Rozhovor Haló novin s Gabrielou Havlůjovou, předsedkyní OV Českého svazu bojovníků za svobodu v Kladně

Naší úlohou je hájit historickou pravdu

Jaké byly vaše motivy vstoupit do Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS)?

Můj zájem začal ve 13 letech, kdy mě rodiče vzali do bývalého KT Osvětim. Myslím, že to na mě tehdy zanechalo velké následky. Pak jsem se v 15 letech zúčastnila středoškolské odborné činnosti. Obrátila jsem se na Zdeňka Mahlera, našeho rodinného přítele, s otázkou, jaké téma bych měla zpracovat. A on mě – i vzhledem k tomu, že bydlím v Kladně - nasměroval na Lidice.

Tak jsem tam v mých 15 letech přijela, seznámila jsem se s lidickou ženou paní Miroslavou Kalibovou, a už jsem »v tom« byla. Pak následovala nabídka na vstup do ČSBS. Říkali mi: »Tam nemáme mladé a ty máš zájem.« Tak jsem se stala členkou.

V r. 2006 zemřel předseda okresního výboru na Kladně a tehdy se zrodil doslova revoluční nápad v Základní organizaci ČSBS Lidice – abych se stala předsedkyní OV právě já. Považte, tehdy mi bylo 21 let! Všeobecně dosud platilo, že stát v čele okresního výboru této organizace bylo chápáno jako čest pro zasloužilé členy.

Přijeli jsme tehdy na Ústřední výbor ČSBS za Andělou Dvořákovou, tehdejší předsedkyní, a ona i přes prvotní obavy nakonec souhlasila. To je směr, kterým by svaz měl pokračovat, říkala. Ukážeme tak cestu dále, že svaz nevymře s posledním bojovníkem. Tak jsem se v 21 letech stala předsedkyní okresního výboru.

Ale mezitím jste také studovala…

Ano, vždyť jsem také dokázala vytěžit z této mé funkce něco pro svá studia na Filozofické fakultě UK – specializaci české soudobé dějiny, 20. století. Diplomovou práci jsem psala na poválečný vývoj Lidic, bakalářskou práci na téma Edvard Beneš ve vzpomínkách pamětníků. Například při přípravě této práce jsem opravdu vyzpovídala velké množství Benešových pamětníků, které jsem poznala právě ve svazu.

A berou vás vaši členové?

Myslím, že ano. Pravda, někdy tak trochu jako svou vnučku, ale i to je milé. Jinak naše kladenská okresní organizace má jeden z nejnižších věkových průměrů díky základní organizaci Lidice – tam totiž vstupují i mladí a mladší sympatizanti. V republice je však věkový průměr členů k 90 letům.

ČSBS se obrátil v tomto roce na veřejnost s výzvou »Staňte se i vy jedním z nás, pomozte nám zachovat historickou pravdu a dále hájit zájmy českého národa, ideály svobody, spravedlnosti a práva«. Nalézá tato výzva ohlas ve veřejnosti?

Součástí je snaha, aby každý stávající člen přivedl do svazu jednoho svého nástupce (výzva »1+1«). Ideou bylo přivést do ČSBS někoho z rodiny stávajících členů. To se ne zcela daří. Potomci jsou buď přesyceni vzpomínkami, které slyší u svých rodinných příslušníků, nebo nemají zájem.

Výzva »1+1« byla vyhlášena v lednu v Pardubicích, kdy se u tamního Zámečku konala pietní vzpomínka na nacisty popravené vlastence. Výzva se setkala s ohlasem v některých regionech. Hodně nových členů vstoupilo např. v Hradci Králové, a to mladí lidé, 15letí. V Hradci a Kladně byl nárůst nových členů nejvyšší.

Jaké jsou podmínky pro vstup do ČSBS?

ČSBS je občanské sdružení, vstoupit může každý od věku 15 let (aby mohli vstupovat i středoškoláci), kdo souhlasí s posláním naší činnosti – udržovat historickou pravdu. Jsme rádi, že se tito naši mladí členové účastní našich akcí a pomohou tím, co umějí – například založením webových stránek. Rozhodně je nechceme znechutit nějakým úkolováním. Např. naše okresní organizace na Kladně založila díky mladým posilám svou facebookovou stránku.

