Reportáž »ze života«

S ředitelkou Odboru komunikace Národní knihovny České republiky (NK) Irenou Maňákovou spolupracuji dlouhodobě - a velmi rád! Je neobyčejně pohotová, vstřícná, snaživá. A pokaždé mi vyjde až neuvěřitelně kolegiálně vstříc. Tentokrát jsem se však cítil poněkud nejistý, když jsem ji požádal o autentické svědectví, co se vlastně dělo a děje uvnitř historického Klementina, budovy vzdálené od Vltavy jen několik málo metrů. V posledních dnech byl objekt veřejnosti nepřístupný.

I v okolí areálu bylo ještě včera znát, že není vše v pořádku. Okolo vltavských břehů se stále tyčil mohutný prstenec protipovodňových kovových zábran, před samotnými budovami je položeno nespočet pytlů s pískem. Nebyl to pohled nikterak sympatický. Jenže uvnitř NK se stále pracovalo. A nejen badatelsky či organizačně, jako obvykle, ale nyní také fyzicky, tedy rukama. Kdo má ruce, bez skrupulí zde pomáhá.

»Vypadalo to na poklidný víkend, kdy bude pršet, člověk si tedy lehne do postele s knížkou a nebude mít výčitky svědomí, že ‚nic nedělá,« začala své vzpomínání na uplynulé dny přívětivá žena na ředitelském postu komunikace, tedy paní Maňáková. »Příroda však tento názor nesdílela - nedovolila nám mít špatné svědomí z chvil strávených odpočinkem...«

V sobotu 1. června po 23. hodině totiž obdrželi všichni členové krizového štábu NK e-mail se sdělením, že v Praze stoupá voda a předpovídá se povodeň. Jakmile řeka dosáhne druhého stupně povodňové aktivity, je svolán krizový štáb, který rozhoduje v souladu s Povodňovým plánem o dalším postupu. Jak bylo napsáno, tak se stalo... Ale dejme už nyní slovo milé ženě, která to vše vylíčí s kronikářskou dokonalostí, přesně a chronologicky...

Neděle 12.00 hodin. Tradičně v tuto dobu slýchám otázku z úst Václava Moravce: »A o jakých tématech se po dnešních otázkách začne mluvit?« Tentokrát to bylo jasné - seděli jsme na krizovém povodňovém štábu NK, téma bylo jedno, otázek hodně. Odpovědi a úkoly padaly okamžitě. V průběhu zasedání dosáhl průtok Vltavy třetího stupně povodňové aktivity. Bylo rozhodnuto uzavřít Národní knihovnu a celý areál Klementina pro veřejnost. Co zaměstnanci? Bude lepší, když do práce přijdou, byť v omezeném režimu. Možná budeme potřebovat fyzickou pomoc. Tohle jsme považovali za scénář kolísající na hraně sci-fi. Ale věděli jsme, co způsobila spodní voda a voda z kanalizací v roce 2002. Plně jsme si v tu chvíli uvědomovali, co se snažíme ochránit. Klementinum – tedy národní kulturní památku, ale samozřejmě také knihy, historické unikáty, z nichž je několik zapsaných na seznamu UNESCO a řada je rovněž prohlášena za národní kulturní památku. Zatopené sklepy mohou zapříčinit zkrat v trafostanici, poškodit technologie v řádu milionů korun... Toliko jen malý výčet možných následků.

