Reklama

Gustáv Husák nezdolný, federalizující, normalizující, opuštěný

Dvě odlišně vnímané části života – první respektovaná až úctyhodná, druhá kritizovaná až nepřijatelná. Tak vyzněla dvoudenní vědecká konference »Gustáv Husák. Moc politiky – politik moci«, kterou v Praze ve středu a ve čtvrtek pořádaly Ústav pro studium totalitních režimů, Historický ústav Slovenské akademie věd a Národní muzeum.

Druhý den akce byl věnován období od uvěznění Husáka po jeho definitivní odchod z politiky, které zmapovalo celkem 16 příspěvků. (Zpravodajství z prvního dne viz článek »Gustáv Husák coby politický »kluk««.)

Nezdolný

Jan Kalous (ÚSTR) prohlásil, že Husák v procesu odvážně bojoval, odhodlaně se bránil, odmítl žalobu, žádal další svědky (mj. Karola Šmidkeho, neboť nevěděl, že byl už 1,5 roku mrtev), odolal jako jediný vyšetřovacím metodám, fyzickému a duševnímu nátlaku, čímž oddálil proces (přispěla k tomu i změna sovětských vyšetřovatelů a změna zaměření procesu) a patrně tak zachránil život sobě a dalším. Historik poukázal na podíl Viliama Širokého na procesu a dotkl se i nekvality obžaloby, kdy – pokud by bylo pravdivé nařčení Husáka a Daniela Okáliho za chybné řízení rezortu vnitra – by vlastně »bylo s podivem, že bezpečnostní aparát ještě vůbec fungoval«.

Výčet věznění, jimiž Husák prošel, předložil Petr Blažek (ÚSTR), který z výpovědí spoluvězňů zpochybnil, že Husák prožil až šest let z deseti v samovazbě, jak uváděl Husák. Přiblížil psychologické metody, které Husák užil, aby vydržel (fantazijní partner, zachovávání si odstupu, odmítnutí viny, uchování intelektu, nezapojoval se do zvýšených pracovních závazků), a ocenil texty jeho žádostí o revizi procesu (promyšlené, bez hluchých míst, bez emocí, gradované). Autentického Husáka prý však nalézá jen při jeho komunikaci s rodinou. Položil otázku, nakolik se věznění a samotka odrazila v Husákově psychice, a připomněl mj. městskou konferenci v Bratislavě v r. 1964, kdy sám Husák později přiznal nekontrolované výroky, či zlostné výlevy např. proti Alexandru Dubčekovi v 70. letech. Za omluveného Pavla Žáčka (ÚSTR) Blažek letmo přiblížil i sledování a odposlouchávání Husáka po jeho propuštění StB včetně toho, jak později sám využil tyto pracovníky.

Federalizující

Návrat Husáka do politiky sledoval Michal Štefanský (VHÚ). Připomněl jeho hodinové vystoupení na už zmíněné bratislavské městské konferenci KSS s 28 potlesky a závěrečným aplausem, které mu však až do počátku r. 1968 zavřelo cestu do vysokých funkcí. Alexandr Dubček je totiž označil za demagogické a destruktivní, Vasil Biľak za frakční, za útok na linii ÚV KSČ, maloměšťácký anarchismus atd. Přesto ale Husák mohl publikovat v Kultúrnom živote a dalších časopisech krom stranických. Kritizoval stalinistické vedení, varoval před výchovou politických chameleonů aj. Do nejvyšší politiky se vrátil po zvolení Ludvíka Svobody prezidentem jako místopředseda nové vlády Oldřicha Černíka a věnoval se přípravě federace. Štefanský probral též Husákovo působení při jednání o tzv. moskevských protokolech, kdy z původní kritiky SSSR za tragické nedorozumění přešel na vstřícné pozice, např. zabránil konání mimořádného sjezdu KSS. Zaujal L. I. Brežněva natolik, že nahradil v záměrech Moskvy Biľaka a spol., kteří neuspěli s dělnicko-rolnickou vládou, zvacím dopisem a nebyli lidmi oblíbeni. Štefanský podtrhl, že pozice Husáka u vedení KSSS ale nebyla pevná, byl 1. tajemníkem »na zkoušku«, musel podpořit biľakovce atd., takže »z neformálního vůdce slovenských reformistů se stal formálním vůdcem normalizačních sil«.