 V době 70. výročí vypálení Lidic jsme měli 4000 příznivců! Díky tomu jsem se setkala s řadou dotazů – některým lidem nebyl jasný název, lidé psali, že nechápou, za jakou svobodu bojujeme, dokonce jsem se setkala i s otázkou, zdali bojujeme za zájmy svobodných lidí.

V té souvislosti bych ráda řekla, že v červnu 2013 se bude konat celostátní sjezd ČSBS, který se bude zabývat i otázkou možného navrácení pojmenování svazu na Český svaz protifašistických bojovníků. Zástupci mladší generace však poukazují na to, že pojem svoboda je širší, protože pak takové vymezení umožňuje bojovat i proti rasismu, xenofobii atd. Jak to dopadne, bude zřejmé až na sjezdu.

Určitě navštěvujete školy, chodíte na besedy s dětmi a mládeží. Jaká je podle vás povědomost dětí a mládeže o druhé světové válce, jejích příčinách, úloze protifašistických sil, o čs. odboji?

Základní je vliv školy a rodiny. Konkrétně na případu Lidic je patrné, že se zase obnovuje tradice, platná u nás do r. 1989, kdy Lidičtí jezdili besedovat do škol. Po Listopadu se říkalo, že jsou prý lidé již přesyceni tímto tématem, že už to nikoho nezajímá. Nyní, v rámci 70. výročí lidické tragédie, se situace změnila k lepšímu, registrujeme vyšší zájem, ale záleží to i na učitelích. Pak mají zájem i děti.

Dám příklad opačný: Připomínali jsme si před několika dny výročí 28. října, vzniku ČSR. Malý vnuk ředitele lidického památníku, který se jedné takové vzpomínky zúčastnil, požádal ve škole paní učitelku, že by chtěl dětem zazpívat hymnu, že byl na vzpomínkové akci. Učitelka ho však odmítla, ať si to nechá na hudební výchovu… Tak myslím, že za rok tento chlapec už nebude mít takový upřímný vlastenecký zájem...

Po listopadu 1989 se vše obrátilo, takže se, mohu-li to vyjádřit ve zkratce, osvobození od fašismu slavilo jen v Plzni.

Bylo to tak. Já něco takového zažila v době, když jsem nastoupila do funkce předsedkyně OV. Na Kladně je velká socha sovětského vojáka-osvoboditele. Ta se po Listopadu posunula od budovy soudu dále, mezi paneláky, a už se k ní nekladly věnce.

Coby předsedkyně OV ČSBS jsem si zjistila, že ve městě se nacházejí celkem asi tři pomníky rudoarmějců, k nimž se už nepokládaly květiny. Proto jsem to otevřela na naší schůzi a vyzvala jsem, že není možné tyto pomníky vynechávat z kladení květin a věnců, že naše úloha je hájit historickou pravdu. Prostě úcta k osvoboditelům musí být v rovnováze.

Vzpomínají vaši členové na bývalou předsedkyni Andělu Dvořákovou?

Velmi často. Říká se, že každý je nahraditelný. Ovšem, uvědomíme-li si, co všechno Anděla Dvořáková dokázala, jak pozvedla prestiž naší organizace a co všechno vybojovala pro naše členy, tak za to vše se jeví jako nenahraditelná. Tak to aspoň pozoruji např. u nás na Kladně, kde na ni velmi vzpomínáme. ČSBS byl díky ní slyšet, což se nyní v osobě zastupujícího místopředsedky pana Vodičky ne vždy zcela daří.

Vy máte kromě funkce v ČSBS i další povinnosti. Jste také maminkou…

Jsem na rodičovské dovolené s malou dcerkou a současně jsem interní doktorandkou na Ústavu českých dějin FF UK. Funkce ve svazu bojovníků je čestná.

Bylo něco, co vás na letošním kulatém výročí lidické tragédie překvapilo, či se vám vepsalo silně do paměti?

Víte, rodiče mi říkají, že jsem už dost otrkaná, že už jsem o válce toho mnoho četla, slyšela a viděla, že mě málo co dojme. Ale když se mi narodila dcera, tak i Lidice dostaly jiný rozměr. Dvanáct let jsem tam prováděla a říkala jsem větu »matky byly odděleny od dětí« tak trochu bez citového zabarvení. Uvědomila jsem si tu hrůzu, kterou tehdy maminky zažívaly, až když se mi narodila dcerka.