Ve zbytku dne nastal informační kolotoč. Bylo potřeba informovat naše uživatele o náhlém uzavření knihovny, komunikovat s médii, informovat zaměstnance, nastavit komunikační procesy a přijmout řadu preventivních opatření. Kolem 22. hodiny jsme si s kolegy rozdělili noční služby. Já jsem měla jít spát a převzít štafetu ve tři hodiny ráno. Ještě jsem vyvenčila psa, kterého jsem měla v kanceláři. Tušila jsem už ráno, že se to může protáhnout. Sotva jsem si v kanceláři ustlala, přijeli pracovníci Pražské energetiky (PRE) s příkazem okamžitě vypnout elektrický proud v celém Klementinu. Přes kolektory tekla voda do trafostanice. Pracovníkům PRE jsme vysvětlili situaci, naši závislost na dodávkách elektrického proudu. Laicky řečeno nás po výpadku a kontrole stavu trafostanice přepojili na jinou větev - a bylo světlo. Ulevilo se nám! Sice jsem ztratila hodinu, ale už snad můžu jít spát, tato idylická myšlenka mi prolétla hlavou. Z letargie mě však probral telefonát, že máme zaplavenou Vltavskou šachtu. To je prostor s technologií, která zajišťuje klimatizaci v Klementinu pomocí vltavské vody. Přivolaná hlídka hasičského záchranného sboru začala vodu okamžitě odčerpávat. Po nějaké době byla hladina na stabilizované úrovni, přítok nebyl tak silný a mohli jsme zajistit čerpání vlastní technikou. Hladina v řece stoupala, což po chvíli způsobilo střídavé proudy vody, které do šachty tekly odvětrávacími rourami. Díry jsme utěsňovali igelity, látkami, zkrátka vším, co bylo po ruce. Začalo svítat... S vidinou dlouhých následujících dnů jsem si šla na pár hodin konečně lehnout, abych přes den vystřídala kolegu. Sladké dvě hodiny spánku….

Pondělí ráno. Od brzkých ranních hodin jsme začali stavět protipovodňové hráze podél Platnéřské ulice. Právě z této strany Klementina je silnice vyvýšena, podél budovy je tedy snížený průchod a voda by se dovnitř okny dostala velmi rychle bez možnosti rychlého odčerpání. Poslední pytle s pískem byly umístěny po 23. hodině. V průběhu celého dne se na pytlování a stavění hráze podíleli zaměstnanci Národní knihovny a několik dobrovolníků ve velmi nekomfortních podmínkách, dešti a zimě. Ani na chvíli to však nevzdali. Nikdo ani na chvíli nepolevil. Patří jim veliký obdiv a úcta. Na tomto místě musím také vyzdvihnout práci Krizového štábu Prahy 1. Nedokáži si představit, jaké množství požadavků a dotazů museli řešit, přesto vždy byli maximálně ochotní a milí. Jejich přístup mohu takto kladně hodnotit, protože jsem s nimi byla ve spojení téměř nepřetržitě. Písek, pytle, nástroje, koordinace postupů, neustále bylo potřeba něco řešit. Za toto nasazení a pomoc jim patří veliký dík.

Po zabezpečení traktu v Platnéřské ulici se nám ulevilo. Ne však na dlouho - ve sklepě začala stoupat voda. Opět známý rituál - hasiči a čerpat! Bohužel však kanál nestačil vodu odvádět. Bylo potřeba vymyslet náhradní řešení. I v tomto případě vše dobře dopadlo a situace byla stabilizovaná.

Prostor, který mi byl na této stránce vymezen, nestačí na popis každého dalšího dne, tedy od 2. do 10. června 2013. Dnem i nocí jsme drželi hlídky, byli připraveni udělat vše, abychom ochránili kulturní dědictví, které máme tu čest spravovat. Zajišťovali jsme odčerpávání vody, sledovali stav v depozitáři NK, který se nachází až v Neratovicích, kam se vlna blížila, zajišťovali čerpadla, odvlhčovače, klimatizaci atd.

Vyprávění paní ředitelky Maňákové přerušuji jen velice nerad. Je barvité, ale zcela pravdivé. Zaměstnanci Národní knihovny totiž mají k této instituci výrazný citový vztah, což bylo v této krizové situaci opět viditelné. Tak tomu je i v případě většiny dalších představitelů kulturních institucí. Nemohu však ještě neocitovat její závěrečné vyznání: »Jménem celého vedení NK všem ochotným lidem moc děkuji. Patří jim neskonalá úcta a dík za nasazení, které v minulých dnech projevili. Nyní (úterý 11. 6. – red.) jsme již poprvé otevřeli knihovnu pro veřejnost. Věříme, že se vše již vrací do normálu a že to tak zůstane - nejlépe napořád…«

Kdybychom měli ke společnému majetku všichni podobný vztah, jak to se zaujetím vylíčila například paní Irena Maňáková, určitě by se nám všem žilo neskonale líp. Jenomže...

Tomáš HEJZLAR
FOTO - archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 4 hlasy.

Tomáš HEJZLAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.