Milan Zemko (HÚ SAV) též vyslovil názor, že Husák neměl takové postavení jako Wladyslaw Gomulka či János Kádár, kteří před svými pády už byli ve vysokých funkcích a po návratu si od poloviny 50. let už vybudovali silnou pozici, zatímco on před uvězněním byl jen regionálním politikem a v srpnu 1968 měl za sebou jen krátký čas mezi špičkou. Konfrontoval též některé jeho výroky (např. proti slepé poslušnosti) a konečné efekty jeho rozhodnutí, které znamenaly opak. Charakterizoval Husáka jako rozeného politika, konstatoval jeho pragmatismus, ale odmítl názory, že by činil otočky o 180 stupňů, vždy prý měl určité hranice, v nichž se pohyboval a v nichž činil obraty.

Práci Husáka na federalizaci a změně celé veřejné správy ČSSR načrtl Jozef Žatkuliak (HÚ SAV), přičemž vyložil jeho přímý a nepřímý vliv na různých místech skrz síť spolupracovníků. Dotkl se i sporu demokratizace vers. federalizace, která rozdělila jeho přátele. Bylo vzpomenuto jeho výroků o veřejné a národní samosprávě či pokusu zavést označení ČSFSR (Čs. federativní soc. rep.). Přiřadil pragmatického a věcného Husáka – v posrpnovém období 1968 - k realistům (Svoboda, Černík).

Zdeněk Doskočil (Ústav pro soudobé dějiny AV) poukázal na podíl historika Milana Hübla na uvedení Husáka do intelektuálních kruhů Prahy a ČSSR v 60. letech, na jeho podíl při podpoře Husákovy myšlenky federalizace jako klíčové otázky budoucnosti socialismu ve společném státě poté, co situaci Slovenska zhoršila ústava z r. 1960, a na jeho pomoc při rehabilitacích v rámci barnabitské komise, jejíž výsledky měl za nedostatečné. Jejich vztah pak sledoval přes jejich odlišné názory na ľuďáctví, čechoslovakismus, Edvarda Beneše, kdy Hübl razil cestu kritického, leč objektivního pohledu, až po uvěznění Hübla v 70. letech kvůli jeho kritice Husákova obratu po r. 1968, kdy už nenalézal u Husáka střet idejí, nýbrž mocenský zápas. Doskočil proto přisuzuje Husákovi autoritativní, bezskrupulózní jednání, dogmatismus a doktrinářství.

Normalizující

Nad postoji, proklamacemi, záměry a důsledky Husákových rozhodnutí po r. 1969 přemítal Norbert Kmeť (Ústav politických věd SAV). Upozornil mj. na Husákův výrok, že »strana není diskusní klub« a současné jeho ponoukání členů k angažovanosti, kterou si ale, jak Kmeť podtrhl, bez debat těžko představit. Navíc angažovanost Husák směřoval na ekonomické, méně na politické problémy. Kmeť dodal, že řadoví straníci nechtěli nést zodpovědnost za něco, o čem (kvůli deformaci demokratického centralismu) nemohli rozhodovat, což zvyšovalo pasivitu, proti níž Husák brojil. Pozastavil se nad jeho rigidním obhajováním Klementa Gottwalda, Poučení z krizového vývoje, jediného modelu socialismu apod.

Za historií a návazností termínu »reálný socialimus« mezi obdobími Novotného a Husákovy vlády se ohlédl Jan Mervart (FF Univerzity Hradec Králové), který jeho stopu vysledoval před XII. sjezd KSČ.