A co mě dojalo – například když se v předvečer 10. června rozsvítila celá lidická pláň. V noci, bylo to ve 22 hodin, v místech, kde stávaly lidické domy, se rozsvítila světla a shora to vypadalo, jako když svítí celá vesnice. K tomu hrála v celém areálu Smetanova Vltava. To bylo opravdu velmi dojemné.

Jak to dopadlo s projektem Rozeznění?

To se řeší dosud, spor trvá. Je to audiodrama o. s. Sonosféry manželů Faltýnkových, se kterým však Lidičtí nesouhlasí. Jsou to reálné vzpomínky, doplněné fiktivními rozhovory. Není to celé podle historické pravdy, a to prostě vadí.

Ale co mě těší, že se v září podařilo uspořádat setkání třetí generace Lidických. Zorganizovala jsem to já s vnučkou lidické ženy paní Miroslavy Kalibové. Mimo jiné nám byl inspirací boj proti Rozeznění a potřeba chránit Lidice, a druhým impulsem bylo setkání s vnučkou »lidického dítěte« Emilky Chválové, která se mi svěřila, že nestihla vše od babičky převzít, veškeré informace, vzpomínky, a že by chtěla pokračovat v rodinné paměti.

Tak mě napadlo, že je třeba tuto další generaci podchytit, a tak udržovat paměť o Lidicích, o všem, čím si Lidičtí prošli, a hájit tak historickou pravdu. Nyní plánujeme další setkání.

Byla jste u toho, když do Památníku Lidice přijel v doprovodu prezidenta Václava Klause německý prezident Joachim Gauck, jako první hlava SRN, jež se poklonila lidickým obětem?

Ano, byla jsem tam. Bylo to poté, co se udál onen incident s napadením našeho prezidenta, takže bezpečnostní opatření byla opravdu obrovská. Jinak to bylo důstojné, pietní, ale co mnohým vadilo, bylo, že u hrobu lidických mužů zavlála vedle naší vlajky i ta německá. Říkali jsme si, kdyby byla vyvěšena u muzea, tak by to vadila méně. Naštěstí u hrobu nehrála žádná hymna, tedy ani německá. To by, myslím, nebylo vůbec vhodné...

Prezidenti položili věnce a pak se uskutečnilo komorní setkání, jehož se zúčastnili jen oba prezidenti, lidické ženy a »děti«. Nesměl tam být nikdo jiný. Jaké však bylo naše překvapení, když se na jedněch webových stránkách objevila zvuková nahrávka z tohoto neveřejného setkání. To znamená, že to někdo bez souhlasu natočil a zveřejnil.

Nemohl to být nikdo z Lidických, je to divné… Přitom dokumentaristé ČT od června natáčejí pořad o Lidicích, a ti měli velký zájem natáčet i tam, což jim nebylo povoleno. Tato neveřejná nahrávka rozčílila mnoho lidí. 


Zaujal-li vás tento rozhovor, můžete si jeho dokončení přečíst na straně 3 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com. Na stránce číslo 3 si můžete ještě přečíst o tom, že hodináři již skoro vymřeli! Je to neuvěřitelné, ale opravit hodiny pendlovky, náramkové hodinky nebo budíky umí v ČR už jen málo lidí.

Monika HOŘENÍ

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 48 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


petr.krafka
2012-11-06 19:29
Ohledně pana Gaucka.Dejme tomu,že jeho snaha je vedena těmi
ušlechtilejšími pohnutkami.Že člověk nemá ustrnout v
minulosti.Nicméně jedno ale je.To muselo trvat sedmdesát let,aby
německý státník udělal takové gesto?Jinak jen tak mimochodem,byl jsem
v Německu,konkrétně v Hannoveru v roce 2001 a nezdálo se mi,alespoň v
ulicích,že by se vzpomínal konec 2.světové války.Pardón,poražka
fašismu....Jinak mě vždy potěšilo,že třeba v Německu je mnoho
inteligentních lidí,kteří si uvědomují všechno s válkou
související.Často více než u nás...
e173rb
2012-11-06 17:33
Velice ušlechtilá činnost. Potěší když v ní spatří smysl i mladý
člověk, jemuž absenci osobních zážitků dokáže vynahradit empatie.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.