společného.

Před sebou právě mám váš profil k šedesátinám z agentury ČTK a tady je jedna zajímavá věta: »Po listopadu 1989 jeho sláva rychle zhasla. Janda si založil malou uměleckou agenturu, přestal se objevovat v televizi, a v rádiích jsou jeho písničky dnes slyšet zřídkakdy.« Co byste vzkázal autorovi? Já když si pustím rádio, každý den slyším některý z vašich hitů...

To je právě to, co říkám. My jsme malý český stát, a pokud jsme vytvořili něco zajímavého a dobrého, tak se snažíme to pošlapat a poplivat. Já jsem v 90. letech nezapadl. Ale to je zase ta česká povaha, když jste první nebo druhý a pak najednou šestý, tak se řekne »to je v háji, ten už zhasnul«. Ale tenhle »chytrák«, určitě velice vzdělanej, možná nebyl v ničem nikdy ani dvacátý, natož desátý… Sláva zhasla? V 90. letech jsem vydal asi pět desek, a poměrně úspěšných.

Jenže právě proto, že jsem si založil vlastní vydavatelství a nedělal pod těmi stávajícími velkými,  tak se mě snažili vymazat. Všude měli svoje lidi... V té době se zpěváci 70. a 80. let přestali hrát skoro úplně, ale to nebyla vina naše. Za to mohli právě tehdejší lidé z médií, kteří měli pocit, že jsou posluchači nabažení toho všeho z minulosti a že to už nepotřebují. A tak se tady uměle začaly prosazovat okrajové žánry (různá alternativní muzika) s cílem naučit komerční veřejnost ty podivnosti poslouchat.

To jsem nechápal. A dnes ti samí lidé v těch samých vydavatelstvích vydávají znovu právě zpěváky 70. a 80. let. Najednou jim vůbec nevadí, že po většině skoro patnáct let šlapali. Je zvláštní, že některé žánry, které tak prosazovali, už dneska nikoho nezajímají.

Když už jsme u novin a novinářů, rozhovorů jste zažil a absolvoval desítky, stovky, možná tisíce. Je nějaká otázka, která se opakovala a tím vás otravovala?

Já myslím, že ne. Mě nejvíc děsí typický bulvár. To, že existuje, by mi ani tolik nevadilo, protože lidi se chtějí bavit a vzhledem k tomu, že jsou škodolibí, rádi naslouchají tomu, co se komu nepodařilo a jak si někdo zlomil ruku. Mně vadí jiná věc: co všechno musí především ti začínající dnes udělat pro to, aby o nich někdo věděl, to je tragédie! A pak jsou jiní, které znáte jen z bulváru, a většinou nevíte, jestli je to zpěvačka, herečka, modelka, přesto je obden v bulváru. Dočtete se, jestli nosí černou podprsenku s krajkama, ale co zpívá nebo kde hraje, bohužel nevíte.

To je tragédie téhle kultury, a proto je ten úpadek takový. Mně řekla jedna známá moderátorka krásnou větu: »Dalibore, vy to máte dobrý, vás všude znají, máte známé písničky, ale my, jak nejsme aspoň jednou týdně v bulváru, tak o nás za chvíli nikdo neví.« Dříve - a to fungovalo částečně i v 90. letech - se psalo o tom, jakou kdo vydal desku a co udělal nového.

Dneska neslyšíte třeba na ČT 24 v pořadech o kultuře - a to je veřejnoprávní televize, kterou si platíme ze svých peněz! - komu co vyšlo, ať už jde o jakkoli známého interpreta. No a pak nějaký hlupák napíše, že někdo zmizel, že nic nedělá! Oni ani nemají přehled, co kdo dělá. Dostanou něco do ruky, sejdou se kamarádi - a tam se uplete, kdo dostane ceny, i když na některé z nich vlastně nikdo ani nechodí...

Obraťme raději list. Třeba k vašemu aktuálnímu turné, naplánovanému k šedesátinám…

Turné s kapelou Prototyp bude probíhat celý rok a jeho součástí jsou jak velké koncerty v letních kinech nebo halách, tak menší vystoupení v různých sálech. Termíny se postupně doplňují, posluchači si je aktualizované mohou najít na stránkách www.daliborjanda.cz. Finálový koncert proběhne v pražské O2 areně 17. prosince. Jako host se mnou bude jezdit dcera Jiřina Anna a ještě připravuji jedno překvapení. To ale neprozradím, aby show neztratila ten správný náboj!

Nedávno jste vydal své písně pro karaoke verze. Nové album nepřipravujete?

Připravuju, vyjít by mělo v průběhu roku. Bude to průřezovka, ale s větším množstvím písniček. A určitě budeme natáčet záznam z koncertu, a to pak vyjde jako DVD. Možná to ještě stihneme udělat na Vánoce, uvidíme…

Petr KOJZAR

FOTO – autor (2) a Petr BRODECKÝ (1)


V příloze Bonus pro Vás, který vychází v sobotním vydání Haló novin si můžete například ještě přečíst tématický článek Co jinde nenajdete (III.), anebo článek Stoprocentní kuře z kategorie TRIKY V KUCHYNI.

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 80 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.