Chladný vztah Husáka a Jozefa Lenárta – jejich »spolupráci z donucení« - zkoumal Richard Pavlovič (Státní archív Prešov). Začal od zmíněného vystoupení Husáka na konferenci v Bratislavě v r. 1964 a trval až po zbavení Husáka funkce generálního tajemníka a definitivní odchod obou po listopadu 1989. Husák nazval Lenárta v r. 1968 trasoritkou a jejich nevraživost později narůstala (zvláště, když byl Lenárt seznámen s Husákovou výpovědí za války po zadržení státní bezpečnosti, kde se na čas zavázal k politické nečinnosti); přitom i Lenárt s Milanem Colotkou nepatřili k Biľakově skupině.

Politik a diplomat Peter Weiss se zabýval stavem KSS v 80. letech, kdy, přestože její vedoucí představitelé měli analýzy domácí a zahraniční situace, nereagovali a ztratili důvěru lidí (v r. 1987 občané zaslali ÚV KSS bezmála pět tisíc připomínek, v r. 1987 jen 1390). Vyzdvihl samofinancování strany (85 % příjmů z členských příspěvků, ze státního rozpočtu nic), naopak kritizoval, že po prověrkách na počátku normalizace nesplňovala značná část funkcionářů a pracovníků aparátu strany předepsanou kvalifikaci a odbornost. Dle něho mnoha z nich chybělo vzdělání a širší rozhled, Husákova intelektuální skupina zrozená davisty oslabovala a posilovala Biľakova skupina »lumpenproletářská«, jejíž vznik Weiss vysledoval u Karola Bacílka, Julia Ďuriše aj. Dle Weisse nakonec Husák utrpěl pět proher: jeho nástupcem se stal neintelektuální konzervativec Miloš Jakeš a konzervativci, resp. členové tzv. rolnicko-dělnické vlády ovládli vedení strany, Dubček se po jeho pádu vrátil do politiky, federace se stala (za Husákovy vlády) dost nefunkční a on sám prohrál i svoje místo v dějinách.

Posrpnovému období a závěru Husákovy politické kariéry se věnoval Jan Šolta (Bankovní institut VŠ Praha). Vzpomenul Husákovo polistopadové přiznání, že »srpen jen zviditelnil, že ČSSR byla satelitem SSSR«, a že mnohé šlo dělat lépe, ale nesměli. V té souvislosti vykreslil kontrolu, kterou uskutečňovalo velvyslanectví SSSR vůči okresním tajemníkům, sovětští velitelé vůči velitelům čs. útvarů, síť důvěrníků okolo Husáka, takže třeba jeho projevy byly překládány do ruštiny pro L. I. Brežněva. I on je názoru, že Husák neměl možnost si kolem sebe vytvořit ochranný val spojenců jako Gomulka či Kádár, takže byl více vystaven tlaku KSSS a biľakovců. Ukázal, že po nástupu M. S. Gorbačova se nijak razantně k přestavbě nepřihlásil. Gorbačov se tak neměl o koho v ČSSR opřít, ač např. už od r. 1986 zvažoval o stažení vojsk (krom raketových a výsadkových).

Na hospodářství a hospodářskou politiku se zaměřil Michal Pullman (FF UK), který zdůraznil trvalou snahu o zlepšování a reformy socialistického režimu, např. o efektivní investice, ale i politické limity, které ekonomům bránili dosáhnout žádaného. Připomněl zmrazení cen počátkem r. 1970, které stabilizovalo ekonomiku, která se potýkala s inflací, konsolidaci zemědělství, které pomohlo rozvoji venkova a potravinové soběstačnosti. Upozornil na nezvládnutí vývoje ropných dodávek koncem 70, let, na ignoranci vysokých manažerů státních firem, kteří torpédovali reformní snahy, kdy nepomohla Husákova podpora Lubomíru Štrougalovi a zákon o státním podniku už mnoho nestačil změnit.

Náčrt maloobchodu a zásobování v 70. letech si předsevzal Martin Franc (ÚSD AV), předložil výčet nedostatkového zboží, nikoli již důvody nedostatků. Konstatoval obnovení spotřebitelské důvěry počátkem 70. let, rozvoj konzumního chování, ale i dvojsečnost této politiky, která při neschopnosti patřičně zvyšovat kvalitu domácího zboží vedla ke zveličení kreditu nedostatkového západního zboží a politické nespokojenosti běžných občanů.

Ladislav Vojáček (Masarykova univerzita) se zabýval pracovním právem, přičemž jeho celkový vývoj označil za postupně se zkvalitňující. Kritizoval novelu Zákoníku práce z r. 1969, že umožnila vyhazovat lidi »pro ztrátu důvěry«, tj. z politických důvodů. Novelu z r. 1975 nazval opravnou a novelu z r. 1988 reformní, vracející se k myšlenkám r. 1968. Poukázal na klad záměru plné zaměstnanosti svázaný ale pak s nedostatkem pracovních sil a na platovou sešněrovanost.

Nad černobílým viděním minulosti dnešní mladé generace se pozastavila Dagmar Podmaková (Ústav filmové a divadelní vědy SAV), když referovala o zobrazování Husáka v kultuře a umění, přestože slovenští autoři jej vykreslují jako složitou, nejednoznačnou, rozpornou osobnost v proměnlivých dějinách 20. století. Nepřímo navázala na středeční přednášku Eleny Londákové (HÚ SAV), která seznámila posluchače s Husákovými manželkami – divadelničkou Magdou Lokvencovou a překladatelkou Vierou Millerovou.

Šárka Rámešová (Národní muzeum) připomněla demografický vývoj ČSSD a »husákovy děti«, jakož i tehdejší rodinnou politiku včetně budování jeslí a prodlužování mateřské dovolené, ale i menšího zájmu o dosažení moderních podmínek pro postižené děti.

Opuštěný

V závěrečné diskusi Štefanec a další poukázali na to, že k úplnějšímu hodnocení chybí pohled Moskvy, psychologický, sociologický rozbor ap. Dle něho měl Husák několik důvodů k demisi: nepřijetí závěrů Pillerovy rehabilitační komise, Poučení z krizového vývoje, či stranické prověrky. Zemko upozornil na vládu stalinistické oligarchie, trauma konzervativců po smrti Stalina a XX. sjezdu KSSS, kdy nabyli pocitu, že nesmí za žádnu cenu přijít o moc, což určovalo jejich politiku do r. 1989. Jan Rychlík (FF UK) zpochybnil představu odlišnosti Husáka od biľakovců, neboť žádný z materiálů, který předkládal Předsednictvu či Sekretariátu ÚV KSČ, nebyl odmítnut, tj. Biľakovi a spol. vyhovoval. Vytkl Husákovi uzavření hranic apod. Přestože Rychlík ocenil Husákovu činnost před válkou, během SNP či zatčení a věznění a zásluhy o fedralizaci, odmítl jeho působení po 26. srpnu 1969, kdy vyšel vstříc sovětskému vedení a kdy federalizaci »vykastroval«. Vyslovil názor, že pokud Husák zaujal stejnou politickou platformu jako biľakovci, tak jeho boj nemohl být ideovým střetem, nýbrž jen bojem o moc. Vyjádřil nesouhlas s postojem »menšího zla«, které nakonec vede k riziku většího zla, takže dle něho je lepší abdikovat. Šolta připomněl výrok, že Husák by neměl být souzen podle toho co udělal, nýbrž dle toho, co neudělal. Při hodnocení politické dráhy Gustáva Husáka, jeho vzestupů a pádů, oblouku jeho kariéry, postojů a bojů, jež zastával a vedl ve své okolí, ve straně, společnosti a komunistickém hnutí, vylo rovněž vyřčeno, že pro závěr jeho kariéry platí »izolace a samota«.

(kru)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 57 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama